Žijeme v době, která se v mnoha oblastech vrací k odkazu šedesátých let. Vy jste v té době vstupovala do profesionálního života. Jeví se vám s odstupem toto období vskutku tak jedinečné? Zopakovalo se něco z jeho síly pak ve vašem dalším životě?
Pravděpodobně by se mi na tuto otázku líp odpovídalo, kdybych byla v tom období už zralejší. Já jsem právě studovala a jenom hledala svoji cestu, což je pro člověka vždy a v každé době výjimečné. Že se můj vstup trefil právě do "svobodných" šedesátých let, o kterých moudřejší a zkušenější lidé už tenkrát říkali, že jsou ojedinělá politicky, společensky, kulturně i v celosvětovém měřítku, to považuji za osobní štěstí. Nastoupit po škole do divadla, které už tenkrát mnoho znamenalo, setkat se s Janem Grossmanem a účastnit se vzniku dalšího období, které je s odstupem hodnoceno jako významná éra českého divadla, co víc si mohl začátečník přát. Dodnes vlastně jen rozvíjím to, co jsem se s ním a od něho v šedesátých letech naučila. I s odstupem času vidím pro sebe toto období jako zázračné, možná i proto, že rokem 1968 na dlouho všechno skončilo a kontinuita mojí herecké práce byla zpřetrhána.

V létě 1968 jste s divadlem pobývali v zahraničí a myšlenky o "nenávratu" by vám asi nikdo nevyčítal.
Sezona 1967/68 byla plna nadějí a úspěchů. Protáhla se do července. Hráli jsme a zkoušeli inscenaci Pomsta ruské siroty od "celníka" Rousseaua. V srpnu jsme odcestovali do Holandska, kde Jan domlouval zájezd divadla a svoji pohostinskou režii. O událostech 21. srpna jsme se dozvěděli v Haagu a manžel zde okamžitě dostal nabídku ke stálému angažmá. Jenomže on ani tehdy, ani později nechtěl být emigrantem. Nebylo to žádné laciné vlastenectví, on věřil, že utíkat se má jedině, když jde o život. Na začátku září jsme odjeli do Říma, kde list L´Espresso pořádal tiskovou konferenci k srpnovým událostem v Praze a můj muž - i když dostal nabídku být ředitelem divadla v San Marinu, se spolu se mnou přes Holandsko vrátil zpátky do Československa. Vrátili jsem se hlavně kvůli Zábradlí, abychom je s koncem roku 1968 nadlouho opustili.

Mezinárodní renomé režiséra Jana Grossmana mu umožnilo počátkem sedmdesátých let režijní práci v zahraničí, kde jste ho doprovázela. Nikdy jste netoužila zahrát si v inscenacích, které venku režíroval?
V letech 1964-68 hrál soubor Divadla Na zábradlí na mnoha mezinárodních festivalech (Paříž, Londýn, Berlín, Florencie, Řím, Jyväskylä, Benátky, Bělehrad...) a také díky těmto zájezdům začínal být Jan po Evropě znám jako režisér a stále častěji dostával pozvání k pohostinským režiím. On je však kvůli odpovědnosti a silnému vztahu k Zábradlí odmítal. Až na jaře 1968 začal zkoušet v Münchener Kammerspiele Brechtovu Žebráckou operu, netuše, že jak jeho činnost na Zábradlí, tak nastartovaná režijní práce v zahraničí budou znemožněny. Až v polovině roku 1970 se věci trochu pohnuly a Jan mohl jít režírovat do holandského Arnhemu Kafkův Proces. Holandsko byl jeho azyl, jeho druhý domov, jeho rodina. Pro všechna svá hostování získal služební výjezdní doložku i pro mě a příslušné divadlo mi vystavilo formální smlouvu jako asistentce. Sledovala jsem jej při práci a moc si přála hrát...

