36
vychází 25. 8. 2003

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor

"Už nějakých pár let se můžeme těšit z toho, že se objevují současné hry. To je skvělá věc. Že svět, který ukazují, je plný agrese, vyplývá z toho, že to je svět, ve kterém žijeme," tvrdí Michal DočekalMichal Dočekal:
Velrybu dostat z mělčiny na hloubku

Můžeme-li mluvit o vašem vstupu do Národního divadla jako o dramatické situaci, jak dlouho jste cítil její napětí a co jste učinil k jejímu vyřešení?
Změna vedení s sebou nese jisté napětí kdekoli. Národní je ohromný kolos a jako v každé velké instituci i zde různé informace nabobtnávají, nebo naopak někam mizí. Já jsem tu před svým příchodem pracoval dvakrát, ale jenom v komorním Kolowratu, a většina herců mě z vlastní zkušenosti neznala. Jestli tady nějaké napětí bylo - ale po pravdě řečeno já jsem je příliš nepociťoval -, tak pramenilo většinou z představ, které si lidé dělali z doslechu, z druhé ruky. Proto jsem se hned od počátku snažil co nejvíc se jim přiblížit, pracovat s nimi, a tak se vzájemně poznávat. Začal jsem tím, že jsem na postu šéfa začal hned režírovat. Což bylo dost nevýhodné, protože přebírání funkce a provoz začátkem sezony jsou náročné již samy o sobě. A k tomu ještě nastudovat takřka s celým ansámblem kus jako je Cyrano - to opravdu nebylo lehké. Ale přišlo mi to jako nejlepší možnost, jak do tohoto divadla vstoupit - prací, při které přicházím do styku s lidmi. Během sezony jsem udělal tři inscenace, což je poměrně dost i pro člověka, který by jenom režíroval.

Ve svém provolání při nástupu do ND jste mj. řekl, že budete uvádět "hry, které máte rád, hry které vás děsí, i ty, jež vás rozesmívají". Která z těch tří her vás děsila?
Svým způsobem Psychóza ve 4.48. To je text, při kterém jsem si kladl otázku, jestli se má vůbec objevit na veřejnosti. Jestli nejen z formálního, ale i z etického hlediska nepřekračuje hranice divadla. Vždyť v něm autorka Sarah Kane zachytila rozpoložení, které ji bezprostředně po jeho dopsání přivedlo k sebevraždě. Probírali jsme tuto otázku i při zkouškách. V divadle pořád studujeme nějaké hry, ve kterých se dějí strašné věci - státní převraty, vraždy, zrady, cizoložství, krvesmilstvo. Je to naše práce umět si všechno tohle představit. Ovšem když dostanete do ruky text, u kterého se ptáte - mám já právo o tomhle vypovídat? je to v mých schopnostech? smí se to? - pak taková zkušenost je úžasná i děsivá. A v jistém smyslu mezní.

Všechny vaše inscenace, které znám, se vyznačují dvěma rysy - perfekcionismem a výtvarnou působivostí. Čím při jejich přípravě začínáte?
V každém případě je pro mě při přípravě inscenace důležité si ji představit vizuálně - jaké by měla mít barevné ladění, jaký materiál by měl převažovat na scéně. Dokonce si črtám i takové neumělé barevné kresbičky. Je to jeden z prvních kroků, které potřebuju učinit k tomu, abych mohl na věci začít pracovat detailně. Skutečně se snažím připravit si inscenaci co nejvíc do podrobností. Ale těch se pak zuby nehty nedržím. Jen mi umožňují mít určitou zásobu možností a úvah, se kterými vstupuji do diskuse se scénografem a posléze s herci. Čím je moje představa konkrétnější, tím víc můžu být otevřen diskusi, nechat se jí inspirovat.

Do jaké míry měníte své představy o inscenaci ve fázi zkoušek vlivem herců?
Myslím si, že poměrně hodně. Závisí to vždy na obsazení a na konkrétním typu herce - do jaké míry je zvyklý, ochoten a schopen přinášet svůj vklad. Nemám rád herce, kteří jsou pasivními obětmi režijní konstrukce. Mám rád ty, kteří mají natolik velkou osobnost a tvůrčí energii, že dokážou v danostech textového a režijního zadání fungovat tvůrčím způsobem jako svébytní umělci.

Po Cyranovi a Psychóze jste v ND nastudoval ještě Mastrosimoneho hru Jako naprostý šílenci. Kolik času vám zabere režírování a kolik šéfování?
V Komedii jsem šéfoval po zkoušce. V Národním musím šéfovat i před zkouškou. Zkouší se 4 hodiny denně, víc zdejší provoz neumožňuje. To pak samozřejmě vyžaduje maximálně solidní přípravu. Jí se ale můžu věnovat pouze ve svém volném čase. Ta krásná situace, kdy po zkoušce jdete s herci na kafe nebo na oběd a práce přitom přirozeně pokračuje a doznívá - ta tady není možná. Po druhé hodině na mě už čekají úplně jiné starosti - schůze, porady, jednání, atd.

