Jak si podle vás stojí Karlovy Vary v konkurenci světových festivalů?
Nemůžu srovnávat s těmi opravdu světovými, mám na mysli třeba Benátky nebo Cannes, protože jsem je doposud nenavštívil. Mám ale pocit, že na rozdíl od těchto festivalů jde ve Varech především o film. Je to patrně z nouze ctnost, ale cítím to tak. Uvidíme, kam to povede se stoupající kupní silou této země. Takzvané "batůžkáře" však považuji za mimořádný úkaz, který je třeba hýčkat.

Jistě znáte i atmosféru studentských festivalů. Ta taky bývá dobrá, ne?
Bývá, ale nesetkáte se tam s takovým ohlasem obecenstva, jako třeba ve Varech. Letos jsem měl pocit, jako kdyby se předlistopadové publikum Porty, Lipnice a jiných folkových festivalů, taková ta - v dobrém slova smyslu - vnímavá mládež, přesunula na festival do Karlových Varů. Ostatně v rámci festivalu se konalo množství folkových a rockových koncertů. Možná mám Karlovy Vary rád i proto, že mi připomínají něco, co jsem v osmdesátých letech velmi intenzivně prožíval.

Mezi českými filmovými festivaly je jeden, konkrétně ten zlínský, specializován na snímky pro děti a mládež. Je takový festival potřeba?
Dokud se točí filmy pro děti mládež, které sotva mohou soupeřit na "dospěláckých" festivalech, může být Zlín příjemnou protiváhou.

Jaký je, podle vás, současný stav české filmové pohádky?
To by měly hodnotit spíše děti, kterým jsou pohádky určeny. Když bych měl ale říci svůj názor, tak už bylo i lépe. Bylo to ale v dobách, kdy byl tento žánr vítaným útočištěm pro tvůrce, kteří něco jiného točit nemohli nebo nechtěli, navíc byl žánrem protěžovaným. Dnes, kdy se obtížně dávají dohromady peníze i na levnější filmy, je to s výpravnými pohádkami těžké.

Když zůstaneme u pohádek - co máte společného se Zdeňkem Troškou a v čem se lišíte?
Tím, že se mě ptáte na Zdeňka Trošku, jistě narážíte na jeho pověst věhlasného pohádkáře. Už tím se lišíme. Ani v budoucnu nechci na poli pohádkového žánru s nikým soupeřit. Už proto, že je to práce obtížná a do jisté míry nevděčná. Jinak osobně se s režisérem Troškou neznám, tak těžko můžu posoudit, co máme nebo nemáme společného. V žádném případě jsem se ale nesnažil svou prací za každou cenu lišit od někoho jiného. Každý máme svůj vkus a své vnímání světa a to se zřejmě v naší práci odráží.

Někteří filmaři si pochvalují, že je žánr pohádky mnohému naučil.
Filmová pohádka je opravdu poučná. Jednak profesně - je to velká "kláda", na české poměry je pohádka vždycky náročnější, než průměrné snímky, jednak je v ní jakási zvláštní rozpolcenost. Na pohádku se sice kritika a někteří kolegové dívají jako na úpadkový žánr, na druhou stranu ale vstupujete do hájemství duševního bohatství našeho národa. Když třeba jenom trošku narušíte kánon vyprávění, ozvou se i lidi, od kterých byste to nikdy nečekal. Najednou se v nich probudí úzkoprsost typu: Když se něco takového vypráví v Čechách, musí to prostě skončit tak a tak a neexistuje nějaké vybočení. Pohádka je něco, co si chráníme, protože všichni po jakési pohádce nebo principech pohádkového vyprávění toužíme.

Kdysi jste se vyjádřil, že natočit pohádku je váš sen. Splnil jste si ho?
Takhle přesně jsem to, myslím, neřekl. Ale: moje maminka, když mě vzali na FAMU, prohlásila, že bych se měl živit něčím jistějším a užitečnějším, ale když už, tak třeba někdy natočím pořádnou pohádku. Myslím si, že z filmu Čert ví proč měla docela radost. Ale jak jsem řekl: jestli se někdy k pohádce vrátím, nevím. Jsou i snazší způsoby obživy.

Točíte reklamy?
Jednou za čas. Dělal jsem například reklamu, jejíž příběh spočíval v tom, že hospodský roznáší jídlo a pivo, položí to před zákazníka a rovnou mu kus piva upije a sní mu jeden knedlík.

Tu reklamu si pamatuji. Byla opravdu nepřehlédnutelná.
Jinak ale reklamu dělám jen občas a samozřejmě nesmí propagovat něco, co by mi bylo vysloveně "eklhaft".

Jsou mezi režiséry o reklamní zakázky boje?
To jsem nezažil. Já sám jsem byl vždycky někým osloven. Normálně by v téhle branži měl fungovat systém konkurzů, ale dnes je to tak, že se čím dál víc prosazuje systém produkcí, které už mají svůj stálý tým - včetně režisérů. Z toho ovšem může vyvstat problém - v reklamě se vám může zalíbit, protože to je opravdu snadný způsob vydělání peněz. Když tomu člověk propadne, velmi obtížně se vrací třeba k dokumentu. Druhá varianta je ta, že se do branže snaží protlačit někdo, kdo nemá tak velké filmařské schopnosti, zato má schopnosti jiné. Pro mě je nejschůdnější točit věci, které mě zajímají a jednou za čas si reklamou přivydělat. Nechci dělat ramena, že bych si jednu nebo dvě reklamy do roka nenatočil.

