34
vychází 11. 8. 2003

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Vladimír Suchánek ve svém ateliéru na Novém Světě, na "venkově uprostřed Prahy"Vladimír Suchánek:
Bojím
se umění, které hlásá, že život nemá smysl

Vy ale inspiraci příliš nepřeceňujete, že?
Přiznám se, že na políbení múzy nevěřím. Inspirace? Tou je přece pro každého člověka život, který žije a svět, který ho obklopuje. Umělec má navíc jen schopnost svůj postoj ke světu vyjádřit, formulovat třeba obrazem, hudbou, básní - někdy v souhlasu s ostatními, jindy proti nim. Jak to dokáže vyslovit, je věcí talentu a tvůrčího úsilí - bez nich je každá inspirace málo platná. Máte ale pravdu, Nový Svět má skutečně romantickou atmosféru a je pro mě blaženější pocit jít od Lorety dolů než kráčet po sídlišti. Cítím se tu šťastný - a trochu jako na venkově uprostřed Prahy, jenom mi ještě večer chybějí žáby, které pamatuji z dětství, ale ty na Hradčanech nemůžu požadovat...

Vaše jméno je spojeno převážně s figurální grafikou, ale na počátku své umělecké dráhy jste udělal spoustu kreseb periferní Prahy, jsou někde k vidění?
To začalo v době, kdy jsem pracoval jako pomocný dělník v továrně Aero Vysočany a chodil jsem na Vinohradech do večerních kursů kreslení. Poznal jsem se tam s Ivanem Urbánkem, skvělým kreslířem, a ten mě vzal ke svému učiteli grafikovi Karlu Štikovi. Tenkrát bylo takové období, psala se " poezie všedního dne", milovali jsme Skupinu 42, která pro umění objevila civilní město. Periferie jako objekt nás nadchla také proto, že oficiálně se požadovaly První máje, Hradčany nebo tovární věže s rudými hvězdami. My jsme chodili s Ivanem Prahou a kreslili to, co už dnes z velké části neexistuje: staré Holešovice, pankráckou pláň, staré Vršovice. Měl jsem hodně kreseb, jenže jsem je uložil na chalupě do bedny a většinu sežraly myši.

Jaká cesta vás vedla do Aera Vysočany?
Na gymnáziu před maturitou jsme připravovali ples, holky si dávaly šít šaty, kluci sháněli motýlky a najednou přijeli svazáci z okresu, že ples bude v modrých košilích! Jako mluvčí třídy jsem se postavil kategoricky proti, takže ples byl nakonec ve společenském, ale já jsem nedostal doporučení na vysokou školu. Šel jsem povinně na rok do průmyslu a odtud už jsem se pak dostal na Pedagogickou fakultu k profesoru Cyrilu Boudovi. Strávil jsem tam dva roky a pak jsem udělal zkoušky na Akademii výtvarných umění. V grafické speciálce nad Františkánskou zahradou, nad dnešním kinem Světozor, nás vedl profesor Vladimír Silovský. S jeho asistentem, pozdějším profesorem Ladislavem Čepelákem, jsme v podvečer v tom tichém ateliéru hrávali dvojhlasně národní písničky. On na housle a já na klarinet. Kde jsou ty časy.

Cyril Bouda prý vás pokládal za svého nejtalentovanějšího žáka.
To mi řekla Helena Boudová až po jeho smrti, já jsem to netušil. Vzpomínám na úsměvnou historku, když se pan profesor začal v padesáti letech učit na flétnu, ale už se nenaučil noty, tak si je označil barvami a podle toho hrál. A když zjistil, že hraju na klarinet, pozval mě, že si zahrajeme. Choval jsem k němu sice velkou úctu, ale když jsem viděl, jak to "voře", pořád jsem ho opravoval. On se smál: "S vámi se blbě hraje" a víckrát mě nepozval. Až po pár letech jsme si spolu na jeho zahradě pod Petřínem krásně zahráli Mozarta, to už jsem ho neopravoval.Ale měli jsme se rádi.

