22
vychází 19. 5. 2003

Titulní rozhovor

Eva Zaoralová:
Každý ročník festivalu je nové dobývání pozic

Francie o vás zřejmě ví, že jste frankofonní člověk, aktivní příznivec francouzského umění - zejména literatury a filmu - a hodně jste pro jeho šíření udělala. Kdy ten vztah začal?
Už v raném mládí; francouzštinu a italštinu jsem vystudovala a z obou jazyků dost překládala, pak jsem se věnovala italské a francouzské kinematografii. Dokonce jsem si myslela, že až půjdu z časopisu do penze, zase se k překládání vrátím, protože mě ta práce stále baví. Ale stalo se jinak. A v posledních letech mě festival natolik pohlcuje, že jsem se začala od světa literatury trochu vzdalovat. Teď nejvýš občas přeložím nějaké filmové titulky.

S filmem i s festivaly jste "si začala" nejdřív jako novinářka a kritička. Který byl váš první karlovarský festival?
Služebně jsem byla po prvé ve Varech v sedmdesátém roce jako redaktorka Filmu a doby. Ten rok tam myslím měl dnes už světově proslulý režisér Andrej Končalovskij jeden ze svých raných filmů, Romanci o zamilovaných. Vzpomínám si, jak se nelíbil některým představitelům počínající normalizace. Konkrétně Janu Klimentovi.

Jenže pak začal festival jakoby skomírat, měl problémy, vyřadili jej z kategorie A, musel se vyrovnávat s konkurencí. Proč ten sešup?
První rok po revoluci byl ještě pořadatelem festivalu státní film, teprve později do něj vstoupili noví organizátoři. Ale ti to měli zprvu strašně těžké, protože jim chyběly zkušenosti i kontakty, a nechtěli "starých struktur" či kontaktů využívat. Po počáteční euforii se od festivalu zase odvrátilo i publikum. Klesala návštěvnost zejména na soutěžní filmy. Ta nedůvěra přetrvávala vlastně ještě z normalizačních dob, kdy v soutěži nebyly k vidění ani atraktivní, ani kvalitní snímky. Ještě ani v roce 1992 se nepodařilo získat publikum zpátky, a tak se začaly množit hlasy, že festival ve Varech nemá šanci, že by měl jít do Prahy.

A kdy jste do toho vstoupila vy, přesněji tým, který připravuje festival v podstatě dodnes?
V roce 1993 byla založena festivalová nadace, do níž mě pozvali. Naše tehdejší kancelář, kde jsme připravovali ročník 1994, byla v jedné malé místnosti na ministerstvu kultury. Ani my jsme nevěděli o organizaci skoro nic, netušili jsme, jak a kde se filmy objednávají, práce bylo nad hlavu a všichni kolem nám pořád říkali, že to nedáme dohromady, že Karlovy Vary jsou pro festival mrtvé město, že by mělo být všechno jinak. My ale tvrdošíjně lpěli na původním místě konání. Nakonec ten rok 1994 nebyl žádný průšvih, vrátilo se i publikum. Jenže potom se ustavila konkurenční společnost a chystala festival v Praze pod názvem Zlatý Golem, a ten různými zákulisními jednáními a intrikami získal festivalovou kategorii A. Na zelené louce - a místo nás! Golem nakonec zkrachoval, ale nám pak trvalo nějakou dobu, než mezinárodní organizace FIAPF přiznala omyl a vrátila nám áčkovou kategorii.

Další karlovarské ročníky se už vyvíjely mnohem lépe, postupně se dařilo získávat dobré filmy i zajímavé hosty, a dnes už promítací sály praskají ve švech. Co potřebuje filmový festival, aby byl úspěšný?
Atraktivní program, dobrou organizaci, nadšené profesionály a publikum.

A jak je to s nezávislostí festivalu - myslím v souvislosti s tím, že je podporován státem? Však jsme s tím měli léta špatné zkušenosti.
Zpočátku byla nadace toho názoru, že od státu žádné peníze nechce. Možná právě z obav před "státní" závislostí. Ale brzy jsme přišli na to, že to bez nich moc nejde, i když státní příspěvek činí necelou pětinu celkového rozpočtu. Pravda je, že festival potřebuje svobodu tvůrčího podnikání a uvolnění, hlavně od cenzorských a ideologických bariér. Ale ty nám už doufám nehrozí.