Pak ale přišel podzim 1975, zabavení pasů a na dlouhých patnáct let konec možnosti vycestovat. I působení na domácích scénách bylo omezené. Nicméně ani jeden z vás neztrácel naději...
Ptala jste se, zda se síla prožitků ze šedesátých let někdy opakovala. Myslím, že jsme vydrželi jen proto, že jsme tu pozitivní zkušenost z těch několika šťastných let považovali za stále živou a neustále ji zhodnocovali. Grossman nežil z minulosti, nebyl nikdy zatrpklý, pořád se učil, pořád něco nového zkoušel, práce pro něho nebyla nikdy dokončena. A tak i když se vrátil do stejného divadla a opakoval některé tituly na různých jevištích, nikdy to nebylo stejné. Popřel svým životem tezi, že není možné vstoupit dvakrát do stejné řeky. Já a i on jsme vstoupili dokonce třikrát. Je to možné, jen já už nemohu být stejná. Člověk se může vracet na stejná místa, ale měl by být jiný. Myslím si, že Jan to věděl a i proto při svém návratu po revoluci uspěl.

Svoje ženské charaktery modelujete s dvojznačností, která je dána vašemu zjevu i projevu - s andělskou čistotou a živočišnou erotičností. Taková je i paní Zittelová v Thomasově Náměstí hrdinů, kterou hrajete v Divadle Na Zábradlí.
K tomu přímo vybízí role, už jak je autorem napsaná. Někdy je to jen režijně - herecká kreace mimo text hry. Pojetí režiséra Juraje Nvoty je vskutku odvážné, nicméně Zittelová na autorské premiéře, kterou inscenovali ve vídeňském Burgtheatru v roce 1988, byla prý ještě erotičtější.

Váš momentální repertoár je skutečně mnohobarevný, což ocenila i porota soutěže o Cenu Alfréda Radoka.
Herci touží po různorodých rolích, jak žánrově, tak typově. Proto mě těší, že tato odlišnost mých postav - rozmarná Madelaine ve všemi barvami hrající Terase a tragická postava Varvary Stavroginové v temném představení Běsů - byla oceněna.

Jste spokojena s knižní reflexí díla Jana Grossmana a s dokumenty, které se občas objevují?
Nejvýraznější je šestidílná řada publikací Odkaz Jana Grossmana divadelníkům, která vyšla v letech 1996-2002 péčí Divadelního ústavu, DAMU a nakladatelství Pražská scéna. Televizní medailon Žít svůj osud se snažil představit Janův život a práci v širších souvislostech. Bohužel je málo dokumentačního materiálu z inscenací, který by o jeho práci nejlíp vypovídal a tak jsou navždy ztracené všechny skvělé režie realizované v Hradci Králové, Chebu ale i v Libni. Jsem taky moc vděčna Českému rozhlasu za pořad, který uvedl letos na jaře k desátému výročí jeho smrti.

Na Pražském quadriennale 2003 představil divadelní fotograf Jaroslav Krejčí knihu Divadelní Jarmara Alfréda Radoka a Jana Grossmana. Jaká je tato zpod bahna a vody loňské povodně jako by zázrakem zachráněná kniha?
Pan Krejčí byl fotografem mnoha Janových inscenací od šedesátých let a dlouhá léta se snažil o získání financí na knihu. Je úžasné, že i přes tu vzpouru živlů zachránil, co se dalo a našel dost síly k vydání knihy. Je smutné, že na každý umělecký počin je tak těžké získat prostředky. Myslela jsem si, že po revoluci budou mít lidé, kteří si s předchozím režimem nezadali, víc otevřené dveře.

Jste posluchačkou rozhlasu? A jak je to s vaší hereckou prací před mikrofonem?
Rozhlas pro mě znamená první setkání s divadelní hrou, s operou, s literaturou, verši, hudbou. Protože pocházím z malého města, kam divadlo dojíždělo zřídka, i herce jsem nejdřív znala podle hlasů. Dá se říct, že jsem svoje dětství a mládí strávila u rádia a tam taky rostlo moje přání stát se herečkou. Po DAMU jsem hrála v několika inscenacích režiséra Josefa Melče a režisérky Olgy Valentové. Pak asi třicet roků nic. V devadesátých letech jsem natočila s režisérem L. Poživilem několik koncertních melodramat a hudebně-literární pořady o E. F. Burianovi a o E. Satiem.

Začíná nová divadelní sezona. Jak ji zahájíte?
Na festivalu Divadlo v Plzni hrajeme se Zábradlím 11. září představení Náměstí hrdinů. O dva dny později již prvně v sezoně Terasu. Na co se zvlášť těším a myslím je to, že 28. října se inscenace Běsů vrací opět do svého domovského Divadla v Dlouhé, které bylo před rokem zaplaveno povodní.

MÁRIA UHRINOVÁ