V tlustých filmových časopisech se stěží dočteme o filmech, které mají omezenou distribuci, nezaplavují česká kina v desítkách kopií a které neprovází honosná reklama. Například snímky zakoupené Národním filmovým archivem se stěží dočkají nějaké halasné pozornosti, ale to rozhodně neznamená, že by se měly přehlížet. Nalezneme totiž mezi nimi zajímavé výpovědi. Tak je tomu i v případě rumunsko-francouzského filmu Nezapomenutelné léto.

Před deseti lety jej natočil Lucian Pintilie, patřící mezi režiséry, kteří za komunistického režimu neměli na růžích ustláno. Skončil v emigraci, ale ještě před tím stihl vytvořit několik pozoruhodných snímků, zejména k absurditě směřující podobenství o policejním vyšetřování Rekonstrukce. Teprve v 90. letech na sebe znovu upozornil - v kinech jsme již viděli Dub. Nezapomenutelné léto je film svým tematickým zakotvením v rámci Pintilieovy tvorby nezvyklý: odehrává se v roce 1925, ale nijak nesklouzává k idylizujícímu pohledu. Více než pečlivý popis zvolené doby režiséra zajímají dilemata postav, zvláště konflikt mezi svědomím a plněním brutálních rozkazů.

Novým působištěm kapitána Dumitriua (Claudiu Bleont) se stává zaostalá pohraniční oblast, kde velí shluku špatně vycvičených vojáků, kteří by měli potírat bezohledné pašerácké bandy. Zápolí s tupým zupáctvím ve své jednotce i s krutostí protivníků, ale také s umanutým naléháním nadřízených, kteří požadují, aby jako odvetu nechal postřílet místní rolníky. Dumitriu se donkichotsky vzepře a navzdory výhrůžkám a šikaně žádá písemný příkaz.

Přitom se nejedná o nějakého vzorového hrdinu. Často zůstává pasivní, donucený k rozhodování svou aristokratickou manželkou Marií Terezií (hraje ji bez valného pochopení a jen ve vnějších obrysech americká hvězda Kristin Scott Thomasová), která s planoucím zrakem obdivuje drsnou přírodu i tamní zemité obyvatelstvo. Žena se i zde snaží zachovávat etiketu "lepší společnosti". Blahosklonně, oblečena jak z módního salonu, dává najevo svůj soucit s chuďasy, i když někdy nezastře afektovanou mondénnost (až nepravděpodobnou), jak ukazuje tělesná očista na veřejnosti. Zcela výmluvný je záchvat pohostinnosti: vyhladovělým rolníkům, které armáda zadržela, přinese na posilněnou sklenky vína. A je ironií osudu, že právě na ni zaútočí rozhořčené ženy a málem ji ubijí, obviňujíce ji ze zodpovědnosti za tragický osud svých blízkých.

Pintilie vykresluje svůj příběh sugestivně, ale přece jen s příměsí popisnosti. Nepostihuje do potřebné hloubky konflikt protikladných světů, výsledný obraz je příliš statický a útržkovitý. Vyhrocené okamžiky postrádají katarzní rozměr, vydávány za otisk nelítostných tlaků, navíc ne zcela promyšleně koncipovaný jako vzpomínky jednoho z dětí na dávné události. Již dospělému vypravěči splynuly s čímsi krásným a hladivým, i když Pintilie vlastně zdůrazňuje pravý opak.

Vyzdvihl téma bezmoci, ať již pramení z vědomé volby vzdoru jako u kapitána a jeho ženy, nebo ze zvůle mocných, jak je tomu u jatých bulharských rolníků. Zazní i vysvětlení krvavých konfliktů: Rumunsko se zmocnilo části bulharského území, jehož obyvatelé jsou vnímáni jako nespolehliví a méněcenní. A Pintilie se smutkem zjišťuje, že vždycky se najde někdo, kdo ochotně a bez zábran splní jakýkoli rozkaz.