Když jste před dvanácti lety přesídlil do Evropy, profese dirigenta u vás ustoupila poněkud do pozadí.
Ale nikdy jsem se své dirigentské kariéry úplně nevzdal. Spíš jsem ji před těmi dvanácti lety tak trochu odložil stranou a čekal jsem, až se plně rozvine moje kariéra tenoristy.

Proč jste se vlastně nevydal cestou dirigenta?
Zpívání byl asi nejrychlejší způsob, jak nejlépe zajistit obživu rodiny. Jako mladému dirigentovi by mi to šlo daleko hůř. Cura - dirigent za sebou neměl totiž nikoho, kdo by ho protěžoval. Jako tenor jsem si kariéru zajistil lépe. Ze začátku jsem zpíval kvůli penězům, kvůli obživě, nakonec se to ale stalo mojí vášní.

Na dirigování jste ale nezanevřel.
Kdepak! Vášeň zpívat nikdy nepřebila moji vášeň dirigovat. Diriguji už pětadvacet let, zpívám deset, dvanáct let. A nejkrásnější slova, která jsem si o své práci přečetl, byla asi před třičtvrtě rokem napsána právě o mém dirigování. V té kritice se psalo: "Můžeme potvrdit, že pan Cura je dobrým a uznávaným dirigentem, který pro své potěšení také někdy zpívá". Samozřejmě to není pravda - zpívám proto, že musím platit účty. (smích) Ale zpívám rád.

Dirigujete raději koncert nebo operní představení?
Těžko říci, to jsou úplné odlišné disciplíny. V opeře má dirigent, který tráví celé představení dole v orchestřišti, jeden z nejtěžších úkolů - představuje totiž jediné pouto mezi orchestrem a jevištěm. Orchestr sedí většinou přímo pod jevištěm, takže hudebníci nemohou děj na jevišti sledovat - v mnoha operních sálech dokonce ani neslyší co se děje nahoře na scéně. A zpěvák na jevišti se muže ocitnout v podobné situaci - nevidí na orchestr, někdy snad pouze jeho první řadu, často orchestr vůbec neslyší. Jediným poutem tedy zůstává dirigent a ten má tedy obrovskou zodpovědnost - nemůže si dovolit ztratit koncentraci nebo si odpočinout. To by mohlo ohrozit celé představení.

Jak se obě vaše hlavní profese doplňují?
Jsem první pěvec, který byl v mém věku jmenován hlavním hostujícím dirigentem orchestru. Nemyslím si, že je to opravdová dualita, protože jedno doplňuje druhé. Není to jako třeba v případě tanečníka a ragbyového hráče v jednom momentu - taková situace by mohla být velmi nebezpečná a dotyčný by mohl hodně riskovat. Moje profese se ale perfektně doplňují.

Zkusil jste si dokonce současně dirigovat a zpívat. Plánujete v tomto směru další koncerty?
V prosinci 2005 mám velké turné s Lausanne Orchestra ve Švýcarsku a na koncertech budou v první části árie a ve druhé symfonická hudba. Současně dirigovat a zpívat už nebudu - to je velmi vyčerpávající a také to vyžaduje víc zkoušek. Samozřejmě může nastat nějaká speciální příležitost, ale běžně to dělat nebudu. Líbí se mi myšlenka dirigování a zpívání v jednom programu, ale ne současně.

Ono to také asi bude hodně náročné na čas.
To jistě. Obojí, dirigování i zpívání, zabere mnoho času a jsou to různé a nesnadné aktivity. Potřeboval bych rozšířit energii i čas. Zpívám osmdesát představení za rok a to je dost. Dirigování mi bude dovolovat méně zpívat a jestli je teorie správná, můj hlas mi potom zase dovolí zpívat déle.