Kdo vás naučil hrát na klarinet?
Dědeček, on byl vesnický muzikant, kapelník. Když musel narukovat do první světové války, vzal si štěbenec s sebou, hrál s vojenskou hudbou a tak válku ve zdraví přežil. Když mi bylo čtrnáct, chtěl jsem po něm, aby mě na klarinet naučil. Stačil mi ukázat základní hmaty a jak se "píská", jak on říkal. Pak onemocněl a brzy zemřel a já se zděděným klarinetem zasedl na jeho místo v novoměstské dechovce. Muzice jsem úplně propadl, hrál jsem, kde se dalo - v kostele, na tancovačkách, na pohřbech, jindy zase v amatérském symfonickém orchestru. Později jsem se naučil i na saxofon a nastoupil do místního tanečního orchestru Melody Club. Hráli jsme ve stylu tehdy v celém světě populárního Glenna Millera. Škoda, že tenkrát nebyly nahrávací možnosti - tak rád bych dnes slyšel, jak jsme vlastně hráli.

Teď mluvíme o Novém Městě nad Metují?
Ano, tam jsem se narodil a později i bydlel, ale vyrostl jsem v malé vesničce Rohenice na Rychnovsku. Tatínek byl řídícím učitelem na jednotřídce. Uvědomuju si, že ve třicátých letech se život na vesnici příliš nelišil od života v devatenáctém století. Obec byla bez elektřiny, tu zavedl teprve můj otec. Když přijelo auto, byla to událost. Zprávy ohlašoval obecní policajt s bubínkem - zabubnoval, z pod čepice vytáhl složený papír, přečetl, co obecní úřad oznamuje a šel dál. Moje dětství bylo naprosto idylické, jak z Alšových či Ladových obrázků.

Když vám bylo šest, přišla okupace.
Ano, ten rok se také narodila moje sestřička. Vzpomínám, jak do vesnice přišli němečtí vojáci a v rámci propagandy vařili pro obyvatele na návsi polévku. Někteří lidé asi ze zvědavosti pro ni šli. Když jsem řekl mamince, že bych německou polívku taky rád ochutnal, hrozně mi vyhubovala a vysvětlila mi, že Němci přepadli naši republiku, kterou vybojoval pan prezident Masaryk. Ten byl pro mě nejvyšší autoritou. Když v září roku 37 zemřel, maminka se po té zprávě z rozhlasu dala do pláče. Ještě mi nebylo ani pět let, ale živě si to pamatuju. Když se mě pak někdo ptal, čím chci být, říkal jsem, že prezidentem, aby pro mě lidé také jednou plakali.

Prezidentem jste se nestal, ale zato prezidentem českých grafiků ano. Odkdy vedete sdružení Hollar?
Osmým rokem. Je to pro mě čest být v čele nejstaršího grafického sdružení v Čechách. Znamená to řídit galerii, která pořádá dvanáct výstav do roka, máme ediční činnost, vydáváme publikace, je s tím zkrátka dost starostí, ale dělám to rád, i když je to někdy na úkor mé vlastní práce. Už se poohlížím po někom mladším, kdo by se vedení Hollaru ujal.

Jedna z nedávných výstav se jmenovala Vladimír Suchánek/ Grafické ohlédnutí - patřila vašim letošním sedmdesátinám. Byl jste s ní spokojen?
Udělalo mi samozřejmě radost, že návštěva byla obrovská, ale zážitkem pro mě byla už příprava, protože to byla retrospektiva od šedesátých let do současnosti a musel jsem moc přísně vybírat, abych se do tak malého prostoru vešel. Objevil jsem staré grafiky, se kterými jsem tehdy nebyl spokojen a najednou jsem koukal, že tehdy mi to šlo možná lépe než teď.

Vzpomněl byste si na svůj docela první výtvarný úspěch?
Jednou - to jsem byl ještě docela malý- jsem poslal svou kresbu do soutěže, kterou vyhlásil Čs. rozhlas a nedočkavě jsem čekal na výsledek. Když dlouho nepřicházel a tatínek viděl moje zklamání, podstrčil fingovanou odpověď listonošovi. Já měl obrovskou radost. Když pak o pár dnů později přišel opravdový dopis i s knižním dárkem z pražského rozhlasu, nešlo mi do hlavy, proč mi píšou dvakrát.

