Na své jazzové mládí ale nedáte dopustit.
Na to vzpomínám jako na ztracený ráj. Jazz není jenom hudba, to je swingování i v životě, postoj, který je vláčný, tvárný, schopnost každou vteřinu pojednat jako novou záležitost, což je také jedním z pramenů mládí. Mnoho lidí se staví k životu příliš rigidně: Já jsem zvyklý udělat to a to. A když to potom selže, strádají. Jazz je všechno ostatní. Není v něm žádné násilí. Jazzoví muzikanti jsou úžasní profesionálové, ale přitom ze sebe nedělají velké umělce, hrají jak nejlépe dovedou a zatraceně dobře dovedou! Strávil jsem s jazzmany svoje nejšťastnější léta a neustále se s těmi kluky máme rádi, nikdy jsme si nevjeli do vlasů. A je to na celý život. Já o sobě nemám žádné velké jistoty, ale že jsem jazzman, to vím určitě.

Kdy a kde to začalo?
Když v osmačtyřicátém roce - to mi bylo patnáct - přišlo do kina Svornost v Dejvicích Rhapsody in Blue, viděl jsem to šestnáctkrát! Úplně mě to zbláznilo a převrátilo, do té doby jsem chtěl být pilotem. Šel jsem na stavbu, postavil jako přidavač tři domy v Zelené ulici a vydělal jsem si na trombón. My jsme byli takoví blázni, naivkové, nesprejovali jsme zdi ani nedevastovali věci kolem sebe, nám stačila ta sladká mucholapka života, která se odehrávala v saxofonech Glenna Millera.

Už v šestnácti letech jste si udělal kapelnické zkoušky a v sedmnácti jste měl Jazzový orchestr Libora Peška.
No ano (smích), to bylo na gymplu a s Milošem Formanem jsme hráli Baladu z hadrů. Musel jsem mít kapelnické zkoušky, abychom mohli hrát také za peníze.

Co je tedy v hudbě nejdůležitější?
Myslím, že překlenout bariéru mezi pódiem a publikem - čímkoliv, rytmem, tónem. Koncert odehraný bez jediné technické chybičky není ještě zárukou zážitku pro lidi v sále, může být také zcela chladný. Ono není nezbytné úzkostlivě dodržet všechna dynamická znaménka, je nutné strhnout posluchače, aby hudba pronikla do duše a srdce.

Čím si vás získal Mozart?
Mozart, to je něco, nad čím zůstává rozum stát. Mám ho moc rád a začal jsem ho vnímat jinak od té doby, kdy ho Miloš v Amadeovi představil v té naturální podobě bez uhlazenosti. U interpretace Mozarta totiž hrozí nebezpečí, že začneme být příliš precizní a jemní.

S liverpoolským orchestrem, který jste vedl deset let, jste v roce 1993 zahajoval Pražské jaro. Hrají Angličané Mou vlast jinak než Češi?
Zvukově určitě, anglické orchestry mají jemnější zvuk a velký zvuk české filharmonie nelze docílit. Jinak to ale hrajou autenticky a možná někdy s větším nadšením, protože to nemají tak oposlouchané. Tenkrát to byl zvláštní a silný zážitek od prezidentských fanfár až po monumentální Blaník. Dával jsem ostatně Mou vlast na mnohých místech v západní Evropě i Americe a mohu říci že se stává stále populárnější. Je to tím, že lidé chtějí slyšet novou hudbu a "nová" hudba, i když je stará třeba sto let, přesvědčí všechny, protože je kvalitní. Jsem v západních zemích velice často žádán o českou hudbu a není to jen proto, že jsem Čech, mají to zkrátka rádi.

Anglie vás má ráda, vyvezl jste jim Liverpool do světa.
Ono to není tak úplně pravda, ten orchestr byl velice dobrý, když jsem tam přišel, jen neměl svoji identitu. Já jsem jim dokázal dát sebedůvěru, že jsou bezvadní a postupně se podařilo vybudovat zvuk, který byl nezaměnitelný. Orchestr dělá zvuková image, která se okamžitě rozpozná. Některé kritiky psaly, že to je nejlépe znějící český orchestr, který není z Československa.

Kdysi jste řekl, že vám Liverpool připomíná obraz vaší duše.
Ano, to je pravda, protože když jsem tam přišel, bylo to hrozně rozvrácené město a zrovna tak byla moje duše rozvrácená a musím říct, že za ten čas se Liverpool moc nezměnil a ta moje duše taky ne. (smích)

Po deseti letech šéfování jste se ale rozhodl skončit a dopřát orchestru změnu. Přijde mi to jako projev silné osobnosti, není to přece lehké.
Ne, ne, to byl projev rozumu. My jsme opravdu spolu byli velice šťastní a když už může být orchestr s dirigentem po tolik let šťastný a úspěšný, tak logicky jsem chtěl odejít na vrcholu. Nerad bych se byl dožil prvního zívnutí, okamžiku, kdy by se někdo z muzikantů začal nudit. Každý z nás přece může dospět k limitům své zajímavosti. Jsem rád, že jsem tomu dokázal předejít, i když se mi po nich stýská. V Liverpoolu jsem zapadl do toho, co mám rád - že lidé jsou slušní a pracovití, nikdo sám sebe nebere moc vážně a každý bere vážně to, co dělá. To je nejlepší situace, v jaké se pracovně můžete ocitnout.

Často vás zvou americké orchestry, je to oboustranná přitažlivost?
Jezdím do Ameriky rád, protože americké orchestry jsou svrchovaně profesionální, hráči jsou příjemní, chtějí se naučit, ještě stále se chtějí dovídat nové věci a to je pro dirigenta pastva. Jsou pracovití a moc nemluví, to je typické pro celou americkou symfonickou scénu.

Stojíte si za vším, co jste kdy udělal?
Nemůžu si vzpomenout na situaci, kterou bych vědomě odbyl. Vždy jsem se snažil, jak jsem uměl. Takže veškeré deficity, které padnou na moji adresu, byly způsobeny spíše mou nedostatečnou schopností, prostě jsem "na to neměl".

Zažil jste někdy situaci, kdy jste se zachoval zbaběle?
No, já jsem vlastně nikdy nestál před tak závažnou věcí, abych si toto prověřil. Ale nikdo mi nikdy nehrozil něčím, co bych nebyl schopen obětovat. Nemohu si být jist, jestli bych v jakékoli situaci byl statečný, to člověk může říci teprve až když to zažije.

Jak se ve vás uložilo setkání s Dalajlámou?
Byl to jeden z mých největších zážitků, jestli ne vůbec největší. Doslova fyzicky jsem pocítil vlnu horka, která vznikla z Dalajlámova soustředění. Já jsem nečekal, že něco takového je možné, že člověk sedící proti mně může vyvinout takovou energii, která mnou proletěla, jako když chytí saze v komíně. Neuvěřitelné.

Je ještě někdo jiný, s kým se chcete takto setkat?
Ne. Ale ani s ním ne. Bylo to jedinečné, bylo to intenzivní a hlavně mám pocit, že on má spoustu jiných úkolů, než aby se zabýval jedním klukem z Dejvic.

IVANA TETOUROVÁ