29
vyšlo 7. 7. 2003

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Jablkoň při koncertním křtu nové desky Cestující v noci v Malostranské Besedě - na snímku Michal NěmecJablkoň aneb Život na vodě

Ujasněme si na úvod jednu věc: Je vaše skupina Jablkoní nebo Jablkoněm? Jak by řekl klasik, v tom se často chybuje.
Věčná otázka... Já říkám ta Jablkoň, druhý zakladatel Ingo Bellman říkával ten Jablkoň a jeden čas jsme dokonce schválně tvrdili, že jde o to Jablkoň. Ale jestli vás napadne něco jiného, je to taky správně.

"Ta" Jablkoň letos oslaví 25 let existence. Za jakých okolností vlastně před tím čtvrtstoletím vznikla?
Jablkoň jsme založili s Ingo Bellmanem krátce po vojně. Potkávali jsme se na ASUTech - Armádních soutěžích umělecké tvořivosti - a už tehdy jsme si padli do oka. Zprvu jsme ani přesně nevěděli, co budeme hrát, já měl chuť do písniček, Ingo byl zase spíš jazzman. Pak se připojil ještě můj brácha Ivan Podobský. Měl s námi nejdřív zpívat, ale jednou dostal k narozeninám dva bubínky, na které sice nikdy nehrál, ale bavily ho. Tak to celé vzniklo, na kamarádském principu.

Počkejte, Ivan Podobský byl v časech svého účinkování v Jablkoni považován téměř za virtuoza na perkuse. To se všechno naučil takříkajíc "za chodu"?
On virtuoz byl. Nejdřív sice nevěděl, jak se má nebo nemá hrát, což sice mělo své nevýhody, ale taky výhody. Hrál jaksi intuitivně a v tom svém stylu byl nenapodobitelný, jedinečný. Budil pozornost už tím, že nehrál paličkami, ale těmi čínskými hůlkami na rýži.

Kapelou za ta léta prošlo relativně málo muzikantů. Čím si to vysvětlujete? Je obtížné do Jablkoně zapadnout?
Tak ta počáteční tříčlenná sestava byla daná, nás ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Až když Ingo Bellman odešel, zjistili jsme, že to jde i s jinými lidmi. Poslední, kdo do Jablkoně přišel, je Petr Chlouba, výborný bubeník, s konzervatoří, ale stejně mu trvalo, než do kapely zapadl, než si na nás zvyknul, a my na něj. Já upřímně řečeno vůbec nemám zájem sestavu Jablkoně měnit, to máte půl roku intenzivní práce, než se dokonale sehrajete, a další rok uteče, než kapela začne šlapat na sto procent.

Co dnes dělají kolegové - zakladatelé, tedy Bellman a Podobský?
Ingo dělá manažera jedné úspěšné softwarové firmě. On byl vždycky rozpolcený mezi úředničinou, dneska se tomu říká manažerství, a muzikou. Rozdíl mezi námi spočívá v tom, že on nemá hudbu, ale má peníze, kdežto já sice hudbu mám, ale prachy mi schází. A Ivan, to je zvláštní případ. Vystudoval herectví a dlouho hrál u Jiřího Suchého v Semaforu, pak se živil jako muzikant, ale vždycky chtěl být malířem. Léta si stavěl v Českém ráji ateliér a dneska tam výtvarničí. Mám pocit, že je spokojený, ale třeba mu ta hudba taky trochu schází.

Měl jste v průběhu let někdy chuť s kapelou skoncovat?
Jablkoň, to je život na vodě. Stačí, aby někdo onemocněl a už vám utíkají peníze. Ne že bych si nežil dobře, mám třicet kilo nadváhy, takže na jídlo a na pití, jak vidno, pořád mám. (smích) Ale asi před pěti lety jsem už toho měl dost, ta věčná honička mě přestala bavit. Tak jsme se rozhodl, že se nechám zaměstnat. Napadla mě reklama, protože jestli něco mám, tak to jsou nápady, a proč je neprodat jinde než v muzice.

