Úterý 10. 6. 2003 NOVA - 22.30 hodin

Režie Walter Hill. Hrají Bruce Willis, Christopher Walken, Alexandra Powers, David Patrick Kelly a další.

Středa 11. 6. 2003 PRIMA - 22.20 hodin

Režie Roland Joffé. Hrají Patricia Arquetteová, Dermont Mulroney, Don Johnson, Mary-Louise Parkerová, Ellen DeGeneresová, Ray McKinnon, Alex Rocco, Andre Gregory, John Neville a další.

Hlavní postavou filmu je polystyrénová maketa s tělem ve tvaru republiky a s hlavou bez tváře. Tato hlava představuje východisko pro hledání ideální hlavy státu neboli prezidenta ČR. Každý z aktérů filmu je vyzván, aby na hlavu makety neboli ideálního prezidenta napsal, jak má prezident vypadat neboli jaké vlastnosti by měl mít. Svoji představu v průběhu filmu zapisují občané, kteří se zúčastnili vnitrostranického prezidentského referenda ČSSD, dále V. Špidla, P. Buzková, V. Havel a kandidáti na prezidentskou funkci: J. Bureš, V. Klaus, J. Kříženecký, D. Moserová, P. Pithart, J. Sokol (M. Zeman jako jediný z kandidátů natáčení odmítl a ve filmu tedy vystupuje jako kandidát utajený).

Pátek 13. 6. 2003 NOVA - 9.50 hodin

Modesty Blaise se pokouší s tímto fenoménem vyrovnat po svém, s nadsázkou a absurdním domýšlením nosných zápletek. Ještě větší překvapení však skýtají tvůrci, kteří se při práci na tomto filmu sešli. Režisérem je Joseph Losey, kterého můžeme podezírat z náchylnosti k ledasčemu, jen ne ke ztřeštěné komedii. Ve svých filmech (Za krále, za vlast; Posel; Pan Klein) podnikal podrobné průzkumy lidské duše vystavené tíživým tlakům ať již v podobě války či společenských předsudků. A pokud probleskly humorné odstíny, byl to humor notně hořký a skeptický, jak ukázalo podobenství Sluha. Ovšem smysl pro absurdní pointování zdánlivě všedních situací rozeznáme již zde.

Hlavní roli získala Monica Vittiová, dosud proslavená jen dušezpytnými analýzami Michelangela Antonioniho. Protože nikdo neviděl, že by se uměla smát, nedokázali si lidé ani představit, že by mohla excelovat v komediálním žánru. Jako Modesty Blaiseová ještě zápolí se strnulostí, byť diktovanou parodickým pojetím této postavy, avšak v dalších filmech již plně uvolňuje ryzí italský temperament: nejen pamětníci si jistě vybaví Dívku s pistolí, kde se se zbraní v ruce vypraví až za oceán bránit svou čest. Ústředního zloducha si úlisně "vystřihl" Dirk Bogarde, jeden z kmenových Loseyových herců.

Je jen škoda, že z filmu vypadlo několik scén, obohacujících vyprávění o nečekané sexuální aspekty i svéráznou podobu násilí. Losey vzpomíná, že cenzura (respektive obavy producentů z ní) byla tak neoblomná, že se musel podřídit. Bohužel ani verze, u nás kdysi uváděná na videu a nyní televizí Nova, se nepokusila o sestavení původně zamýšlené podoby.

Sobota 14. 6. 2003 ČT 1 - 22.20 hodin

Natočil opět kriminální příběh. Hrdinkou je stárnoucí letuška (hraje ji Pam Grierová), která z Mexika pašuje peníze pro samolibého obchodníka se zbraněmi. Jenže ji stáhne vír policejních nástrah i různorodých majetnických tužeb, takže žena musí vynaložit hodně důvtipu, aby se vyhnula hrozící záhubě - s pomocí sympatického Maxe (Robert Forster). Vztah obou osamělých hrdinů zůstává platonický, vydrží zatěžkávací zkoušky v podobě nejrůznějších projevů ustavičně dotírajícího zločinu.

Mohla by však překvapit výrazová umírněnost, s jakou je celý film natočen: důraz na dlouhé dialogické výměny, které zastiňují akční prvky. Oceníme však Tarantinovu dovednost, s jakou portrétuje jednotlivé postavy (a i na omezené ploše dokáže postihnout rozhodující rysy), jak nakládá se žánrovými stereotypy, s divákovým očekáváním. Záměrně některé situace pointuje odlišně, než jak bychom očekávali, hledá nečekaná rozuzlení. Hudební znalci ocení promyšlenou dramaturgii použitých písniček, mezi nimiž převažují starší soulové písně. Ovšem délku filmu dosahující dvou a půl hodiny shledávám přemrštěnou, tok vyprávění zbytečně zpomaluje.