Pomáhá festivalu, že v jeho čele stojí herec?
Nepochybně, ale nemohl by to být jakýkoliv herec. Festivalu prospívá, že ho řídí Jiří Bartoška. Nejen populární herec, ale taky charismatická osobnost, člověk, který ohromně rozumí své věci, nesmírně pracovitý a zároveň okouzlující ve společenském styku. Kdyby nestál v čele festivalu Bartoška, možná postupně zahyne na úbytě, protože by neměl tak ochotné sponzory. Dnes už i sponzoři mají pocit, že pomáhají prestižní, významné kulturní akci. A to neoddělitelně souvisí s Bartoškovou osobností.

To je vlastně i jakýsi "druhý plán" Karlových Varů - spousta mladých lidí, "batůžkářů", sem putuje za jakýmsi druhým distribučním okruhem. Mají možnost uvidět filmy, o které jinde nezavadí.
Je řada výlučných filmů - ať už teritoriem, kde vznikly, nebo tématem či formou zpracování - které se málo kupují do běžné distribuce, a přitom na festivalech mají úspěch, získávají ceny. Například íránské filmy jsou v posledních deseti letech na světových fórech velmi úspěšné, určitě stojí za zhlédnutí, ale běžný distributor se je neodváží koupit. Festivaly jsou užitečné třeba i proto, že se jim daří prezentovat právě takové filmy - kvalitní, ale nekomerční.

Lze stručně shrnout trendy současné světové kinematografie?
Na jedné straně je pořád hodně ovlivněna potřebou tvůrců angažovat se ve věcech politických, na straně druhé je tu silná tendence získávat publikum překračováním určitých tabu. Tento druhý rys se projevuje stále silněji; já si někdy při pohledu na takové filmy připadám puritánská nebo stará, protože některé takové snímky opravdu nemusím. A rozhodně nemám tendenci je vybírat pro naši soutěž.

To "překračování tabu" se netýká jako dřív především sexu, ale třeba i sílícího kultu ošklivosti.
Bohužel, například kanibalismu. Zrovna ten se dostal dá se říct skoro do módy, rozhodně není ve filmech ničím výjimečným. Ale jinak má současný film velmi široký záběr, spektrum barev je bohaté, těžko se dá charakterizovat jednou větou. Snad bych jen řekla, že přední tvůrci opouštějí poetiku šedesátých a sedmdesátých let; čímž myslím, že se nevyjadřují symboly a šiframi, ale především realistickými příběhy.

Existují dnes spřízněné programy či trendy, něco podobně názorově nebo formálně blízkého, jako býval kdysi italský neorealismus, francouzská nová vlna, proud polských, maďarských i československých filmů šedesátých let?
Snad íránská kinematografie. Tamní tvůrci natáčejí filmy, jejichž styl bych nazvala poetickým realismem. Pohybují se mezi snahou po autenticitě až dokumentární a mezi poezií a lyrismem. Jisté společné rysy má i skandinávská kinematografie. V základech její osobité tváře je manifest severských tvůrců, který v polovině devadesátých let pod názvem Dogma programově akcentoval přirozenost: scéna nemá být uměle přisvěcována, ve filmu má znít jen autentická, nikoliv zvlášť zkomponovaná hudba, věci se snímají velmi autentickou kamerou. Skandinávské "dogmatiky" to pořád ještě drží.

Co uvidíme letos ve Varech?
Ve chvíli, kdy spolu mluvíme, ještě samozřejmě nemáme soutěžní snímky vybrané. Vím o několika, které bych tam ráda viděla, ale dosud není jisté, zda se nám je podaří získat. Kromě toho podle regulí FIAPF nelze o soutěžních filmech mluvit dřív než dva týdny před akcí. Ale myslím - a co jsem aktuálně viděla v Benátkách, v Berlíně či v Locarnu mi to potvrzuje - že současné tvůrčí trendy tu budou zastoupeny.

Co byste v uplynulých deseti letech udělala jinak, než se stalo?
Jediné, čeho lituju je, že změna režimu nepřišla o desetiletí let dřív. Nebo že nejsem o deset let mladší. Tahle práce mě totiž moc baví, těší mě mít kolem sebe lidi, kteří sdílejí mé záliby i vkus, ráda s nimi spolupracuji. Ale čas běží a já nemládnu.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