Kolegové říkají, že jste skutečným mistrem litografie. Je to vaše nejužívanější technika a přinesla vám řadu ocenění, otevřela dveře domácích i světových galerií. Čím si vás kámen tak podmanil?
To už na Akademii mě okouzlily grafiky, které tiskl pan Eyselt, dvorní tiskař Maxe Švabinského. Potom jsem si pořídil vlastní lis, kameny a experimentoval - zkoušel jsem přenést lavírování, které jsem už předtím dělal, na kámen. Tak se mi postupně podařilo dobrat se nějakého vlastního projevu, ale stejně stále nacházím nové možnosti. Je to trochu alchymie, trochu experiment, trocha řemesla a než skončí proces od kresby na kámen až po soutisk barev na papíře, prožívám velké napětí. Po skončení pokaždé cítím mírné zklamání, protože nikdy se nepodaří realizovat představu, kterou mám v sobě. Takže to zatím odložím a až po třech dnech se podívám a rozhoduju, jestli mám být spokojený nebo ne. Většinou zůstává pocit nesplněné představy a ten vás žene do další práce s nadějí, že příště už to bude lepší.

Nedávno v pořadu Tobogan v Českém rozhlase vyprávěl dr. František Dvořák o tom, jak vaše litografie zaujala Jana Zrzavého a jak jste se seznámili.
Ano, František vzpomínal historku, kdy ukazoval Zrzavému moji grafiku a ten se zajímal, kdo že to dělal, líbila se mu. Později jsme v sedmdesátých letech připravovali grafické album na počest dvoustého výročí narození vynálezce litografie pražského rodáka Aloise Senefeldra - tenkrát to organizoval právě František Dvořák - a sešlo se nás osm včetně Zrzavého. Říkal prý, že to chce dělat jako "ten mladej v Hollaru". A tak jsem Janu Zrzavému, který pro mě byl něco jako Leonardo da Vinci, ukazoval, jak dělám lavírovanou litografii. Album vyšlo navzdory všem komisím a asi také proto, že tam byl Zrzavý, a představte si, tenkrát se prodávalo v Platýzu za dva tisíce korun. Nedávno jsem viděl Zrzavého list z toho alba za čtyřicet tisíc. Ze společné práce vzniklo hezké přátelství, pravidelně jsme se všichni scházeli v Obecním domě, dávali jsme si večeři a víno, pan Zrzavý ale zásadně chleba s máslem a čaj. Připravovali jsme další album a poněvadž Hollar byl v té době zakázaný, začali jsme si říkat Senefelder. Jan Zrzavý, Václav Sivko, Jan Bauch, Kamil Lhoták, František Hudeček, Zdeněk Sklenář, Karel Vysušil a já. Jenže Kamil Lhoták si u stolu nikdy moc nebral servítky, vyprávěl politické vtipy a někdo nás poslouchal a udal. Kamila si zavolali na vnitro a pod pohrůžkou jsme museli schůzky zrušit. Ale stýkali jsme se samozřejmě dál. Dodnes vzpomínám, jak Zrzavý k nám volával, když už jsme spali, protože on žil v noci.

Z té doby tedy pochází i vaše přátelství s Kamilem Lhotákem?
S Kamilem jsme si byli nejbližší, považoval jsem ho za nesmírně chytrého, noblesního člověka. Posedět s ním byla radost, tolik toho znal a uměl vyprávět. Měl velký smysl pro humor a když měl v galerii Platýz šedesátiny, nic nám neřekl a nechal na pozvánku vytisknout: Hudební variace na vlastní témata zahrají Vladimír Suchánek a Jaroslav Hořánek. To nám poslal a nedalo se odmítnout! No, byla to hrůza, hráli jsme poprvé na veřejnosti, Hořánek na harmoniku, ale odšumařili jsme to a měli jsme velký úspěch. Takže jsme začali trochu víc cvičit a když měl potom Lhoták pětašedesátiny, pozvali jsme ještě Anderleho s bubnem. Ten ale cestou usoudil, že když už jsme tři, je to orchestr a musíme se nějak jmenovat.

