Pondělí 30. 6. 2003 ČT 2 - 21.40 hodin

Zbytečnou krutost můžeme vnímat jako laboratorní studii chování lidí, kteří z běžného pohledu netrpí žádnými zábranami či přesněji řečeno, i chystaný zločin pokládají za běžný prostředek v řešení mezilidských vztahů. Cynismus jako způsob existence a jako záruku společenského vzestupu sice filmaři zobrazují půl století (dokonce i s případným vražděním, jak je tomu v dávných komediích Šlechetná srdce a šlechtické korunky či Zpropadená kariéra), avšak základním stavebním kamenem zde byla duchaplnost pojednání a satirický náhled na poměry ve společnosti, které jako by byly jen domýšleny do absurdních extrémů.

Jenže Coenové se záměrně zříkají jakýchkoli moralizujících postojů, okamžitě se zařadili do vlny děl, která relativizovala vinu a nevinu, která i zabíjení prezentovala jako cosi přitažlivého a okouzlujícího. Zločin není nijak potrestán, zákonem stanovení nositelé a vykonavatelé práva zůstávají zcela mimo: veškeré události se odehrají v uzavřeném společenství zvolených aktérů - i v tom nacházíme zřetelné stopy westernového odkazu. Bratři Coenové se zařadili po bok Davida Lynche, později Quentina Tarantina, Roberta Rodrigueze a dalších epigonů.

Coenové dbají o pečlivé postižení svého výseku ze zvolených reálií, usilují o přesnou sociální charakteristiku, i mluva vypovídá o příslušném mluvčím. Vyhýbají se zdůrazňování psychopatických rysů, padouši v jejich podání postrádají démonickou přitažlivost, jak si kdysi povšiml i Ondřej Štindl v Kritické příloze Revolver Revue: "Spíš než velkolepě chtiví jsou jaksi všedně pitomí a přízemně hamižní, jejich psychiatrické diagnózy a sexuální úchylky nejsou nijak extravagantní, jsou-li vůbec nějaké. O to více pak divák zírá na to, jakou paseku dokážou natropit."

Titul již sám o sobě naznačuje zaměření příběhu: v příhodných podmínkách může zdánlivá banalita (zde konkrétně milostný trojúhelník) nejen vést ke vražednickému rozuzlení, ale především ke značně lhostejnému prožívání takových událostí. Právě posun ve vnímání vyhrocených konfliktů a jejich současné přechýlení ke groteskním, jakkoli krajně morbidním trapnostem založily věhlas nejen tohoto filmu, ale celé další tvorby této dvojice - později se zejména odráží v obdobně, ale ještě hravěji modelované vražednické hříčce Fargo.

Bratři Coenové svou mordýřskou historku opentlili nenápadně stylizovaným podáním. Herecké výkony vedou k westernově pomalé obřadnosti (a tento rys není na první pohled patrný!), která záměrně zbavuje veškeré postavy jakékoli nabídky vstřícného soucítění. Zamlklé či fádně rozmlouvající postavy s nehybnými tvářemi (příznačné jsou dlouhé jízdy autem), převažující noční scenerie a ponuré či do modra nasvětlené interiéry jen umocňující bizarní nevyzpytatelnost osudů.

To, jak Coenové nakládají s očekáváním postav i diváků (a tato očekávání se rozhodně nemusí krýt), jen dokazuje smysl pro leckdy škodolibou hravost, která však plně ctí zvolená pravidla. Ani po bezmála dvaceti letech, která uplynula od natočení filmu, neztratil tento morbidně tragikomický morytát nic ze své působivosti.

Úterý 1. 7. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Středa 2. 7.2003 PRIMA - 22.25 hodin

Režie Albert Pyun. Hrají Tom Sizemore, Dennis Hopper, Steven Seagal, Jaime Pressly a další.

Čtvrtek 3. 7. 2003 ČT 2 - 21.45 hodin

Když matka zemře, hoch její tělo přikrývá (někde si přečetl, že mrtvoly chladnou, takže chce chladnutí takto zabránit), nedomýšleje poznenáhlu se šířící hnilobný zápach rozkládajícího se těla, který ze zoufalství překrývá vůní sprejů. Zoufale se drží matčiných pokynů, které se snaží - někdy s až absurdní doslovností - naplňovat.

Film sugestivně postihuje dětskou psychiku bez jakéhokoli sentimentu, jakoby v odcizujícím odstupu, jak se projevuje zvláště při čtení chlapcových deníkových zápisků - v nich se o matce vyjadřuje, jako kdyby stále žila. Výkon hlavního dětského představitele je naprosto strhující, s maximální přesvědčivostí načrtává svého hrdinu, do poslední chvíle (a po celou dobu přitom marně) spoléhajícího na své síly. Přednes jednotlivých dialogů, pátravě ostražitý pohled, bojácná nedůvěřivost ke komukoli z okolí (snad s výjimkou obtloustlého kamaráda, podobně jako on též vyobcovaného spolužáky) - to vše zvládá až s mrazivou dokonalostí.

Režisér si všímá zdánlivých všedností, kdy chlapec stále výrazněji vystavený narůstajícímu stresu se pokouší za každou cenu zakrýt matčin odchod, před jakýmikoli příchozími se v bytě doslova zabarikáduje. Výmluvný je vyděšený obličej, když se setká se sousedy z domu, v němž bydlí, ať je to laskavá slepá stařenka nebo neurvalec, do jehož sklepa potají proniká. Je možné, že konfrontace s bezohledností a násilím, které kolem něho začíná houstnout, je přepjatá, avšak projevy bezradnosti jak si počínat ve stále tíživější hmotné situaci (režisér domýšlí chlapcův osud do nejmenších detailů - včetně toho, jak se pokouší zalátat roztržený oděv, co se mu děje s vlasy atd.), jsou postiženy s maximální věrohodností.