V čem konkrétně vám profese dirigenta pomáhá při profesi pěvce?
Profese dirigenta mi samozřejmě pomáhá stoprocentně. Někteří dirigenti mi říkají: tebe dirigovat, to je jako dirigovat další nástroj v orchestru; začneš a skončíš stejně s ním. A to je pro mne velká pochvala. Zpěvák ve mně ovlivňuje dirigenta, pokud jím právě jsem. Třeba instinktem pro přirozené frázování, které má zpěvák mnohem silnější než instrumentalista.

A obráceně - v čem vám pomáhá profese zpěváka při práci dirigenta?
Vím, co mám rád a co ne při práci s jinými dirigenty. Snažím se využívat vlastních zkušeností. Předně chci být pro hudebníky partnerem.

Vedle zpívání a dirigování ovšem ještě komponujete!
Ó, to už je hodně dávno! Komponoval jsem v těch skvělých dobách, kdy jsem sám pro sebe měl dost času. To jsem se třeba probudil uprostřed noci a šel jsem skládat. Skládal jsem až do rána a moc mě to bavilo ...No, vlastně jsem byl tenkrát zoufalý z nedostatku práce. Ta moje katarze se projevovala právě v komponování. Dnes mi ty doby moc chybí. Když mám dnes pro sebe nějaký čas, jdu dělat rozhovor pro nějaký časopis! (smích)

Je ve vaší hudbě to zoufalství obsaženo?
Určitě. Po těch mých tehdejších obtížích se mi ani nestýská, po čem se mi ale stýská, to je právě ona potřeba, chcete-li zoufalství, kvůli kterému jsem hudbu psal.

Takže - vrátíte-li se ke psaní hudby, bude zřejmě jiná.
Určitě. Pokud na mě bůh někde za rohem nečíhá s nějakým nepříjemným překvapením, a to bych si nepřál, určitě zase někdy budu skládat. Už to ale nebudou tak dramatické kompozice, hudbu s tak dramatickým nábojem, jakou jsem psal před dvaceti lety, už asi nesložím. Ovšem ani tehdy jsem nebyl nikterak originální. Když se podíváte na tvorbu světových skladatelských velikánů, 99 procent svých velkolepých děl napsali v životních krizích.

Narazil jste na ragby. To je sport, ve kterém jste svého času vynikal!
Ano, dokonce jsem toužil stát se členem argentinského národního týmu. Byly doby, kdy jsem pravidelně trénoval v posilovně, cvičil jógu, měl o dvacet kilo méně a byl jsem ve skvělé fyzické kondici. Zpěv a hudba ale začaly pro mne být důležitější až nakonec zvítězily.

K ragby jste se ale (velice nedávno) vrátil i coby zpěvák!
Ano! Před několika dny, konkrétně 10. října, jsem zpíval při zahajovacím ceremoniálu ragbyového Světového poháru v Sydney. Zpíval jsem na stadiónu znělku šampionátu a argentinskou hymnu. Hned po ceremoniálu proběhlo zahajovací utkání šampionátu mezi domácí Austrálií a týmem Argentiny. Měl jsem co dělat, abych nevyběhl s naším týmem na trávník.

Je naděje, že se to někdy stane?
To nevím. Čeština je krásný, ale velmi těžký jazyk.

Jaká jsou vaše kritéria při výběru projektů?
Budu upřímný: peníze a umělecká kritéria spolu úzce souvisejí - otázkou je výsledek. Já už si vybírám jen dobré projekty. Dnes jsem v situaci, že se nemusím nikomu podbízet. Pokud jdu do vyloženě komerčního projektu, soustřeďuji se na peníze. Jde -li ale o projekt, který mě umělecky zajímá nebo může být zajímavým počinem, mezníkem v historii toho či onoho divadla, pak peníze nejsou podstatným faktorem v rozhodování. Dnes si již mohu dovolit dělat pouze to, o čem jsem přesvědčen, že to chci a umím odvést pořádně. Na začátku kariéry člověk přijímá všechno, protože potřebuje práci. V současném stadiu svého života už na sebe beru pouze takové závazky, o kterých vím, že jsem schopen je vyplnit dobře. Jiné nepřijímám.

