Třetí rok třetího tisíciletí nebyl klidný. A to ještě my, uprostřed Evropy, jsme ho mohli za poměrně klidný považovat. Pokud jsme si ovšem příliš nepřipouštěli to, co se dělo na jiných polednících a rovnoběžkách. Ale ani to nám nebylo dáno tak úplně, jelikož v Iráku jsme měli vojenskou nemocnici a přímo doma referendum o vstupu republiky do Evropské unie.

Irák bylo jméno, které se vyskytovalo určitě nejčastěji a nejvytrvaleji po celý rok v našich novinách a elektronických médiích. A spolu s ním jméno současného prezidenta Spojených států amerických George W. Bushe. Z jeho vůle bylo zahájeno vojenské tažení, za odstranění nebezpečí, které Irák podle Bushe představoval pro Spojené státy, za odhalení zbraní hromadného ničení, kterými měl Saddám Husajn disponovat nebo které měl vyvíjet, za to, aby skoncovalo s konspirací mezi Saddámem a mezinárodním terorismem, za osvobození iráckého národa, za to, aby se Irák a celá oblast Středního východu staly územím demokracie. Z některých těch důvodů se zvolna v očích světa staly záminky, ty ostatní se nedaří proměnit ve skutek. Jen násilí spolehlivě zplodilo násilí. To, co před pár měsíci nazývali státníci i tisk pohrobky Saddáma nebo bandami teroristů, dostalo už v titulcích světových novin název "odboj", vítězství se změnilo v počítání obětí partyzánské války a v úvodníku rakouské Die Presse jsem právě dnes (2. prosince) poprvé četl slovo debakl. Výsledek toho, že se Bush nepokusil mezinárodní teroristy izolovat, což by je snad bylo nakonec paralyzovalo. Místo toho jim svou válkou pomohl rekrutovat tisíce adeptů sebevražedného džíhádu. A to nejen v Iráku. A dal jim možnost stát se v očích statisíců mstiteli pokořených.

V očích statisíců nebo milionů? Kdo to dnes odhadne? A co je důležitější: kdo má tu předvídavost, které je třeba k vymyšlení správné strategie pro to, co ještě může přijít, a čemu je třeba předejít?

Situace vyvolaná v Iráku, v zemích kolem Iráku, v zemích islámu i v zemích s muslimskou menšinou není na konci roku klidnější než na jeho začátku. Což je to nejmírnější, co se může o vývoji situace ve světě říci.

V roce 2003 ztratil ještě ke všemu svou účinnost nástroj, kterým po studené válce začalo mezinárodní společenství disponovat při řešení krizových situací: OSN. Rada bezpečnosti i Spojené národy jako celek stojí teď na postranní čáře jako inzultovaný, zraněný a neošetřený hráč, který na hřišti citelně chybí. Nebo spíš chyběl. Do té doby, co fanatický protiamerický odboj dal západnímu světu krvavě na srozuměnou, že žádnou sílu nehodlá považovat za neutrální a že bude útočit na vše, co mu jakkoli připomíná Západ.

Při dnešní intenzitě neúprosné partyzánské války by už převzetí zodpovědnosti Spojenými národy v Iráku stejně nebylo nic platné a možná by ani nebylo proveditelné.

Právě tak problematické bude ale převzetí moci jakoukouli národní iráckou autoritou. Otázkou je, zda se vůbec termín "národní" bude moci uplatnit v nepřehledném střetu všech možných lokálních a náboženských zájmů, který se v Iráku zvolna vyoostřuje. Na tohle může rok 2004 možná naznačit odpověď, když už se od něho nedá očekávat, že by přinesl rozuzlení či rozetnutí iráckého gordického uzlu. K tomu bude zřejmě třeba ještě o dost víc času.

Evropa po celý rok 2003 usilovně hledala sama sebe. Tohle konstatování není nijak uklidňující v souvislosti s tím, co jste si právě přečetli. Naopak, je spíš znepokojivé. Evropa nedokázala - jako už tolikrát od pádu železné opony - sehrát takovou roli, která by událostem dala jiný směr. Rozumnější směr. Snad si ale aspoň uvědomila - leccos tomu nasvědčuje -, že svou slabostí si škodí a že se ohrožuje, a co je horší, že její slabost je Achillovou patou svobodného světa. Možná jste už dnes i vy - na základě hrozivého vývoje v Iráku a kolem něho - přístupni názoru, že ta Bushova válka neměla být, že nezahnala démony zpět do láhve, ale naopak. Jestli tomu tak je, pak tedy také budete ochotni připustit, že po celý rok 2003 světu fatálně chyběla jednota Evropy, její autorita a schopnost předestřít Americe zraněné po 11. září 2001 jinou alternativu než tu, pro kterou ji zmobilizovala její současná vláda. Jednotné a rozumem vládnoucí Evropě by se to bylo mohlo podařit. Dokázala ale jen - jak už jsme řekli - hledat sama sebe a čekat. Jenže času není nazbyt.

Nebezpečí terorismu znásobilo během jediného roku svou razanci i dosah. Je globálnější, nevypočitatelnější a - smím-li trochu experimentovat s češtinou - všehoschopnější. Možná by bylo na místě hledat už pro ten vágní pojem, mezinárodní terorismus, jiné pojmenování, aby se proti němu snáz hledala jiná strategie. Časem snad i Washington přijde na to, že hledat jinou strategii je nezbytné. Potom by ovšem Evropa přece jen mohla sehrát tu roli druhé síly, té rozvážnější, schopné navrhovat schůdná řešení, prospěšná všem. Jenže nebude stačit navrhovat, bude třeba také prosazovat. A to dokáže jen Evropa názorově jednotná a tím silná. Vznikne včas, nebo vůbec ne? (2. prosince 2003)