Zvládl jste to lehce nebo jste měl potíže?
Abych pravdu řekl, tak rozpočet neřeším jako svůj problém. Nebo ještě lépe řečeno: když se na nějakém rozpočtu dohodnu, musím ho dodržet. Když mi dáte dvěstě tisíc na dokument, můžu mít úplně stejné problémy, jako když mám padesát miliónů na pohádku. Vždycky jde o to, vejít se do nějakých podmínek a udělat to, co jste si předsevzal. Teď nemluvím o zodpovědnosti, tu máte samozřejmě vždycky a u těch padesáti miliónů o něco větší. Taky nechci čelit výtkám, že by se za ty peníze mohla postavit čtvrtka nemocnice. Ty peníze by totiž na nemocnici nikdy nešly.

U hrané pohádky jste jistě pracoval s úplně jiným štábem, než u dokumentů. Jak byste charakterizoval ty rozdíly?
Rozdíly jsou asi jako když chováte křečka nebo slona. Ve všem a v ničem.

Připadáte si úspěšnější jako dokumentarista nebo režisér hraných filmů?
Co je to úspěch? Uspokojení z práce, spokojené tváře diváků nebo ceny? Společné u dokumentů a hraných filmů byla skutečnost, že jsem si vždycky oddychl, když jsem to přežil. Ta práce má podobný průběh: na začátku je veliká euforie, pak ji postupně ztrácíte, než seženete peníze, tak už jsou aktéři někde jinde a všechno se někam posune, až se ocitnete v situaci, kdy už to vlastně ani dělat nechcete. Musíte se nějak vyburcovat, začnete pracovat a najednou se ptáte, jestli to téma vůbec stojí za to, jestli na to vůbec máte a vlastně se tak vracíte na začátek. V případě, že se vám alespoň částečně podaří zachytit ten pocit, se kterým jste do toho původně šel, tak je to dobré. To je tedy ten úspěch. A jak už jsem řekl, velký úspěch je všechno to přežít.

Bitva o život je kolektivní dílo tří režisérů. Jak se tímto způsobem pracuje?
Musím přiznat, že Bitvu o život jsem ani nepokládal za práci. Šlo o setkávání s přáteli a víceméně náhodou z toho vznikl film. Navíc ve chvíli, kdy do projektu vstoupila jako producent Česká televize, jsem měl jen třetinovou zodpovědnost. Tak se stalo, že když mě před natáčením nic nenapadalo, ani jsem se moc nestresoval. Ještě jsem na to totiž měl Míru Janka a Víťu Janečka. Myslím, že na tom byli podobně, jako já. Ve střižně pak k drobným třenicím sice došlo, ale tam už naštěstí celou věc převzala střihačka Tonička Janková. Ta nás ze střižny vyhnala a bylo to!

Bitva o život přišla (jako první dokument po roce 1989) do kinodistribuce. Kolik lidí na film chodilo?
Bitva o život chvíli putovala po klubových kinech a to už naznačuje množství i typ diváka; je to ale divák, se kterým se rád setkávám. Nebyly to tudíž žádné davy, konkrétně snad něco mezi pěti a deseti tisíci diváků, ale na dokument to prý bylo slušné. Samozřejmě pro producenta (Richarda Němce) i distribuční společnost to byla charita a "srdcová záležitost".

Některé motivy z tohoto filmu vám prý ukradl váš učitel, filmař Karel Vachek.
A my jemu. Byli jsme totiž v jeden klíčový den - při rekonstrukci bitvy tří armád a československých partyzánů - na stejném místě. O uvedené akci se ale, myslím si, dozvěděl Karel Vachek od nás, takže nás skutečně vykradl a my jsme tomu rádi. Navíc my sami jsme se o této akci dozvěděli od jednoho amatérského filmaře. Toho jsme tedy vykradli zase my - a o tom to je.

Co Vachek - filmař?
Vachek je zajímavý i jako filmař. Ve své filmografii nemá žádný balast. Myslím si, že nemá jediný záběr na video, dokonce ani na šestnáctimilimetrový film. On je ortodoxní pětatřicítkový filmař. Pak jde ovšem do naprostých extrémů - stopáž jeho filmů roste pro někoho až neúnosně. Ale zpátky k těm seminářům - on si svou sveřepou nonkonformostí získal obrovský respekt i mezi studenty.

Podobně jako u pohádek, se vás ptám: jaký je, podle vás, současný český dokument?
Nemyslím si, že bychom prožívali jeho zlatý věk, ale už jenom to, že ještě existuje, považuji za úspěch. Dokumenty pomalu asimilují do publicistiky, třeba už způsobem natáčení, na druhou stranu se ale zvyšuje dostupnost "výrobních prostředků" a tak očekávám jejich oživení. Bude však asi probíhat stranou nejvlivnějších toků, jakým je třeba televize, kde si už moc iluzí nedělám.

Prý je velmi obtížné uplatnit v televizi své náměty.
Já v poslední době nápady neuplatňuji, protože žádné nemám. Takže vlastně nevím, jak to v televizi chodí. Ale co jsem tak slyšel, tak věřím tomu, co říkáte. Možná i proto mě raději nic nenapadá.

Nečekaná otázka na závěr: co chystáte?
Dramaturg České televize Roman Kopřivík mi nabídl scénář tandemu Lehečka - Klíma na motivy Čechovových povídek. Jedná se o studiovou televizní inscenaci, které jsem dosud odmítal. Jenže ten scénář se mi tak líbí, že vstoupím do končin mnou zatím neprobádaných. Ale zatím jsem v klidu, točí se na podzim. V této době se dost vyřádím při rekonstrukci bytu nebo se zase jen tak plácám, tentokrát u rybníků, řek a koupališť.

TOMÁŠ PILÁT