Předpokládám, že raději režírujete než šéfujete. Ale stejně - je něco, co vám při šéfování přináší radost?
Když se mi třeba v Komedii podařilo zařídit úpravu interiérů, sehnat peníze na vymalování, instalovat vzduchotechniku, přestavět herecké šatny a nechat do nich udělat nové stolky - tak to mě bavilo. Šéf divadla, který něco nebuduje, je mrtvý. Musí se o divadlo starat i v tomhle rozměru. Že se nám na konci sezony podařilo vydat almanach činohry ND, z toho mám velkou radost. Stejně jako z toho, že jsme domluvili hostování činohry v Římě, že pracujeme na dalších zahraničních aktivitách, že tady bude režírovat David Farr, režisér Shakespeare Company, nebo Charles Marowitz, režisér světového významu - to všechno mě těší.

A co vás nejméně těší na režii?
Děkovačky. Nacvičovat děkovačku, to nesnáším. Ale jinak mě režírování opravdu uspokojuje a baví hodně.

Co děláte, když chcete na divadlo zapomenout?
Vlezu si do postele a dám si gin-tonic.

Jak se projevuje vaše tíhnutí k preciznosti a estetické dokonalosti ve vašem soukromí?
Nijak. Jsem strašnej bordelář, nedokážu po sobě nic uklidit a hlavně nedokážu nic z toho, co jmenujete, ve svém soukromí realizovat. Opravdu ne. Mám s tím dost problémy a projevuje se mi to negativně i v osobním životě. Když se člověku podaří rekonstruovat šatny v divadle, ale doma není s to tři měsíce spravit tekoucí záchod - asi si dovedete představit, jak se na něho rodina dívá.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Když mně bylo osm, chtěl jsem být popelářem. Asi se mi líbilo, jak umějí válet popelnice a že můžou chodit špinaví.

Co vás přitáhlo k divadlu?
Do divadla jsem začal chodit nejspíš proto, že v době, kdy jsem vyrůstal, bylo enklávou svobody a kreativity, která se tady na začátku osmdesátých let věru těžko hledala a kterou jsem v běžném životě takřka nepotkával. Byla to jakási přirozená afinita, která se přede mnou otevřela jako možnost. Návštěvy Činoherního klubu, Divadla Na zábradlí a Rubínu vyústily v nutkání zkusit si to taky.

Co jste režíroval jako vůbec první věc?
Měli jsme na gymnáziu studentské divadlo a s Davidem Czesanym jsme napsali hru, která se jmenovala S větrem v zádech. Hráli jsme ji na Zavadilce a po premiéře ji zakázali.

V sedmnácti jste vstoupil do A studia, které působilo v Rubínu při Divadle na okraji. Co vám nejintenzivněji vyvstane v paměti, vzpomenete-li na Rubín?
Hodně věcí, ale určitě nejvíc pocit ze zkoušek - ty jsme mívali o sobotách a nedělích -, jak jsem sestupoval po těch strmých schodech do Rubínu a věděl, že se na chvíli ocitnu v úplně jiném světě, který má svoje zákony, a že v něm budou věci brány vážně a naplno, protože jde o život, a že to, co tam děláme, musí člověk dělat se vší intenzitou a musí tomu všechno odevzdat. Samozřejmě - byl to idealismus a patos pubertálního věku, ale víru ve věc, kterou člověk dělá, tu se snažím nezrazovat ani v dospělosti a nést si ji s sebou pořád.

Váš předchůdce Josef Kovalčuk se snažil dramaturgii Národního divadla orientovat k otázkám existence českého národa. Vy jste při svém nástupu, žádné "generální téma" nestanovil.
Ale pro nadcházející sezonu to už není tak úplně pravda. Pojmenovali jsme ji úryvkem ze známého citátu - Je něco shnilého ve státě... A naši dramaturgii jsme nikoli absolutně, ale poměrně dost k tomuto citátu orientovali. Chceme uvést hry, které jsou o penězích, o politice, o moci. Zároveň ale myslíme na to, aby to byly hry dobré a dávaly příležitost hereckému potenciálu, který je v Národním divadle značný. Dramaturgie pro mě není disciplinou ryze intelektuální a nějak tematicky vymezenou, je to práce v živém materiálu a týká se jak společnosti, tak hereckého kádru, který v divadle existuje. A taky, řekněme triviální, ale zásadní otázky - divácké atraktivity a přístupnosti. Dramaturgická škála v Národním má být a musí být hodně široká.