Tarantino získal pro svůj film známé osobnosti. Kromě již zmíněných připojuji ještě Samuela L. Jacksona v roli ješitného gangstera, v menších úlohách poznáme Roberta De Nira, Michaela Keatona či Bridget Fondovou. Podobně jako u Woodyho Allena si herci možná budou považovat za čest přijmout i u Tarantina byť jen epizodní výstup. Nepřehlédneme třeba De Nirova padoušského nešiku: v poutavé zkratce zpochybňuje démonickou hrůzostrašnost většiny filmových ničemů: ve chvíli nejpotřebnější totiž nemůže nalézt volné místo pro zaparkování...

Recenzenti sice tentokrát nehýkali nadšením, ale vesměs projevovali značné pochopení i pro případné slabosti Jackie Brownové. Třeba Leoš Kofroň v Rock & popu ocenil vršící se vzájemné podrazy, po nichž všem ostatním mají zůstat jen oči pro pláč, a vyzdvihuje, že v "třikrát vrácené pasáži, kdy z pohledu jednotlivých postav sledujeme průběh jimi předpokládaného finále, dokáže Tarantino diváka plně vtáhnout do dění na filmovém plátně."

(jš)

Když se zpracování této látky ujal nepříliš známý filmař Yves Robert (měl za sebou např. komedii s Luisem de Funesem Nevídáno, neslýcháno a teprve jej čekaly mimořádné úspěchy s příhodami velkého blondýna s černou botou, kterého neodolatelně ztvárňoval Pierre Richard), nikdo neočekával, že se rodí nestárnoucí hit. Režisér si totiž dokázal vybrat zcela ideální dětské představitele, stejné rošťáky, jaké pak neodolatelně ztělesňovali i na filmovém plátně, rozvrstveni do plejády nezapomenutelných typů. Podařilo se odbourat jakoukoli manýru, každou strojenost a nepřirozenost - a je zásluhou dnes již klasického českého dabingu, že tuto spontaneitu dokázal plně přenést i do tuzemské verze.

Knoflíková válka však neakcentuje jen klukovské rozmíšky, velkolepé nachystané bitvy i mravní horoucnost, která tak kontrastuje se zlenivělým světem dospělých, kteří se nanejvýš zmůžou na pohoršené výtky, i když lze předpokládat, že kdysi byli stejnými nezbedníky jako jejich kárané děti. Však si také vůdce jedné ze znepřátelených part, osudem zavátý až do internátu (či polepšovny?), klade znepokojivou otázku, zda s příchodem dospívání se i ony nezmění ve stejné bařtipánovité tatíky, kteří zapomenou na někdejší svobodomyslnost.

Přesto film poskytuje naději. Stejně jako děti rády napodobují počínání dospělých (připomínám aspoň kradmé noční výpravy, svérázné řešení "sociální" otázky na školním nádvoří či podnikavé shánění potřebných financí), i generace otců si občas připomene vlastní bohatýrské časy. To když se chlapi z jedné vesnice náhodně střetnou s muži ze sousední vesnice, zaznějí tytéž nadávky a znovu vypění klukovská neposednost, u postarších, důstojně vyhlížejících pánů jistě překvapivá. Ještěže společné posazení u dobrého vínka dokáže rychle zchladit veškeré spory...

Zbývá ještě vysvětlit název. Knoflíková válka odráží ten jednoduchý fakt, že poraženým protivníkům vítězové bez milosti odřezávají knoflíky jako cennou trofej, vyhrožujíce příkořím ještě větším. Ponížení na těle i na duchu pak s brekem pochodují domů, plačtivě žádají hartusící maminky o přišití nových. Takže je logickým vyústěním, když si hoši založí "knoflíkový fond", z něhož by mohli v nejhorších chvílích čerpat. A také kolem tohoto úmyslu se roztočí řada bláznivých příhod. Ostatně nelze než obdivovat inscenační vynalézavost, s jakou jsou rozehrány i zdánlivě podružné epizody, přesnost, s jakou jednotlivé výjevy do sebe zapadají, spějíce ke zdánlivě zvážnělému rozuzlení, aniž by se na okamžik uchýlily k nabádavě vztyčenému prstu.