A jak to dopadlo?
Poslal jsem do jisté agentury své materiály a oni mě obratem vyzvali, abych zhodnotil nějaké reklamní kampaně. Tak jsem vybral deset pozitivních a deset negativních ukázek a šel se s tím do firmy ukázat. Šéf se podíval na reklamu, kterou jsem zepsul nejvíc a řekl: "Hmm, tak to jsem dělal já". A tím to skončilo. Později jsem si uvědomil, že ve svém věku jsem pro jakéhokoli zaměstnavatele neperspektivní a tím pádem odsouzený k tomu, abych do konce života dělal hudbu. Mám příjemný pocit, že je to dobře.

Je překvapivé, že jste se ucházel o práci v reklamním průmyslu právě v době, kdy měla Jablkoň za sebou album Písničky, které skupinu ukázalo v posluchačsky o poznání vstřícnější poloze...
Ta krize přišla právě po vydání cédéčka Písničky. Já už byl od mala přesvědčen, že když něco budu dělat dobře, že se to musí automaticky zhodnotit, prosadit. V tom jsem dlouhá léta žil. Na albu Písničky byly skladby, které se klidně mohly hrát kdekoli, které by byly úspěšné i u mamin nad hrncem. Jenže se stejně nehrály. To, že se rádia nenamáhala pouštět něco z desek Baba Aga nebo Machalaj, to se dalo pochopit. Ale že nebude zájem ani o obyčejné písničky, s tím jsem nepočítal. Až tak jsem byl naivní.

První deska Jablkoni vyšla po deseti letech hraní. S čím v 80. letech vydavatelé vaše návrhy na LP odmítali?
Já si pamatuju, že jsem si připadal jak ta slepička, co shání vodu kohoutkovi. Pořád jsem někam chodil, nabízel a pořád se vracel s prázdnou. Byl to začarovaný kruh, měli jsme jen amatérské nahrávky a ty zněly, pravda, hrozně. Jenže k profesionálním nás nepustili. Navíc měli na Supraphonu a Pantonu z Jablkoně strach - kdo tehdy hrál něco jiného než ostatní, byl automaticky podezřelý. K elpíčku jsme se vlastně dostali až když koncem 80. let z edičního plánu Pantonu z jistých důvodů vypadla Jasná páka a oni do něj rychle potřebovali něco včlenit. A dali tam Jablkoň.

Debutovým albem Devátá vlna, stylově označovaným jako nová akustická hudba či kříženec vážné hudby, folku, jazzu a rocku, Jablkoň šokovala. Jak jste se vlastně k stylové skrumáži propracovali?
Zkrátka to tak nějak vyplynulo. My necítili potřebu lišit se od ostatní muziky, spíš jsme nechtěli dělat něco, co už někdo dělal. A třeba i dobře.

Po listopadu 1989 jste se vydali na cesty po Evropě, jeden čas se dokonce psávalo, že jste venku známější než doma. Chtěli jste se "odstřihnout" od české scény?
Spíš šlo o to, že bezprostředně po revoluci česká muzika neměla na růžích ustláno. Skoro jsme nekoncertovali a když už jsme hráli, lidi chtěli slyšet jen tu Jablkoň, kterou dobře znali z desky i z koncertů. Venku to bylo jinak, pro lidi jsme byli něco nového, zvláštního.

Zmínil jste, že české publikum rádo "své jisté", že nestojí o to, aby jejich oblíbený umělec opustil rám, do kterého si jej zasadili. Platí to pořád?
Trošku se to v poslední době zlepšilo. Jednou jsem se o tom bavil s kolegy ze Spirituál kvintetu a ti říkali, jak nám závidí, že si s hudbou můžeme dělat, co chceme. Oni zkusili maličko vybočit a lidi jim hned dali najevo, že takhle teda ne. Pravda, my jsme svobodnější, ale ta svoboda je vykoupena tím, že nemáme stálé publikum. Právě to však zpravidla kapelu živí.