Režisér se zdařile vyhnul nástrahám melodramatu. Nechce nikoho dojímat, předkládá téměř protokolární záznam jednoho případu - ona protokolárnost se odráží i na samotném závěru: když konečně vyjde pravý stav věcí najevo, další chlapcovy osudy zcela mizí ze zřetele. Posledním záběrem je nehnutý, deprimující pohled do vyklizených, již zcela prázdných místností, kde se celý příběh převážně odehrával...

Pátek 4. 7. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

O Burianovi byly popsány spousty stránek. O tom, jaký to byl komik, o tom, jaký byl jako člověk, o tom, jaký byl ješitný i naivní. O tom, jak z výsluní popularity byl sražen do prachu ponížení. Jeho uměním se zabývali nejváženější odborníci, milovaly jej davy nadšených diváků. Přitahoval davy do svého divadla (než jej ještě za války musel zavřít) i později na zájezdové estrády, dodnes rozesmávají desítky filmů, jakkoli v nich zůstal zachycen pouhý stín Burianova talentu.

Už v roce 1925 napsal Jindřich Honzl, tehdy začínající divadelník: "Posloucháte-li po tři večery po sobě jeho výstup, shledáváte jej vždy improvisačně nepředvídaný, poutavý - ačkoli je stejný. To, co se na improvisaci Burianově pohybuje a měnivě rozehrává, je jeho stálá pracovní součinnost s obecenstvem." Po letech na něho vzpomínal Jiří Hrbas. V mládí se zúčastnil několika večírků, na nichž Burian, někdy společně se svými kolegy, úžasně bavil přítomné hosty, a zanechal obsáhlý popis, jak se rodily Burianovy "výšplechty", jak pracovala jeho fenomenální hravost: "Historky se psem měly nekonečné variace. Dovedl předvádět psa-štěně i psa-starce, psa zlého i dobrého. Štěkal tak, že jsem měl dojem, že je tu celá smečka psů. Dámy zapomínaly na své dobré vychování a doslova prskaly smíchy. Pánům padaly bohatě vyšňořené chlebíčky na bradu i na uniformy a často i na zem."

Burianovy filmové postavy, často vycházející z osvědčených divadelních vzorů, je možné rozdělit do dvou velkých skupin. Do první lze zahrnout úřednické typy (nejkrásněji asi vyvedené ve filmech To neznáte Hadimršku, Ducháček to zařídí a Katakomby), do druhé spadají postavy uniformované. Mnohé filmy vycházejí z principu záměn a nedorozumění, kdy Burianův hrdina se ocitne v uniformě, která mu sice nepřísluší, ale přesto se s ní plně ztotožní. Tak ve svém prvním zvukovém filmu C. a k. polní maršálek je obyčejným setníkem ve výslužbě, jenž ve vypůjčené maršálské uniformě způsobí naprosté podzdvižení u útvaru, kam zavítá. Komedie je to technicky nedokonalá, ale Burian září.

Je mi líto toliko jediné věci: že se uvádějí výhradně Burianovy česky mluvené filmy. V první polovině 30. let totiž souběžně natáčel i jejich německé verze. Tato část jeho tvorby - přestože se dochovala - je veřejnosti zcela neznámá a Česká televize by vykonala záslužnou práci, kdyby ji zpřístupnila.

Sobota 5. 7. 2003 ČT 1 - 17.25 hodin

"Bylo to v zimě, před hotelem jsme si připnuli lyže a jeli až do studia. Po práci jsme zase na lyžích dojeli skoro do hotelové recepce," vzpomíná Zikmund na setkání s městem, které mu učarovalo. "Říkal jsem si, že z Vinohrad na Barrandov na lyžích jezdit nemůžeme, tak jsem přesídlil na Moravu." Dům, ve kterém Miroslav Zikmund bydlí, patřil tehdy Elmaru Klosovi. "On chtěl do Prahy, já sem, tak jsme se velmi rychle domluvili," doplňuje cestovatel. Sám už si nedovede představit, že by trvale žil někde jinde. "Když někde zasadíte strom, a já jsem jich na své zahradě zasadil několik, pak do té půdy vkořeníte taky," osvětluje svůj vztah ke Zlínu.

Spolu s Hanzelkou získala slavná dvojice také několik významných vyznamenání, první z nich v roce 1953. "Ne že bychom byli sběrateli metálů," vysvětluje Zikmund, "ale když jsem přebíral řád z rukou Václava Havla, toho jsem si vážil," dodává. Na otázku, proč se u nás lež a krádež stále nevysvětlitelně toleruje, zatímco u některých primitivních národů jsou za ně nejpřísnější tresty, odpovídá: "Asi proto, že u nás nefungují zákony tak dokonale, jako u lidí, kteří sice třeba neumějí číst a psát, ale o to více se u nich dodržuje morálka."

První část seriálu vypráví o mládí obou cestovatelů, o rodičích, školních letech, prvním cestování a také o tom, jak se spolu seznámili. Nerozlučnou dvojici tvořili více než šedesát let.

Neděle 6. 7. 2003 NOVA - 20.35 hodin