43
vychází 13. 10. 2003

Titulní rozhovor

Vladimír Válek:
Rozhlas je osudové
poslání

Má vůbec tak vytížený dirigent začátek či konec sezony?
Letos jsem opravdu moc dovolené neměl, dohromady dvakrát po třech dnech. Hned na začátku prázdnin jsem měl dva koncerty v Osace, kde působím jako stálý hostující dirigent, pak následoval zájezd do Pasova, kde jsme hráli Verdiho Requiem. Pozvání na pasovský festival považuji za vyznamenání, a navíc mám německé publikum moc rád. Sedí ani nedutá, nekašle, nevrtí se, neruší. Ale jedno vyrušení jsme tam přece jen měli a byl to pro nás úžasný zážitek: když koncert začínal, spustila se bouřka, a její zvuky fantasticky podbarvovaly text Dies Irae. Znělo to, jako kdybychom měli ještě deset tympánů navíc, které hrají venku před chrámem, kde se koncert konal.

Zdá se, že máte rád letní hudební festivaly.
Mám, zvláště ten v Českém Krumlově. Bývá tam fantastická atmosféra, proto jsme přijali pozvání i loni a předloni. Mimopražským akcím vůbec fandím, pocházím totiž z kantorské rodiny a můj otec taky organizoval koncerty. Vím, co to dá práce. Obdivuju píli a vytrvalost organizátorů, jejich chuť něco dělat pro umění v době, kdy většina lidí dává přednost spíš pasivitě, posedává u televize a přijímá kulturu v křesle. V Krumlově se ohromně pozitivně projevuje místní iniciativa, třeba loni hned po povodních začali majitelé domů, penzionů, krámků a hospůdek opravovat, a snažili se co nejdřív otevřít. Ani hudební festival nebyl kvůli povodním zrušen. Díky tomu jsem tam mohl dělat koncert s Českou filharmonií.

Vydali jste se nejen do jižních Čech, ale i do jižní Evropy.
Ještě jsme byli v menším obsazení na turné v Katalánsku. Hráli jsme i v místě, kde bydlel slavný cellista Pablo Casals. Účinkoval s námi Mischa Maisky, kvůli němu vlastně celé naše turné bylo. S ním hrajeme dost často, hostoval u nás, a příští rok se setkáme v Japonsku.

Mají čeští rozhlasoví symfonici přece jen něco osobitého?
Stálého šéfdirigenta. To dnes už nebývá tak docela obvyklé. Třeba v Česku jsem snad poslední "délesloužící" šéf. Před lety, když se řeklo se Filharmonie, patřilo k ní jméno Ančerl, k FOKu Smetáček, k SOČRu neodmyslitelně Alois Klíma. A teď se to střídá až příliš často.

Jak by měl fungovat šéfdirigent?
Podle mého názoru by určitě měl žít ve městě, kde působí, měl by se svým tělesem soustavně pracovat minimálně týden v měsíci. A vydržet aspoň pět let. Vždyť není jen jako dirigent, ale působí i jako manažer, měl by být u konkursů, odchodů, u řešení různých otázek. Jenže když přijede dvakrát třikrát za rok, nemůže to zvládnout. Pak to ale u mě není pořádný šéf, možná má i úplně jiné pohnutky než budovat kvalitu orchestru. Spíš z něj chce těžit než mu dávat. Někdy se necháváme vytunelovat i v hudbě.

Máme u nás taky špičkovou soudobou hudbu, kterou SOČR rozhodně nezanedbává. Před rokem na Pražském jaru jste uvedli rozsáhlé oratorium Sylvie Bodorové Juda Makabejský, které teď bude Radioservis vydávat na CD.
Samo téma je nosné a věčné. A paní Bodorová umí vyjádřit v notách svá myšlenková i hudební sdělení, u ní už jsme zvyklí, že je invenční a nápaditá. I tato skladba je taková. Myslím si, že některé pasáže jsou velice zpěvné, znějí skoro jako z muzikálu. Ale když jsem to autorce říkal, skoro se na mně zlobila.

