Když jsem si přečetl v novinách článek o projektu Millennium Ecosystem Assessment neboli o miléniovém hodnocení ekosystémů, bylo mi jasné, že se dozvím, jak bude svět vypadat v roce 2050, protože právě tím se vědci na půdě OSN zabývají: zjistit, jak se chováme k přírodě, a nenápadně doporučit, jak se vyhnout katastrofám. Nedozvěděl jsem se však nic, autoři projektu chtějí výsledky oznámit až v roce 2005. Nějaké náznaky ale už prosákly: svět bude buďto globalizovaný, nebo nebude. V prvním případě budou všechny současné negativní tendence pokračovat, ve druhém případě to bude ještě horší. Díky bohu jsem právě ve chvíli, kdy jsem už sháněl náboje do brokovnice, abych se vším skoncoval, zaslechl v televizi (k čemu nejsou ta média dobrá!) větu, která mě vrátila do života: "Když se věci nestanou podle vašich plánů, dopadnou zpravidla mnohem líp!" Nevím už, který optimista ji vyslovil, ale když si dám dohromady jedna a jedna, nemusí to se světem dopadnout tak špatně, jak si všichni myslíme. Ostatně ani předchozí katastrofická vědecká prognóza, nazvaná Meze růstu, a některé jiné z 60. a 70. let, se nevyplnily. Vzpomínám si, jak jsme netrpělivě čekali, kdy se vyčerpají zásoby nafty, aby už konečně došel benzín a zastavila se auta a vůbec všechny hlučné motory, které otravují zeměkouli. Nafty bylo pořád dost. Bylo to velké zklamání!

Jak k tomu dochází, že se vědecké prognózy nevyplňují a věci dopadnou líp, než jsme očekávali? Mezi předpoklad a jeho naplnění se vloží cosi, co zafunguje převratným způsobem. Co to je, že je to tak převratné? Právě "převrat" neboli revoluce. Revoluce je to jediné, k čemu se upínají naděje lidstva a v současné době zcela logicky i naše naděje.

Říká se, že každá generace má svou revoluci a bylo by smutné, kdybychom ji odpírali té momentální generaci. Má na ni právo. Uvědomme si, jak blahodárné účinky měla například sexuální revoluce ve druhé polovině minulého století nebo co všechno jsme si slibovali od revoluce sametové. A tak nezbývá, než si položit otázku: Jaká asi bude příští revoluce?

Podívejme se nejdříve na slovo "revoluce". To slovo sice znamená něco jako "zásadní změnu", ale málokdo se zamýšlí nad tím, v jakém smyslu. Když si odmyslíme, jak byl výklad tohoto pojmu zneužit zcela jednostranně ve prospěch různých krvavých ideologií, vrátíme se pokojně k jeho původnímu významu. Předpona re- hovoří jasně: je to zásadní změna ve smyslu "zpět, vzad". Maximálně je možné ještě uvažovat o výkladu v podobě "znovu, opět, nově". Stručně řečeno - revoluce přikazuje vrátit se zpět k rozumnému bodu vývoje, nebo zásadním způsobem znovu, nově uspořádat poměry.

Nechme generaci, která ještě neměla svou revoluci (a ať se k ní připojí všichni, kteří si myslí, že si taky ještě nic neužili), aby si promyslela, čeho se bude týkat. Jak tak poslouchám, co se mezi lidmi šušká, bude se v prvé řadě týkat peněz. Příští revolucionáři nejsou spokojeni s tím, že se v naší vládě ministři handrkují o peníze na své zdevastované resorty, a přitom počítají se směšnými zbytky jakéhosi původního obřího kapitálu, národního majetku, který kamsi zmizel. Revolucionáři přicházejí s řešením, které se jinak nikdo neodvažuje navrhnout (zejména ne politici s časovým rozhledem svého volebního období): vrátit se zpět k době, kdy se majetek rozděloval podle jakéhosi zvláštního klíče, kdy jeden takový přesun (a byly jich tisíce) mohl představovat třeba i celý náš roční státní rozpočet. Samozřejmě že budou všichni (ano, zpočátku všichni!) proti a budou říkat: Mějte rozum, to přece nejde! Ale s tím si už revoluce poradí. Každá revoluce má totiž brzy na své straně média, která dokážou vysvětlit její cíle.

Jak jsme řekli, revoluce vrací zpět věci až k jakémusi bodu, kde společnost ztratila zdravý selský rozum. Myslím, že skoro každý průměrný revolucionář dokáže u nás z hlavy vyjmenovat, kde všude k tomu došlo. V této zemi je ohroženo téměř vše - řeknou příští revolucionáři, protože jejich vyjádření už bývají tak radikální. Železnice, silnice, doprava. Slyšeli jste, že se budou rušit železniční přejezdy, které nejsou zcela bezpečné, tím způsobem, že se zruší přímo cesty tudy vedoucí? Cesty, které vyšlapaly a vyjezdily generace lidí třeba po staletí! Ostatně stát už zbavil většinu venkovského obyvatelstva spojení se světem tím, že zrušil množství autobusových a vlakových spojení, nebo nedohlédl na to, aby nepřestala existovat. Práce. Stala se těžce vyhledávanou hodnotou, s níž je spojováno něco jiného, než je v rozumné společnosti zvykem. Zatímco manažerské a politické elity mají práci k vydělávání a shromažďování peněz, ostatní vrstvy spojují pojem práce spíše se strachem a obavami. Jazykové spojení radost z práce prý pomalu mizí a místo něho je mnohem četnější pojem strach o práci. Školství. V jednom rozhlasovém pořadu zaznělo, že učitel nemá právo zakázat žákovi základní školy kouření před školou, ba dokonce, že mu to nesmí zakázat ani ve škole. Je to omezování osobní svobody dítěte. Stát, který došel tak daleko, se sám prohlašuje za zcela zbavený zdravého rozumu. Čtrnáct roků po poslední revoluci, řekne vám revolucionář, neumí stát zorganizovat zdravotnictví tak, aby se člověk dostal včas do nemocnice, tak blízko, jak je potřeba, aby fungovala řádně záchranná služba, aby existovala horská služba a aby se do Špindlerova Mlýna nebáli jezdit lyžaři od nás i ze zahraničí, protože je tam nikdo neošetří, když si zlomí nohu. Takových konkrétních příkladů si pak najdou revolucionáři stovky a budou o ně opírat svou revoluci. Morálka. Korupce. Rušení dějepisu ve školách. Prostitutky kolem silnic. Nekompetentní parlament. Bezmocná policie. Neschopné soudy. Kriminalita. Drogy. Všechna tato témata, která jsou dnes jenom podkladem pro zajímavé a žádný výsledek nepřinášející články novinářů nebo pro filmové příběhy mladých dokumentaristů, rovněž bez ohlasu, se stanou klíčovými položkami programu příští revoluce.

Nechci tu samozřejmě jakýmkoliv způsobem vyzývat ke změně poměrů nebo dokonce formulovat nějaký revoluční program, ale račte si, prosím, uvědomit, že každá revoluce je zdravým faktorem, který způsobí, že věci ve společnosti dopadnou jinak, než jak se zatím katastrofálně vyvíjely. Odvrátit katastrofu by si určitě přál každý z nás. Ostatně i vědci, kteří pracují na projektu miléniového hodnocení ekosystémů, si osobují právo vyjádřit určitá doporučení. Když si to mohou dovolit vědci, proč my ne?

A přátelé, řeknu vám jedno: Já se revoluce nebojím!