Završujete jubilejní čtyřicátou sezonu Radošinského naivného divadla. Pouť od vesnického souboru divadelních nadšenců k pozici jedné z nejvýraznějších současných slovenských divadelních scén byla určitě náročná...
Čtyřicet let je jeden dospělý život a v životě organismu, jakým je divadlo, je tento čas násoben osudy mnoha lidí, kteří jím prošli. O to je bohatší, barevnější, náročnější. Historii Radošinského naivného divadla můžeme rozdělit do několika období. V letech 1963 až 1969 jsme se vlastně jenom učili dělat divadlo. Vznikly moje první hry Nemé tváre alebo Zver sa píše s veľkým Z a Pitva - ta se dočkala 101 reprízy. Pak jsme v kulturním domě v Radošiné vybudovali sál pro 32 diváků, kde se uváděly další kabaretní hry Z duba padol, oddýchol si, Pŕŕŕ!, Človečina a premiéru tam měla i naše nejslavnější hra Jááánošííík. V roce 1970 jsem se přestěhoval do Bratislavy a začal jsem pracovat jako redaktor Učiteľských novín. Tady jsme se setkali s Milanem Markovičem. V počátcích to byla velice zajímavá, kamarádská a inspirativní spolupráce - prožili jsme spolu několik dobrých a úspěšných let.

Dvojice Markovič - Štepka patřila k osvědčeným značkám kvalitní zábavy. Nic ale netrvá věčně, že?
My jsme si to taky uvědomili a cítili jsme i to, že každý z nás chce jít svou vlastní cestou. Jednoduše jsme se z tvůrčích důvodů rozešli. On chtěl dělat něco jiného, jiný humor. Myslím ale, že důsledky našeho rozchodu byly pozitivní pro obě strany: Milan si našel parketu, po které toužil, no a my v Radošinském naivném divadle jsme bez pocitu ztráty zahájili další období. Vznikly další hry, do souboru přišli noví talentovaní lidé.

Třeba herečka Katarína Kolníková a hudebník Ján Melkovič, kteří už na Slovensku patří k legendám. Jak byste jejich přínos zhodnotil?
Paní Katka je taková moje divadelní máma, znal jsem ji už jako kluk, v Radošiné patřila k nejlepším amatérským herečkám. Když pak v roce 1971 přišla na konkurz, bylo jasné, že do našeho divadla patří. Přímo pro ni jsem napsal hru Človečina. Hrát s ní na jednom jevišti, to je to nejlepší, co mě mohlo potkat. A Ján Melkovič zase po léta určuje hudební podobu našeho repertoáru. Píše velmi charakteristickou muziku, se kterou se identifikují jak členové souboru, tak naši diváci. Jeho práce pro Radošinské je gigantická a nespočívá jen v hudbě. Ján také učí herce pracovat s hlasem, poslouchat jeden druhého, sledovat kapelu. Je naším divadelním učitelem hudby a jeho místo je nenahraditelné.

V souboru Radošinského naivného divadla jsou někteří mladí herci, kteří jsou už dnes považováni za hvězdy - Csongor Kassai, Soňa Norisová, Monika Hilmerová. Dá se říct, že stejně jako pražský Semafor je i Radošinské naivné divadlo líhní talentů a odrazovým můstkem zpěváckých a hereckých hvězd?
Myslím si, že v Bratislavě není významnější produkce, kde by nebyli lidé začínající u nás. Jsou v angažmá v Slovenskom národnom divadle, na Novej scéne i v dalších souborech. Jsem moc rád, že jsem je pro slovenské divadlo objevil, ale na druhou stranu mi to dělá nemalé starosti, protože vlastně musím neustále začínat od začátku. Stále děláme konkurzy, stále hledáme nové tváře a talenty. Někdy se to povede, jindy zase ne. Jenomže stále znovu začínat je asi můj úděl.

Na festival Šest z šedesátých jste přivezl tak trochu bilančně vyznívající tituly. Ako sme sa hľadali je ponorem do hledání slovenské identity, Kronika komika přímo autobiografickou výpovědí. Byl v tom dramaturgický záměr?
Jednou za čas je dobré "vstúpiť do seba" - autorsky i herecky. Blíží se dvě výročí: čtyřicet let od založení Radošinského naivného divadla a mé šedesáté narozeniny. Řekl jsem si, že snad bude lidi zajímat, když přes svou vlastní tvorbu řeknu něco o svém životě, když vyjevím, jaké životní situace měly vliv na moje psaní a hraní. Zrekonstruoval jsem svůj vlastní jevištní život a musím říct, že Kronika komika má příznivý ohlas u bratislavského publika i u pražských diváků. Co se týče hry Ako sme sa hľadali, stále zdůrazňuji, že to není dějepis, ani naučná literatura, že je to divadlo. Jevištní fikce, která má svá vlastní pravidla. Kladu si v ní neustále otázku, co je důležitější: cíl nebo hledání cíle? Co je smyslem lidské cesty, nebo cesty konkrétního národa? Myslím, že i to hledání...

Zmínili jsme se o pražském festivalu Šest z šedesátých, kde se vaše Radošinské naivné divadlo prezentovalo vedle souborů, jako Štúdio L+S, Semafor nebo Činoherní klub. Jak se vám vzpomínalo "v takové nóbl společnosti"?
Necítil jsem nóbl společnost, cítil jsem přátele. A to, že lidé, kteří kdysi byli mými idoly, jsou dnes mými přáteli, je pro mě velice cenné. Dobrou zprávou je, že ani po těch mnoha letech nemluvíme jen o tom, co bylo, ale také o tom, co bude. Jsou to rozhovory lidí, kteří nikoho nemusejí přesvědčovat, že jsou mladí, protože oni vskutku mladí jsou. A nikdy nezestárnou.

MÁRIA UHRINOVÁ