Proč? V moderní hudbě se přece často stírají tlusté čáry mezi hudebními žánry, a pokud je kvalitní, vůbec to nevadí.
Taky si to myslím, ale přesto mi tu "muzikálovou" charakteristiku vyčítala. Ale já tvrdím: vždyť to je přece ono! Celé oratorium se dobře poslouchá, a to je důležité. Byl jsem spokojen taky s ohlasy včetně kritik. Však taky proto se skladba vydává na desce. Myslím, že případné uvedení by mohlo mít velký úspěch v Americe, měl by se toho tam někdo ujmout.

Soudě podle ohlasu na Pražském jaru, náročná práce se vyplatila.
Určitě. Kromě toho máme pro následující sezonu v úmyslu část oratoria koncertně provést v Rudolfinu. Kvůli náročnosti a finančním nákladům bohužel nemůžeme celé. Ale myslím, že by pro autorku, pro nás i pro publikum mohl být výběr zajímavý.

Připravujete i další soudobé projekty?
Hudbu 20. století i soudobé skladby uvádíme každou koncertní sezonu. Letos jsme s Jiřím Kalachem, s nímž děláme dramaturgii už dlouhá léta - a zřejmě docela úspěšně, když má SOČR pořád vyprodáno - říkali, že připravíme k výročí rozhlasu koncert z děl skladatelů, kteří kdysi v rozhlase působili. Bude v únoru a našim abonentům jej dáváme jako prémiový. Na programu je Jarní předehra Otakara Jeremiáše, Concertino pro housle Karla Boleslava Jiráka, symfonická báseň Stařec a moře Jiřího Jarocha, Friedův trojkoncert pro flétnu, klarinet, lesní roh a orchestr a symfonická báseň Otmara Máchy Noc a naděje. Všichni zmínění autoři kdysi působili v rozhlase a zároveň se významně zapsali do hudebního života. V další sezoně pak dojde na ty, kteří v rozhlase působí dnes: Hurník, Kalach, Gemrot. Jsem moc zvědav na ohlas, ale věřím, že publikum ten program přijme.

Na které koncerty byste zvlášť upozornil?
Rád bych připomněl, že máme v programu i další skladby 20. století, třeba Koncert pro violu a orchestr Zdeňka Šestáka nebo Koncert pro fagot a orchestr Ladislava Simona. Jinak ale celou sezonou samozřejmě prochází Antonín Dvořák, vždyť rok 2004 je jeho jubilejní. A kromě toho si myslím, že se u nás tak často nehraje, jak to na první pohled vypadá. Nám se třeba zdá, že pořád hrajeme Novosvětskou nebo Anglickou, ale spíš je to na zahraničních zájezdech než doma. Takže zahajujeme Dvořákovou Sedmou symfonií, kterou pak uvedeme i na slavnostních koncertech k 80. výročí rozhlasu v Praze, Ostravě a Brně. Budeme ji hrát také jako hosté České filharmonie.

A co jiná dirigentská lákadla?
Jistě, dostával jsem nabídky, některé jsem přijal - ale vždycky k hostování. Však mi taky některá z nich, především ta zahraniční, pomohla, abych si mohl dovolit dělat umění doma, měl jsem rodinu a potřeboval ji uživit. Díky rozhlasu jsem byl častým hostem v zahraničí. Několik let jsem jezdil do Vídně, do Lipska, do Holandska, pracoval jsem s Berlínským rozhlasovým orchestrem. Ale náš rozhlas byl pro mě vždycky hlavní. Když jsem dostal nabídku do České filharmonie, která každému českému dirigentovi zamotá hlavu, mně ji myslím nezamotala. Potěšilo to, samozřejmě, ale od začátku jsem říkal, že rozhlas neopustím. Je to takové osudové poslání. Už to, že můžu navázat na staré rozhlasové šéfy, kterých si vážím. Takže to dopadlo tak, že jsem u jednoho orchestru sedmnáctou sezonu, což je dnes dosti neobvyklé.