A Grafičanka byla na světě.
Ano, Jirka Anderle vymyslel název Grafičanka a hned ho připevnil na buben. Později se k nám připojil Karel Demel, jediný studovaný muzikant, potom Jiří Slíva a Jeňýk Pacák.

V devadesátém šestém roce jste vytvořil první poštovní známku a vybral jste si sté výročí narození fotografa Josefa Sudka. Proč právě jeho?
S Josefem Sudkem jsem se seznámil ještě jako student Akademie výtvarných umění, a sice přes muziku - byl milovníkem klasické hudby a pořádal pro přátele večery s poslechem gramofonových desek, které dostával z ciziny. Měl roztomilou kategorizaci v oslovování - paninko, fešando, vašnosto a mladej pane. Na ulici mě zdravil: "Mladej pane, hudba hraje!" Takže jsem se rád ujal úkolu vytvořit známku ke stému výročí jeho narození a byla to skutečně moje první poštovní známka. Použil jsem kresbu - portrét Sudka poslouchajícího hudbu, kterou jsem našel ve skicáři z roku padesát osm. Skvěle ji převedl do rytiny můj přítel Josef Herčík.

Hned následující rok zvítězil v mezinárodní soutěži váš návrh na známku k miléniu úmrtí sv. Vojtěcha, to je impozantní vstup do nového oboru.
A moje veliká radost, zvláště když známka vyšla v několika evropských zemích včetně Vatikánu. Do dnešního dne jsem vytvořil dvacet známek, nejznámější jsou asi výplatní známky, celá série s tematikou zvěrokruhu. Roli rytce převzal po smrti Josefa Herčíka Miloš Ondráček.

O něco větší než známky jsou ex libris, další oblast vaší tvorby. Není ex libris dnes neživotný archaismus?
Ne, určitě ne! Pravda, ex libris ztratilo svou původní funkci - označení vlastnictví knihy - a stalo se grafickým lístkem, který sice nese jméno majitele, ale je nenápadné, spíš zašifrované. Sběratelů je jenom v Čechách několik set. Svou roli sehrálo ex libris i v době normalizace, protože tento malý formát byl takřka jedinou možností, jak dostat českou grafiku do světa.

Stává se mi někdy, že stojím před nějakým současným avantgardním dílem a jediný pocit, který vyvolává, je otázka proč? Říkám si, že jsem třeba jen málo vnímavá - nebo málo tolerantní?
Nad uměním posledních desetiletí jsem byl také dlouho bezradný. Obdivoval jsem úžasné nápady mladých umělců, ale byly realizovány prostředky pro mě veskrze nevýtvarnými a zdálo se mi, že spíš patří do kategorie filozofické, než do výtvarného umění. Až jsem před nějakým časem měl možnost shlédnout mezinárodní bienále v Sao Paulu, kde bylo v obrovských dimenzích představeno současné umění z celého světa. Tam jsem si uvědomil, že v naší době skončilo pojetí umění platící od gotiky až po abstrakci. Po staletí platné disciplíny jako kresba, malba, plastika byly nahrazeny instalacemi a objekty, kde je všechno dovoleno až k nejagresivnějšímu vyjádření životního pocitu současníků. Začal jsem expozici vnímat ne jako výtvarné umění, ale jako show plnou překvapivých metafor o počátku jednadvacátého století - od marasmu civilizace přes cynismus komerce až k lidské grotesce a kýči. Vlastně jsem se ohromně bavil, ale kdesi za tím zůstává stopa trpkosti: tak takhle vypadá z pohledu umění náš svět. Uznávám, že postmoderní doba svou svobodou neklade žádné hranice, jen se bojím umění, které hlásá, že život nemá smysl.

Máte nějaké nesplněné přání?
Chtěl bych umět hospodařit s časem tak, abych ještě dokázal vytvořit pár grafických listů, se kterými bych byl konečně beze zbytku spokojen a aby mě výsledek práce připravil o všechny pochybnosti, které s sebou po léta nosím. Ale to se mi asi nepodaří.

IVANA TETOUROVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