Hualien je jedním ze tří měst ležících na východním pobřeží Tchaj-wanu. Třítisícové hory táhnoucí se po celé délce ostrova neumožňují hustší osídlení. Hualien je také východiskem do jedné z největších atrakcí země, soutěsky Taroko, známé desítkami tunelů i množstvím chrámů a svatyní. Druhým lákadlem je výlet na širý oceán, za velrybami a delfíny.

Rychlý člun se vzdaloval od břehu a po chvíli se vrcholky hor ztrácely v mlžném oparu. Voda Pacifiku byla jasně modrá a klidná. V rukou jsme měli připraveny kamery a fotoaparáty a byli napnutí, co z života pod hladinou zachytíme. Navnadilo nás vyprávění našeho kapitána: vorvani, plejtváci, kosatky, delfíni - to vše prý můžeme spatřit. A úplně nejúžasnější je prý setkání se zvláštním druhem kytovce - keporkakem neboli plejtvákem dlouhoploutvým. Tento kolos dosahuje délky až šestnácti metrů a vyznačuje se tím, že má neobyčejně dlouhé prsní ploutve.

Pohled na zástupce mořské říše se nám naskytl brzy. Nad hladinu začali vyskakovat delfíni. Byly jich desítky, a když jsme se k nim přiblížili, mohli jsme jasně sledovat jejich poznávací znamení. Prvním druhem, který jsme pozorovali, byl Fraserův delfín, tedy plískavice saravatská. Má světlou barvu a na bocích černý pruh táhnoucí se po celém těle. Hejno však bylo velmi plaché a rychle zmizelo ve vodě. Po několika pokusech dostihnout je to náš lodivod vzdal a zamířil dál na moře.

Slunce pálilo, bylo poledne a paluba se postupně vylidnila. Tchajwanci odění do záchranných vest - většina z nich totiž neumí plavat - zmizeli pod střechou ve stínu a za chvíli bylo slyšet jejich hlasité chrápání. Je pro ně typické, že nemají rádi opálenou pleť a že usnou kdekoli a kdykoli; hned jak si sednou. My ostatní jsme si vyhrnuli nohavice a nohy ponořili do třpytících se vln. Najednou se pod námi začaly objevovat rychle se pohybující stíny. "Komupak patří?" ptali jsme se navzájem. A odpověď se dostavila rychle. Nejprve to byli delfíni obecní a po chvíli se ukázali i delfíni dlouholebí a pruhovaní. Jeden, druhý, třetí, desátý... Proplouvali kolem lodi sem a tam a občas předvedli mohutný skok. Hráli si a dováděli za našeho nadšeného volání. Jakoby nám rozuměli a plnili naše přání. Jejich pohyb byl ladný a rychlý, delfín bez potíží vyvine rychlost 20 až 30 kilometrů v hodině.

Posledním druhem delfínů, který se nám ukázal, byl jeden z největších - plískavice šedá - dosahující hmotnosti až 900 kilogramů. Na velryby jsme však štěstí neměli, asi se zrovna potopily do velkých hloubek, kde mohou vydržet desítky minut, a my na ně nemohli čekat. I když jsem se na velrybu těšil, zvlášť na zabijáka - kosatku, musel jsem se spokojit jen s vyprávěním kapitána. V žertu jsem se ho zeptal, zda se s nimi nekoupal, a poukázal jsem na film Zachraňte Willyho. Odpověděl, že ne. To už jsme ale přiráželi ke břehu.