Nemrzí vás, že SOČR je "zásobárnou" České filharmonie? Že někteří dobří hráči tam po letech odcházejí?
Mrzí nemrzí, už to tak je. Za posledních šest sedm let jsme jim "dodali" třináct nebo čtrnáct muzikantů. Na druhou stranu - v našem orchestru máme asi deset hráčů, kteří z různých důvodů opustili filharmonii a přišli k nám. Ti i ti jsou dobří, stejně jako ansámbly, ve kterých působí. A já vždycky říkám, proč by v Praze nemohly být tři špičkové orchestry?

Navíc SOČR má díky rozhlasu celoplošnou působnost jako žádný jiný orchestr v Česku! Ale obecněji - špičkové orchestry by byly, ale publika moc nepřibývá, nezdá se vám?
Náš orchestr má své stálé abonenty a po několik posledních let jsou naše koncerty beznadějně vyprodány. Snad je to v neposlední řadě i tím, že máme rozumné ceny vstupného. Nedávno mě totiž potkala jedná známá paní a požádala mě, abych jako dirigent České filharmonie v Rudolfinu vyřídil, že na tento orchestr vždy chodila, ale už si to kvůli finanční náročnosti nemůže dovolit. Tyto hlasy slyším stále častěji.

Jak se osvědčují veřejné generálky, které jste před několika lety zavedli?
Publikum je má v oblibě, bývají vyprodané už za několik dní. Přijíždějí na ně lidé z mnoha míst v republice od Pardubic a Semil až po Budějovice, taky školy. Neuvěřitelné. Škoda, že můžeme generálek mít jen málo, protože v Rudolfinu jsme v pronájmu a když filharmonie zkouší, my tam nemůžeme. Už jsme přistoupili i k tomu, že některé zařazujeme na neděli. Pokud diriguju já, vždycky ještě obecenstvu něco k programu řeknu, většinou v žertovném tónu, a oni to berou. Byl bych rád, aby odcházeli z koncertů s vědomím, že odevzdáváme absolutní výkon - stejně jako na večerním koncertu.

Máte rád jazz, chystáte v tomto žánru nějaké nové projekty?
Absolvoval jsem trombón, hrál v různých bigbandech na Moravě a po příchodu do Prahy jsem si také zahrál dvě sezóny s orchestrem Vlasty Kloce, jinak vynikajícího sólotrumpetisty SOČRu. Díky této swingové průpravě jsem si mohl dovolit dirigovat dokonce společný koncert Lincoln Center Jazz Orchestra Wyntona Marsalise s Českou filharmonií. S nimi a se sborem Morgan State University jsme provedli Marsalisovu jazzovou skladbu "All Rise". Předloni jsem připravil s černošskými sólisty a Českou filharmonií koncertní verzi Gershwinovy opery Porgy a Bess. Tolik k mému vztahu k tomuto žánru. Projekty taky mám, ale zatím je provází trochu smůla. Chtěli bychom s orchestrem natočit a vydat orchestrální úpravy světových muzikálů. Začal je s námi dělat Václav Zahradník, ale bohužel zemřel, pokračuje v nich můj posluchač na AMU Jan Kučera, v současnosti můj asistent a výtečný jazzový pianista a trumpetista. Udělal nám aranže dalších muzikálů. Už jsme to loni roztočili v karlínském studiu, ale přišla velká voda a studio zatopila. V nově otevřeném studiu se to snad podaří dokončit. Zajímavý je podnět našeho slavného jazzového saxofonisty Jana Konopáska, dlouholetého člena orchestru Woody Hermana a Buddy Riche. Rád by s našimi smyčci natočil několik svých skladeb. A pokud jde o symfonickou hudbu, právě v těchto dnech natáčím poslední z devíti Dvořákových symfonií, šestou D dur. Tím máme uzavřen celý dvořákovský projekt, který vydavatelsky zastřeší Radioservis.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