41
vychází 29. 9. 2003

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Autor je jedním z moderátorů nedělního Dobrého jitra Českého rozhlasu 2 - Praha

Před vlastním prahem

Každý řidič ví, že na palubní desce jsou kontrolky, které ho včas upozorní na to, že dochází benzín v nádrži, případně že je něco v nepořádku s tlakem motorového oleje, s dobíjením nebo s jinou funkcí. Tvrdím, že stejně užitečná by mohla být i kontrolka, která by nás včas informovala, že něco není v pořádku s naším způsobem jízdy. Varovala by nás, že za volantem nejsme opatrní a pozorní.

Své řidičské prohřešky a slabosti si většinou nejsme schopni sami přiznat. Podléháme iluzi, že máme jízdu spolehlivě v ruce. Za každou zašmodrchanou situaci na silnici mohou samozřejmě jen ti ostatní: v autech před námi, vedle nás i za námi.

Jenže: leckdo z nich si myslí něco podobného o nás. Tak vzniká poměrně zvláštní paradox, že každý řidič je sice přesvědčen o svých kvalitách, ovšem výsledně figuruje naše země v celosvětovém měřítku v první desítce států, kde umírá na silnicích největší počet lidí. Jen od roku 1990 do poloviny roku letošního přišlo u nás na silnicích o život 17 000 lidí. To je množství, které odpovídá počtu obyvatel dost velkého města.

Určitě je něco na tom, že díl viny bývá přičítán mladým řidičům v rychlých vozech. Ale pravdou je i to, že mnohá neštěstí mají na svědomí i řidiči zkušenější a ve vozech pomalejších. Nelze všechno svádět jenom "na blázny v béemváku". I auto pomalejší a řidič zkušený může způsobit značnou paseku - například nepozorností na nechráněném přejezdu.

Profesionální řidiči zase šmahem svádějí vinu na amatéry, ale pravda je taková, že ani šoféři autobusů a nákladních vozů nejsou bez viny.

Máme také v oblibě svalovat vinu na cizince, kteří na našich silnicích jezdí někdy jako utržení z řetězu. Jenže nemáme si s nimi co vyčítat. Jak jezdíme v cizině my, to dosvědčuje statistika dopravních nehod způsobených českými řidiči v zahraničí. Na německých silnicích jsme pátým nejčastějším viníkem dopravních nehod. A co teprve na Slovensku - tam máme pověst nejhorší. V percentuální tabulce zavinění tam zaujímáme bohužel místo první.

Zdá se však, že ani tato fakta nemají podstatnější vliv na to, že bychom si byli schopni přiznat, že nejsme zrovna zemí s dobrou řidičskou kulturou. A to nejen ve způsobu jízdy, nýbrž i ve volbě slov, kterými se řidiči vzájemně častují. Nad některými nadávkami by jistě užasl i Karel Jaroslav Obrátil, autor legendárního Slovníku sprostých slov. A že těch sprostých slov v tom zmíněném slovníku je požehnaně!

Někdy mám pocit, že latinské rčení, že "člověk je člověku vlkem" bychom mohli v současnosti nahradit neméně skeptickým rčením, že "člověk je člověku řidičem".

Riskantních a agresivních postupů na našich silnicích bohužel přibývá. Například na dálnicích lze stále častěji pozorovat snahu o vytlačování aut z pruhu. Včetně vpravdě gangsterského předjíždění z pravé strany. Je to zvláštní forma sobectví, netrpělivosti a také potřeby demonstrovat, kdo je tady pánem. Uhni, uhni, teď jedu já! Co na tom, že předjížděný vůz jede maximální rychlostí povolenou na dálnici a že auto za ním ho nemá vůbec co "tlačit". Přesto jsme i v takové situaci svědky výhružného mrkání reflektory, které se dožadují: Odprejskni! Mrk, mrk, mrk - jde o krk.

Smrt na silnici začíná být obecně vnímána jako něco daného. Havárie se staly už samozřejmou součástí zpravodajských relací. Někdy mám dokonce dojem, že - zvláště v televizi - jsou tato neštěstí prezentována jako senzace. A pokud možno s dovětkem, že tyto záběry se podařilo exkluzivně natočit jen našemu kameramanovi. Jindy se o mrtvých mluví natolik odosobněně, až člověku zůstává rozum stát. V regionálních novinách jsem četl následující vyjádření jednoho starosty: "Na hlavních komunikacích v našem městě průběžně stoupá lidský úhyn."

Jako by oběti na silnicích byly jen statistickými čísly. Ovšemže jen do té chvíle, než se takové neštěstí dotkne naší rodiny nebo někoho z okruhu našich blízkých. Jinak jsou to jen údaje. Takové je vnímání značné části veřejnosti - i jejích představitelů. Jak letos v létě výstižně uvedl Petr Třešňák v časopise Respekt: "Kdyby 23 lidí, kteří zahynuli na silnici za jediný červencový víkend, sprovodil ze světa výbuch plynu, šílený střelec nebo neznámý virus, politici se přetrhnou v projevech soustrasti a volání po nápravě."

Na obzoru je zvýšení policejních pravomocí při trestání řidičských svévolností, ale to už je jen následný akt. Přinejmenším stejně důležitá je určitě scházející prevence a osvěta, která už v rámci školní výuky by měla sehrávat důležitou roli. Včetně výchovy k soudnosti a k sebekritičnosti, což v praxi znamená, že vedle hudrování nad chybami druhých bychom neměli zapomínat na riziko našeho vlastního chybování. V této souvislosti není od věci připomenout si biblickou moudrost: "Proč vidíš třísku v oku bratra svého, ale břevno ve svém oku nepozoruješ?"

Jsem dalek toho, abych tvrdil, že všichni neseme stejný díl viny na neblahých poměrech na našich silnicích. Vedle řidičů bezohledných je i řada slušných a pozorných. Přesto pokládám za užitečné připomenout, že každý z nás, kdo jezdí autem, si určitě pamatuje okamžiky, kdy se nějaké chyby dopustil, a kdy mu vlastní vinou bylo na silnici úzko. Domnívám se, že trvalé vědomí rizika vlastní omylnosti je užitečnou vybídkou k tomu, abychom se výsledně dopouštěli omylů za volantem pokud možno co nejméně.

Kdo usedá za volant s lehkovážným vědomím vlastní dokonalosti a neomylnosti, toho by kýžená kontrolka, o níž jsem se zmínil úvodem, měla varovat nejen rozsvícením. Mohla by ještě něco přidat. Například zvukové memento obsahující kvílení pneumatik a tříštění skla.