Sirotčinec připomíná krajně bezútěšné místo, kde chybí přístrojové vybavení i léky, kde se prodávají děti zámožným západním rodinám, aby se tak získaly peníze aspoň na základní provoz, kde šéf ústavu navíc kšeftuje i se zbraněmi. Jenže čím hlouběji Brute, kterého s výrazovou expresí představuje Til Schweiger, vniká do zákulisí sirotčince, tím výrazněji dozrává jeho emoční stránka. Zamiluje se do Mary, kterou nejprve jen obtěžoval, záleží mu na uzdravení cikánské dívky Eleny, která trpí těžkou srdeční chorobu. Když jeho trest vyprší a on dostává možnost vrátit se zpět do Anglie, rozhoduje se zůstat a pomáhat.

Ačkoli se polský režisér Maciej Dejczer snaží o dynamické podání, ačkoli se místy opájí bizarností postaviček i vypjatou sexualitou, ačkoli mohutně hřmí jakoby balkánskými rytmy inspirovaná hudba, jen obtížně překonává rozměr melodramatu, který je obsažen už ve výchozí koncepci. Ba můžeme uvažovat o klišé, kterým je třeba symbolická sekvence Eleniny smrti vyjádřené "lyrickým" pošťuchováním Bruta i Eleny na náhorní plošince uprostřed pahorkovité krajiny. I Brutovu postupnému vývoji v citlivého člověka chybí přiměřená věrohodnost, jsou to spíše vysněná přání, která se vzpírají logice příběhu.

Situace, které film předestírá, se často vzpírají věrohodnosti. Ani Schweiger nedokáže svého hrdinu pokaždé pojednat s nezbytnou naléhavostí, zejména ztroskotává na přiblížení toho, jak se přetvářelo jeho nitro. Zůstává spíše vnější póza a pouhá deklamace namísto hlubší analýzy. Vnášení senzacechtivých prvků (motiv pašování zbraní, ale také vnitřně zdevastovaný doktor napájející se lékařským lihem) také odvádí celkové zaměření jiným směrem. Chvályhodné ovšem je, že film dodržuje jazykový úzus - kromě angličtiny, kterou mluví dospělí (jsou snad všichni cizinci?), se užívá rumunština, často i jako symbol obtížného dorozumění, které ovšem není beznadějné (výmluvná jsou Brutova slova lásky naučená v rumunštině). Bastard je dílo jistě vášnivé, ale také v lecčems přeumělkované. Ostatně: podívejte se sami!

Úterý 29. 4. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Čtvrtek 1. 5. 2003 NOVA - 20.00 hodin

Režie Nora Ephron. Hrají Meg Ryan, Tom Hanks, Parker Posey, Jean Stapleton, Greg Kinnear, David Chappelle a další.

Pátek 2. 5. 2003 NOVA - 21.30 hodin

Hrají Bruce Willise, Alan Rickman, Bonnie Bedelia, Paul Gleason a další.

Filmová Válka světů, natočená u nás téměř neznámým Byronem Haskinem, samozřejmě podléhá melodramatickému ladění odpovídajícímu době vzniku, ale současně nabízí oslnivou přehlídku tehdejších trikových vymožeností. Zničující útoky marťanských plavidel si svou působivost uchovaly podnes. Vyprávění však zatěžuje místy až směšná náboženská mystika: poté, co selžou pozemské bojové prostředky včetně atomové bomby, rozhárané mysli uštvaných nešťastníků zklidní upřímná modlitba. Věřící - včetně ústřední zamilované dvojice - se sejdou pod kostelní klenbou, aby úpěnlivě prosili Boha o zázrak. Ten skutečně nastane: co nezmohly zbraně, dokáží obyčejné bakterie...

Do vyprávění pronikají ozvuky studené války. Stejně jako předpokládané bolševické nebezpečí si též kosmičtí agresoři počínají barbarsky, bláhový pokus o navázání mírových vztahů je odsouzen jako nebetyčná pošetilost (režisér ovšem předpokládal, že vztyčený bílý prapor je zřejmě celovesmírně srozumitelné gesto). Už zde zachytíme častý atribut amerických filmů - přebujelý nacionalismus; stačí si vychutnat patetického reportéra, jenž sděluje, že osud civilizace i celého lidstva záleží jen na nás Američanech. Pokud jste dumali, čím se inspirovali autoři novějšího (a stejně velkohubého) sci-fi velkofilmu Den nezávislosti, po zhlédnutí Války světů nebudete na pochybách.

(jš)

Neděle 4. 5. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Výsledek je však nejednoznačný. V zásadě komorní příběh hrstky lidí kolem velitele židovského koncentračního tábora oplývá (i na německé oficíry a jejich vlastenecké ženy) příliš patetickými scénami s nepravděpodobnými dialogy, sevřenost by se tu našla jen stěží. Časová linka příběhu (děj se odehraje během jednoho červnového dne roku 1944) by tomu přitom mohl pomoci. Nestalo se. Co se ovšem režisérovi povedlo, to je obsazení představitelek dvou dívčích rolí - Ester Geislerové a Lucie Holánkové. Skvělým výkonem překvapí především neherečka, členka Pražského komorního baletu Lucie Holánková. Ta ztvárnila roli budapešťské primabaleríny, která byla "odepsána" ze stavu židovského ghetta proto, aby vyučovala tanci velitelovu dceru. Výkon Lucie Holánkové je jedním z mála světlých bodů inscenace, jejíž exteriéry byly natáčeny v ponurém prostředí vojenské pevnosti v Terezíně.

"To prostředí se mě hluboce dotýkalo," svěřuje se mladá umělkyně a pokračuje: "Sama jsem se šla jednoho krásného slunečného dne projít. Ač byl opravdu krásný den a k tomu poledne, ta procházka se mi nepříjemně zaryla do paměti. Procházela jsem si ty nechvalně známé místnosti, dvory a prošla jsem i podchodem na popraviště. Bylo to dost drsné." Podle slov Lucie Holánkové jí to prostředí velice pomohlo k lepšímu vžití se do své role. "Vlastně jsem se ani nemusela vžívat, stačilo uvědomit si, co se v těch prostorách stalo. Navíc scénu, kdy se sprchuji, jsme natáčeli v originálních sprchách terezínského koncentračního tábora," popisuje svůj výkon.

Hudbu konzultovala baletka s vedoucím "svého" baletu - Pavlem Šmokem, který je také autorem choreografie. "Některé věci vymyslí jen profesionální baleťák," pochvaluje si Šmokův přínos Viktor Polesný.

I tak je ale Hodina tance a lásky nepříliš zdařilou inscenací, Lucie Holánková a Ester Geislerová ji, bohužel, nezachrání. Zajímavá nejednoznačnost postav německých vojáků a jejich manželek zůstala ve snímku na půl cesty, rozplynula se do hereckých výstupů, které při nejlepší vůli netvoří celek. Je to škoda. Kohoutův román si zaslouží daleko povedenější filmové zpracování.