50
vychází 1. 12. 2003

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

O řádu a o pořádku

Tak vzácná shoda názorů lidí širokého spektra je zcela výjimečná. Stále při různých setkáních slyším a také nacházím v došlé poště dopisy, které jsou poklonou jednomu z našich současníků k udělení Řádu TGM III. stupně za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Ten řád dostal bohužel in memoriam, protože letos 5. června zemřel. Jmenoval se JUDr. Lubomír Voleník a byl prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu. Tedy instituce, která podle zákona kontroluje, jak se zachází s prostředky daňových poplatníků, jak prosperuje a jak se udržuje státní majetek. Zda účelně, či marnotratně, zda hospodárně, či ledabyle. Noblesností jednání a jasností názorů si prezident NKÚ vydobyl pověst neúplatného člověka. Bylo mu jedno, jaké stranické příslušnosti je ministr, v jehož resortu našel prohřešky, nepěstoval zakrývací manévry ani kamarádíčkování. Opravdovost vyzařovala i z toho, jak statečně bojoval s Bechtěrevovou chorobou, která ho mnohokrát donutila nepředstavitelnou bolestí jednat kleče, zatímco ostatní pohodlně seděli. Jeho měřítky byla solidnost, svědomitost a poctivost. Takové nadstranické aspekty, až příliš idealistické v dnešní rvavé době.

Ale přece jen je něco povzbuzujícího a uklidňujícího v tom, že tolik lidí oceňuje takového člověka a chová k němu úctu. Že by to byl kus dobra v nás? Služba každodennosti je taková střízlivá vášeň, bez které by svět ani nebyl světem. Od roku 1993, kdy byl Lubomír Voleník jmenován prezidentem NKÚ, měl jeho úřad každoročně nabitý plán kontrolní činnosti, protože snad není oblast, kterou by neovlivňovala finanční podpora státu. Přibyly i příjmy, poskytnuté ze zahraničí na projekty PHARE CBC, na přeshraniční spolupráci. A já vím neomylně - co Lubomíra Voleníka trápilo v této funkci nejvíc: že mnohá zjištění kontrol, která odkryla nejen nepořádky, ale i nedodržování zákonů a leckdy podivná, problematická rozhodnutí, nebyla dotažena do konce. Že o dalším osudu financí, které byly k dispozici, rozhodovali titíž lidé, kteří měli nést tíži odpovědnosti za dřívější pochybení. Kolikrát opakoval, že stát, který netrestá viníky, trestá nevinné. Právě to bylo a stále zůstává takovým příliš trpkým poznáním kontrolorů: chtěli, aby věci šly kupředu, a přitom viděli, jak se stále točí dokola. Než byla skončena jedna záležitost, objevilo se deset dalších. Na to by bylo třeba mít celou armádu Voleníků. A tak si říkám: k řádu za spravedlivou snahu by tedy parlament společně s vládou měly přidat to chybějící: rozšířit zákonné zmocnění NKÚ ke kontrolám a dát mu více pravomoci k dořešení, k nápravě zjištěného. Na tom by stát určitě neprodělal.

Jenomže teď jde o to - kdo nastoupí na místo prezidenta. Vhodný kandidát by se jistě našel ve zdech tohoto úřadu, ale stranické soupeření si přece nenechá ujít takový post! Ještě Miloš Zeman velkoryse naznačil, že kandidát by měl vzejít z řad opozice. ODS tedy vzala příležitost za pačesy. Navrhla Miroslava Beneše. Nikdo by ale nedal ruku do ohně, že se dokáže zbavit stranictví tak, jak to s naprostou samozřejmostí učinil Lubomír Voleník. Také proto ČSSD zaujala obranné postavení tím, že nominovala Jitku Kupčovou. Ani jeden z nich ale nedostal při volbě dostatečný počet hlasů. Také prezident republiky dal najevo, že má právo jmenovat hlavu Nejvyššího kontrolního úřadu případně i proti doporučení sněmovny. Komunisté si chtěli na této situaci trochu přivydělat. Nabídli pomoc při volbě sociálně demokratické kandidátky, pomohou-li jim poslanci ČSSD na oplátku protlačit jejich kandidáta do dozorčí rady České konsolidační agentury. Nabídka nebyla k všeobecnému dobru přijata. Jenomže volba prezidenta NKÚ tím zůstala otevřená. Interní jednání pokračují. A jak známo - výměnné obchody při křehké sestavě vyhraněných hlasů v Poslanecké sněmovně končí obyčejně směnou - něco za něco.

Když jsem před pár lety v tomto týdeníku ocenila životní postoje a práci Lubomíra Voleníka, napsala mi tehdy poprvé z Teplic jeho maminka. Vyměnily jsme si několik dopisů. Vím, jak prožíval svůj život otec Lubomíra Voleníka, právník, který v osmačtyřicátém přišel o práci. V třiapadesátém se dokonce někomu zalíbil Voleníků byt v Panské ulici v Praze a rodina se musela z hlavního města vystěhovat. Žila v Teplicích. Z maminčiných dopisů také vím, že kluk Voleníků v době, kdy s ním lomcovala puberta, býval "pěkné číslo". Ale vyučil se elektrikářem, absolvoval průmyslovku a splnil si sen - vystudovat práva. Od šestnácti už začínal cítit vliv nemoci. A mamince někdy říkal s trpkým úsměvem: "Víš, připadám si jako Andersenova malá mořská víla. Co krok po souši, to bodnutí mečem." Když se v roce 1990 z ekologického aktivisty stal na dva roky poslancem Federálního shromáždění, přibylo kvůli tomu velkému nasazení tréninku silné vůle nejen jemu osobně, ale i jeho paní, pedagožce na zdravotnické škole. Na ní leželo břímě péče o rodinu, o dva syny. Kolikrát vzpomněl na chvíle, kdy mu nebylo dobře, s bolestmi ležel v posteli a jeho žena zvládala mužskou práci, třeba s lopatou skládala uhlí.

Hospodářství země je podobné životu velké rodiny. To viděl ve svém postavení prezidenta NKÚ názorně. Kdo má sílu, měl by zavčas zabrat tam, kde je třeba. Nemít tak dlužníky daní a pojištění, zabránit korupci a podplácení, peníze státu nedrobit, využívat je smysluplně a promyšleně... to by bylo určitě najednou víc prostředků na mnohé. Kdyby pomoc vlády firmám a privatizaci, to, co je dnes neprůhledné, bylo lidem srozumitelnější, kdybychom znovu a znovu nedopláceli zkrachovalým bankám, bylo by víc na zdravotnictví, školství i na dopravu. Řada takových lidí, jako byl Lubomír Voleník, je o tom přesvědčena.

Jednou se seznámil s doktorem Dostálem a jeho ženou Alenkou, dcerou Josefa Čapka, jejichž rodina bydlí v pražské vile bratří Čapků. Při návštěvě u nich se probíral s hlubokou úctou Karlovými a Josefovými věcmi, které asi viděl jen málokdo. Karel Čapek trpěl stejnou nemocí tuhnutí páteře jako Lubomír Voleník. Zvláštní, měli i stejné myšlenky. Třeba tuhle: "Je jedna věc ve státě, jež je nade všechny jiné demokratická, neboť dělá dobře nám všem, je to pořádek. Mluvme trochu méně o politice a trochu více o pořádku. Pořádek není velký ideál, ale je to veliká práce."

Tak se hledá prezident Nejvyššího kontrolního úřadu. Měl by to být jako jeho předchůdce, oceněný Řádem T.G. Masaryka, méně straník, a víc člověk, stranící pořádku.