Neděle 23. 11. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Rrepríza 27. listopadu v 0.04

Terra felix neboli Šťastná země se nachází u nás. Nacházela. V dobách, kdy patřila knížeti a vévodovi a generalissimu Oceánu a Baltského moře Albrechtovi z Valdštejna se jí říkalo Frýdlantsko. Rodnou sourozenkyní štěstí však bývá neštěstí. A tuhletu neradostnou sestřičku fortuny představíme na životním osudu Valdštejnova protihráče Václava Bítovského z Bítova.

Když Valdštejn zase jednou slavně zvítězil - porazil ve Slezsku vojsko dánského krále - byl jeho triumf dokonalý. V radostném opojení z vítězné kampaně zůstaly nepovšimnuty její temné stránky, tím méně se někdo pozastavoval nad Valdštejnovou zákeřností k osobním nepřátelům. Uzdu nezřízené osobní zlobě popustil Valdštejn v případě emigranta Václava Bítovského z Bítova, který byl jeho sousedem na Bystřici pod Hostýnem. Pan Bítovský Albrechtovi ztrpčoval držbu nekšovských statků, na které si Valdštejn dělal nárok po sňatku s manželkou Lukrécií Nekšovou.

Zatímco jiné emigranty po dánské porážce Valdštejn propustil jako vojenské zajatce na svobodu, Bítovského poslal v železech do Brna. V průvodním dopise mu krutě přitížil. Tento Bítovský, psal ve svém dopise císaři, ví dobře o povstání a o jeho pozadí mnoho důležitých věcí, a proto si já, vévoda z Valdštejna, dovoluji Vašemu Veličenstvu radit, aby ho dalo mučit, kdyby o těch praktikách nechtěl vypovídat, protože mučení jako jeden z vůdců stavovského povstání stejně zasluhuje.

Kdo to vlastně byl, ten pan Bítovský, že si zasloužil takové mimořádné pozornosti od nejvlivnějšího muže ve státě? Václav Bítovský na Bystřici a Prusinovicích se narodil ve starém rytířském rodě. Rodina nepocházela z hradu Bítova, jak by snad jméno napovídalo, ale psala se podle obce Bítova u Klimkovic na Opavsku. Její členové vlastnili Litultovice a Petřkovice a také Životice. V jejich erbu bylo rudé planoucí srdce v stříbrném štítu. O dětství a mládí toho moc nevíme, on sám se objevil až v době těsně před stavovským povstáním. Bítovský z Bítova nebyl žádný třtina, napsal o něm brněnský historik Dušan Uhlíř. Byl to chlap, který věděl, co chce, a dovedl za tím důsledně jít. Nebyl z těch, co se snadno zaleknou. Jazyk i ústa měl na pravém místě a dovedl, když bylo třeba, řádně praštit do stolu. Vše svědčí o tom, že to byl člověk tvrdých a obhroublých móresů, kterému bylo lépe jít z cesty.

Když bylo poraženo stavovské povstání, Bítovský na Moravě nezůstal. Emigroval a pozbyl tím všech finančních zdrojů. Aby se aspoň nějak zabezpečil, vstoupil do dánské armády, která vtrhla do Slezska a na Moravu. Dánové však utrpěli porážku a trosky jejich vojska se probíjely Slezskem k severu, k dánském králi.

Nepovedlo se a většina pěchoty i dělostřelectva padla do rukou Valdštejnovi. Mnoho dánských důstojníků sedělo pak v následujících měsících na Špilberku jako císařovi rukojmí a čekali, až budou vyměněni za své kolegy. I Bítovský skončil v brněnském vězení. Ale na rozdíl od svých spolubojovníků tolik štěstí neměl. Zavřeli ho nejprve na Špilberku, potom do Staré věznice na radnici. V pondělí 27. března 1628 za ranního úsvitu katův meč život Václava Bítovského ukončil.