Co tedy konkrétně chystáte?
Začínáme Dobrým člověkem ze Sečuanu s nádhernou hlavní ženskou rolí. Režírovat ho bude Martin Čičvák a hudbu Paula Dessaua aranžuje Petr Kofroň. Myslím, že by to mohla být Umělecký šéf činohry Národního divadla v Praze nastudoval se svým souborem i Mastrosimoneho hru Jako naprostý šílenci. Na snímku z květnové premiéry ve Stavovském divadle Jan Dolanský a Jiří Štěpničkainscenace objevující Brechta, který nemá v českém divadle zrovna na růžích ustláno, jako divadelníka zábavného a aktuálního. Následovat bude Moliérův Lakomec - komedie, z níž mám zvláštní pocity. Podle mě je v ní hodně děsivého. Úzkost z velikosti nemůže na člověka nepadnout, když čte Becketta. Jeho Poslední pásku budu režírovat spolu se stejnojmennou operou Marcela Mihalovici. Selhání osobnosti uprostřed politických pletich je tématem Shakespearova Coriolana. Po čtrnácti letech se vrátí na naši první scénu hra Václava Havla. Ve Stavovském divadle budeme dělat jeho Pokoušení. Uvedeme Naše furianty, kteří jsou obecně považováni za "milou" hru. Já si ale o ní myslím, že je dost satirická a že v sobě žádnou selankovitost a roztomilost nemá. Je to gogolovská hra o závisti, udavačství, a přestože se odehrává na venkově, tak také o maloměšťáctví. Hodně se těším, jak ji J. A. Pitínský zrežíruje. Režírovat zde bude i Jiří Pokorný, jehož letošní Stísněná 22 mě velmi potěšila. Má cit pro ženskou duši, takže Churchillové Prvotřídní ženy - s krásnými rolemi pro šest dam ze souboru - by mohly leccos sdělit o ženském údělu. Uvedeme benefici Ljuby Skořepové. - Celkem chceme udělat deset nových titulů a jeden projekt podobný letošní Boudě.

Svět, jak ho zrcadlí současné západní drama, je světem stupňující se agresivity a rozostřených hranic mezi skutečností a ireálnem - ať už jsou tím ireálnem iluze, počítačové hry, filmy a média nebo halucinace dostavující se vlivem drog. V čem spatřujete naději takového světa?
Ptáte se obecně na naději světa vůbec, nebo na naději světa zobrazovaného?

Dá se to rozdělit? Oba světy jsou vzájemně propojeny.
Nevím, jestli umím na tuhle otázku odpovědět. Především mi připadá důležitá skutečnost, že se divadlo ve větší míře snaží dotýkat nelehkého a časem, ani literární historií neprověřeného pole, které se jmenuje současné drama. To je dobře, protože anomálie, která trvá v divadle 200 let, že se uvádí tzv. klasika, je něco, co v divadle po tisíciletí nebylo. Vždycky se uváděly současné hry. Shakespeare, Marlowe a Ben Jonson byli na počátku 17. století současnými dramatiky. Seneku tenkrát nehráli. Divadelníci si ho přečetli, něco z něho vytáhli, něčím se nechali inspirovat, ale nehráli ho. Násilí není na divadle novinkou posledních deseti let. Webster psal krváky docela značné, protože doba byla taková a publikum to přitahovalo. Už nějakých pár let se můžeme těšit z toho, že se objevují současné hry. To je skvělá věc. Že svět, který ukazují, je plný agrese, vyplývá z toho, že to je svět, ve kterém žijeme.

A jeho naděje?
Divadlo hrají živí herci. A když jsou skutečnými umělci a jsou tvořiví, tak do jakkoli depresivní hry přinášejí něco, co bych nazval totalitou lidské bytosti, která nikdy není plně jednoznačná. A už sám zážitek z toho, že prožívám něco, co vnímám jako hodnotný umělecký výkon, je, doufám, obrodný a možná i nadějeplný. Někdy se trápím otázkou, jestli to, co dělám, není málo a jestli se raději nemám věnovat záchraně velryb. To, co dělám, se nicméně snažím dělat naplno a odpovědně. A podaří-li se mi něco, tak to snad můžu považovat za svůj příspěvek k oné naději. Nevím, jestli bych měl lepší pocit, kdybych velrybu uvízlou na mělčině, dostal na hloubku, aby se neudusila. To si už asi nevyzkouším. Vzduchotechnika v Komedii ale funguje.

BRONISLAV PRAŽAN

FOTO JARKA ŠNAJBERKOVÁ