Vaše "spanilé jízdy" po Evropě pokud vím dodnes neustaly. Kde vám bývá publikum nakloněno nejvíce?
Tak konkrétně se to asi říct nedá. Máme zkušenosti s Belgičany, o nichž někteří muzikanti říkají, že jsou to studení čumáci, ale já mezi nimi a tradičně vstřícnými Holanďany neviděl rozdíl. Taky s německým publikem mám nejlepší zkušenosti. A s úspěchem jsme hráli i v Rakousku, Francii, Itálii, v bývalé Jugoslávii a třeba i v Kanadě.

Vyplatí se vám to trmácení se po světě?
Bereme to z hlediska dosažitelnosti. Zájezdy třeba do Španělska jsou pro nás trošku nepraktické, protože proděláme kalhoty už na cestě. Dostali jsme třeba nabídku hrát na festivalu v Portugalsku, ale na letenky pořadatelé neměli. To se pak nedá dělat nic jiného, než s díky odmítnout.

K Jablkoni vždy patřil nadhled, humor, jisté klaunství. Jako byste se stále snažili nebrat svou hudbu - probůh! - vážně.
Úplně takhle to neplatí - když hrajete pětadvacet let, je jasné, že svou muziku vážně berete. Ale nadhled v ní být taky musí, taková ta velká slova o umění s velkým U, to nemám v povaze. Je pravda, že se hudba Jablkoně mnohdy zvrtne v legraci, ale já jsem od přírody klaun, už jako děti jsme s bráchou byli zvyklí blbnout.

Humorem se vyznačují i písničková alba, další tvář Jablkoně, prvně představená již vzpomenutým albem Písničky z roku 1997. Proč jste se po letech prosazování své náročné hudby odhodlali k víceméně folkovému repertoáru?
Jablkoň zpočátku hrávala i písničky, ale postupně jsme od nich ustupovali, hlavně kvůli Ingo Bellmanovi, kterému se do nich moc nechtělo. Ale já na trampských písních začínal, ještě dneska jsem schopen jich spoustu zazpívat. Proto když z Jablkoně Ingo odešel, k písničkám jsme se zase vrátili. Jedním z důvodů bylo i to, že jsem jich za ta léta sice spoustu napsal, ale ležely v šuplíku. A tak jsme paradoxně přešli od těžší k lehčí muzice, a druhým paradoxem bylo, že nám dost dlouho trvalo, než jsme se naučili ty písničky na koncertech podat. Říkávalo se, jak ta Jablkoň musí dřít, aby na koncertech zahrála dobře, a nám nakonec dělal větší problém přejít k jednoduchosti.

Vaše písně mají značné hitové ambice. Nenapadlo vás více je "prodat"? Třeba psát pro jiné interprety?
Asi před patnácti lety, v době, kdy jsme s Jablkoní písničky nehráli, jsem pár skladeb nabízel. Ale nebyl zájem, asi také proto, že mě nikdo z těch interpretů, kteří by je mohli zpívat, neznal. Kdyby třeba píseň Když padá sníh, kterou napsal Bellman s mou bývalou ženou, nabízel někdo, kdo je v popu zavedený, téměř jistě by uspěl a byl by z toho hit.

Texty vaší ženy Zuzany jsou písničková alba Jablkoně plná. Vy sám se jako textař necítíte?
Moc ne, spíš jako skladatel. Ale asi budu muset textovat víc, Zuzana má svou skupinu Chesed, takže už s námi příliš nespolupracuje. Pokud od ní něco máme, tak jde většinou o texty staré řadu let.