Jak hospodaříte s vydělanými penězi?
To je spíš otázka pro mou ženu, která má na starosti naše účetnictví. Nicméně, myslím, ze má smysl investovat. Mám děti a je povinností otce se o ně finančně postarat do budoucna. Investice jsou v tomto směru řešením. Ale na druhou stranu je také důležité umět peníze užít. Někteří lidé pouze investují, žijí, jakoby nic neměli a mysli jen na budoucnost, která možná ani nebude. To je velká chyba. V hospodaření s penězi je to stejné, jako v životě ve všem: důležitá je zdravá rovnováha.

Charisma vám ale jistě také hodně pomohlo!
To nepopírám. Jak se vlastně zpěvák stane slavným? Myslím si, že je to složitá kombinace odvahy, techniky a profesionality, ale v první řadě je to otázka charisma. Můžete oplývat všemi zmíněnými kvalitami, ale pokud postrádáte charisma, je to daleko těžší. Podívejte se na pěvce, kteří prosluli ve své generaci - zjistíte, že všichni byli charismatičtí. Někteří nebyli tak vynikající zpěváci či hudebníci, k dokonalosti jim třeba i něco scházelo, ale měli charisma. A to je to tajemství.

O váš lednový pražský koncert byl zájem i v politických kruzích - navštívili ho i současný český prezident Václav Klaus, český premiér Vladimír Špidla, velvyslanci Argentiny, Španělska, ale i mnoha jiných států. Je to obvyklé?
Není. Nebývá zvykem, aby mě někde přivítal můj vlastní velvyslanec. Pokládám to za velikou eleganci. Sám žiji ve Španělsku a tak je španělský velvyslanec vlastně takovým mým adoptivním velvyslancem. Účasti obou si velice vážím. Nakonec je to důkaz toho, že ne všechno v politice je úplně špatné.

Z které té záštity jste měl větší radost?
To se nedá říci. Španělsko je mateřskou zemí Argentiny. Když se o můj koncert zajímali oba velvyslanci, měl jsem pocit, že jsem současně s matkou i dcerou. Že jsem vlastně v rodině. A to bylo moc příjemné.

Jaké máte s novináři zkušenosti?
U novinářů je to jako u všech ostatních povolání, včetně zpěváků: jsou dobří a špatní. Špatné je, když novinář své povolání nedělá z lásky, ale z nějaké své osobní frustrace. Pak se stává žoldákem, který má touhu se mstít. To je srovnatelné s teroristou. Je na každém, aby se rozhodl: chci informovat nebo kvůli svým potížím všechny očerňovat?

Očerňovali někteří novináři vás?
Jistě. Ale jsou i humornější stránky věci. Na novináře si prostě musím dávat pozor. Když jdu na večeři s přítelkyní, napíšou, že s ní mám poměr. Když jdu s mužem, už jsem pro ně gay. Co teprve až mě uvidí venčit psa...

Jak na vás zapůsobili čeští novináři?
Skvěle! Moje setkání s nimi byla velice příjemná. Znám spoustu novinářů, kteří jsou velmi stateční - ale jen doma u počítače, když osobu, o které píší, nevidí. Pak přijdou na tiskovou konferenci a bojí se před ní postavit. Takové tiskovky se pak odbudou s jednou, dvěma nebo taky žádnou otázkou. To se mi v Česku nestalo. Novináři tu jsou informovaní, mají o věc zájem. Moje lednová tisková konference v Praze trvala skoro dvě hodiny a také v osobních rozhovorech jsem dostával velice fundované otázky. Nebylo to tak, že by mě tu novináři "chtěli dostat", že by si mě jenom vzali na mušku. Jsem jim za to vděčný.

TOMÁŠ PILÁT