Budík mi zvoní asi v půl třetí ráno. Vstávání není tak hrozné, vždyť očekávám velký zážitek. Sedám do mikrobusu a pokouším se ještě trochu spát, můj dřímot ruší jen tvrdé slabiky turečtiny - to si povídají naši průvodci. Naše výprava se skládá z šesti Čechů rozličného věku. Nejmladší člence je šestnáct, nejstarší účastník už dovršil šedesátku. A tak jsme vybaveni i různou fyzickou kondicí. Spojuje nás ale velká zvědavost.

Doprovází nás Turek Farúk, majitel cestovní kanceláře, která náš zájezd organizuje, a místní kurdský horský vůdce Zia. Náš mikrobus náhle zastavuje. Co se děje? Všude leží sníh a silnice je neprůjezdná, dál budeme muset pěšky. Vystupujeme a rozhlížíme se. Ještě je tma, ale už je jasné, že východ slunce neuvidíme. Nahoru to nemůžeme stihnout, ale stejně je úplně zataženo, takže bychom nic neviděli. Co se dá dělat. Vydáváme se na cestu.

Husím pochodem za Ziou se boříme do sněhu. Podle zapadaných dopravních značek odhaduji, že je ho tu tak dva metry. Na tohle jsme připraveni nebyli. Ačkoli máme pohorky, bez návleků nám do nich padá sníh. Za chvíli necítím nohy od kotníků dolů. Ještě hůř se vybavil Farúk, má jen polobotky, na které si navlékl igelitové pytlíky. Vypadá to spíš, jako by se připravil na návštěvu v nemocnici než na horský výstup. Jakmile cesta začne stoupat, Farúkovi to klouže a zdržuje. Když mu asi po kilometru říkáme, že s námi nemusí jít, že to zvládneme sami, očividně se mu uleví a rychle se vrací k autobusu.

Už se rozednilo a ukazatel praví: Nemrut Dagi 6 kilometrů. Před námi se tyčí prudký zasněžený kopec. Chvíli váháme, ale pak začínáme stoupat. Přece to nevzdáme, když už jsme tady! Abych to zkrátila: po čtyřech hodinách se dostáváme pod vrchol a začínáme chápat, jak příjemná procházka tady musí být v létě. Asi pět set metrů před cílem je kavárna, teď samozřejmě zavřená, a pod sněhem tušíme velké parkoviště. Až sem tedy turisty přivezou - těch pár metrů už lehce dojdou. My máme za sebou pět sněžných kilometrů a někteří z nás jsou na pokraji sil. Zia našel pár prkýnek a pokusil se rozdělat oheň. Skomíravý plamínek mým nohám pomoci nemůže.

Pokračujeme v cestě. Jsem asi padesát metrů od vrcholu a volám na prvního, který už je v cíli, co vidí. "Nic," zní odpověď, "sochy jsou pod sněhem". V té chvíli to vzdávám. Tak jsme sem lezli pro nic za nic. A to netuším, že to nejhorší nás teprve čeká. Náš průvodce říká, ať se nevracíme stejnou cestou a ukazuje směr, který je kratší. Na zlomek vteřiny váhám, má zkušenost mi říká, že cokoli se v horách zkracuje mimo osvědčené cesty, bývá nakonec pěkně nepříjemná oklika. Ale tady se podřizuji horskému vůdci, přece ví nejlépe, kudy. Nevěděl. Po půlhodině brodění se sněhem jsme se ocitli na horolezecké stěně. Bez lana, bez znalosti terénu a dost vyčerpaní. Náš průvodce někudy odhopkal mezi skály a ztratil se nám z dohledu. Prostě se na nás vykašlal. Za chvíli jsme ho viděli, jak na nás něco gestikuluje, ale platné nám to moc nebylo. V té chvíli mi došlo, že tohle je přesně ta situace, která v horách tak často končívá tragicky. Ale zpátky už jsme nemohli. Na to nám nezbyly síly.

Očima jsme hledali schůdnější cestičky, rukama i nohama jsme pomalu osahávali terén a plazili se dolů. Měli jsme štěstí. Nakonec jsme vyvázli bez zranění a po sedmi hodinách ve sněhu jsme dorazili k autobusu. Pocit štěstí, že jsme přežili, byl ještě intenzivnější než vyčerpání. A poučení? Není špatné se řídit při cestování tištěnými průvodci. Ten náš, který jsem ovšem otevřela až poté, říkal: Na Nemrut Dagi se dá jít od konce května do půlky října. Když je na něm sníh, je neschůdný.

Až se tedy v létě dostanete do středního Turecka, nenechte si ujít horu Nemrut. Prý jsou tam úžasné sochy a krásný východ slunce. Ačkoliv jsem tam byla, tyto informace nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit. A ještě dodatek: Z našeho kurdského horského vůdce se vyklubal kuchař z hotelu, kde jsme bydleli. Prý umí skvělé kebaby. No, já bych si je nedala, to mi věřte.