Před časem jste si vyzkoušel i roli autora filmové hudby - jste podepsán pod muzikou Tycových Smradů. Jak se to přihodilo?
Zdeněk přišel, že by chtěl udělat hudbu k filmu. Ukázalo se, že zná všechny naše desky, což mě potěšilo. Dali jsme řeč o tom, jakou má o té muzice představu, a já začal pracovat. Jenže oni mezitím natáčeli a než jsem hudbu dodělal, Zdeněk už film sestříhal podle muziky ze starých desek Jablkoně. Ukázalo se, že použít do již sestříhaného snímku hudbu jinou, by už nešlo, rytmus toho filmu by utrpěl. Takže se tam nechala hudba jak se říká archivní. Ale některé z nových motivů jsem pak využil pro dvě skladby, které na novém albu Jablkoně zpívá Iva Bittová.

Diskografie Jablkoně je hodně pestrá. Jaké místo v ní nové album Cestující v noci zaujímá?
Já u Jablkoně v současnosti rozlišuju tři základní polohy. Za prvé tu klasickou jablkoňskou, pak vážnější s houslistou Svěceným nebo se symfonickým orchestrem, a za třetí písničkovou. Cestující v noci patří jednoznačně do té písničkové, ale je to zvláštní deska. Když z ní něco hrajeme na koncertě, uvádím to větou, že jde o skladbu, která není pro nové album typická, protože pro nové album není žádná typická. Ve studiu jsme přemýšleli jen o tom, co každá skladba potřebuje a jak bychom ji nejlépe oblékli, bez ohledu na to, zda budeme za rockery, folkaře, nebo cokoli jiného.

Deska Cestující v noci je také dokumentem o setkání Jablkoně s hned čtyřmi zpěvačkami, z nichž každá je jedinečná jinak - Zuzana Homolová, Radůza, Iva Bittová, Bára Hrzánová. Předpokládám, že nejvíc legrace jste si užili s posledně jmenovanou.
Jasně, k písni Bleděmodrý červen, využívající pár taktů z Gainsbourgovy Je t´aime, jsem potřeboval zpěvačku, která má cit a smysl pro srandu. S Bárou se známe dlouho a natáčení nás hrozně bavilo, upřímně, bylo to k potrhání... Jenže začínáme zjišťovat, že tu písničku hodně lidí bere vážně, třebaže já tam zpívám asi o kvintu výš, než jaký mám rozsah. (smích)

léta natáčíte u Petra Wernera ve studiu v Babicích, pro grafickou úpravu svých alb máte rovněž "dvorního" výtvarníka - Ivana Exnera. Pracujete raději s lidmi již osvědčenými?
To je věc mnohokrát prověřené profesionality. Léta jsem záviděl kapele Už jsme doma, které dělá obaly desek Martin Velíšek. S Ivanem Exnerem jsme staří kamarádi, věděl jsem, že maluje, ale netušil, že je taky výtečným grafikem. Když se dělala reedice Baby Agy, tak jsem ho oslovil a dopadlo to skvěle. Od té doby nám dělá obaly i buklety desek. A Petr Werner, po mně druhý služebně nejstarší člen Jablkoně, to je další záruka kvality. Jeho studio nepatří k těm supermoderním, superdrahým, ale dá se v něm točit do pásu, tedy nejen digitálně, ale i analogově, což mám rád. Zvuk našich desek je čistě dílem Petra Wernera.

Jablkoň platí za jednu z mála opravdu originálních českých skupin. Cítíte se přesto s někým z domácí scény hudebně spřízněni?
Honza Spálený mi jednou řekl, že ať udělá Jablkoň cokoli, bude to stejně alternativa. Ale já si myslím, že je třeba rozlišovat. Muzika z desek Baba Aga nebo Devátá vlna opravdu není podobná žádné jiné, to je takový novotvar, kdežto písničkovou Jablkoň za nic originálního nepovažuju.

Jak vlastně Jablkoň oslaví své pětadvacáté narozeniny?
Vypadá to, že 30. listopadu v rámci festivalu Alternativa Praha uděláme v Divadle Archa koncert Symfonického Jablkoně. Domluvil jsem se s vedením Českého symfonického orchestru, se kterým jsme už vydali jednu desku, a domluven jsem i s dirigentem Milanem Svobodou.

MILAN ŠEFL

Foto OTA NEPILÝ