Jako studentka jsem se snažila pochopit, proč pana prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka tak fascinovala otázka sebevraždy, že jí patřil jeho první spis. To téma ho zaujalo dokonce tak, že navštěvoval pilně dva semestry anatomie a fyziologie, byl často mezi psychiatry v ústavech choromyslných a bedlivě studoval sociální statistiky. A tehdy mu přece bylo třicet! O této knize, která si vlastně sebevraždu bere jako výchozí bod k rozboru osudu a psychózy vnějších tlaků, otázek sociálních a mravních, dotýká se tématu služby v armádě a rozebírá myšlenky díla Goethova a Dostojevského, řekl jeden z kritiků, že Sebevražda je filozofie dějin. Ale jiný kritik zas nazval autora směšným venkovanem, kterého dojme jedna sebevražda.

Jenomže neodbytná byla její blízkost, její dotek. Když bylo TGM sedm let, na císařském panství, na kterém sloužil jeho otec, se oběsil na brance u stáje pacholek od koní. Tomáš ho neznal, ani důvod toho činu mu nebyl znám, ale lidé o tom hodně mluvili. Vášnivě, nahlas i šeptem. Vzbuzovalo to hrůzu i lítost. Hluboko, velmi hluboko padl ten zážitek do duše dítěte. Jak je možné, že člověk dobrovolně opustí život? Má na to právo, má to smysl? Sebevražda je přece něco absolutně nepřirozeného a protilidského... Tomáš Masaryk musel hledat a nalézat odpovědi v názorovém spektru lidských osudů a povah. Začal vidět sebevraždu jako nejstrašlivější obžalobu společenského života. Odsudek společnosti jako celku i intimnosti vztahu nejbližšího okolí člověka. Stejně tak řadil i vraždy, které přináší válka. A válka se mu najednou jevila jen jako jedno mezi všemi zařízeními, která olupují o život a ničí jej. Nelze nepočítat oběti moderní sebevražednosti, připomínat ztráty lidských životů a zdraví v továrnách a na stavbách, v dopravě, nelze nevidět nezdravý způsob života, který zkracuje čas na tomto světě milionům lidí. Prostě - na konci toho všeho přemýšlení zůstalo nevyvratitelné, že život je nejvíc, co člověk má. Jak je tedy možné, že této hodnotě někdy nadřadí své rozhodnutí ukončit ho?

Také jsem zažila v citlivém věku dotek dvou sebevražd. Jana Palacha a Jana Zajíce. Média je nazvala "pochodněmi", které měly probudit občany naší republiky k odporu proti diktátu. Už navždy budu slyšet chraplavý Palachův hlas, mluvící o strašné bolesti a varující před následováním. Teprve po létech vyšlo najevo, že pokusů o sebeupálení bylo tehdy v šedesátém osmém dvacet šest.

Sedm mladých lidí zemřelo. Kolik toho mohli dokázat, kdyby zůstali živí, zdraví, vzdělaní a pracovití... Živý příklad je cennější než legenda. Ale patrně někteří z nich toužili položit oběť nejvyšší, aby vyburcovali jiné. Vyburcovali? Za všechny vyznavače toho, co se tenkrát nazývalo Pražským jarem, se bleskurychle našly kádrové posily, StB v beznadějné době, zdaleka ne zralé na převrat, úspěšně lovila další a další duše a setkáním u hrobu Jana Palacha vždycky asistovali tajní, aby věděli, kdo si ještě troufá. Život jde kolem mrtvých dál. Znovu jsem teď, v roce 2003 po létech zažila dotek sebevražd. V prvních dvou případech šlo opět o studenty, lidi na prahu životní dráhy. V dopise na rozloučenou napsali, že stav světa i naší domácí politiky je pro ně neutěšený a nesnesitelný. Najednou zastavuje srdce a stahuje hrdlo zděšení a pláč rodičů a spolužáků, a lidé čtou novinové zprávy, poznamenávající děti i dospělé hrůzou z blízkosti tohoto činu. A naproti tomu kontrastuje studené, letmé a strohé vyslovení soustrasti, pár lehce prohozených vět mezi politiky o nerozumu a zbytečnosti a nebo dokonce o exhibici. I kdyby tomu tak bylo, i kdyby to skutečně byla směsice toho všeho dohromady, zkusme nějak obléci tu holou pravdu.

Vždyť je tu přece ten výkřik: proč? V atmosféře dneška se skloňují slova o válce v Iráku ve všech pádech. Díváme se na ni zblízka prostřednictvím televizní obrazovky. Neklidný svět nás vtahuje do děje. České policejní statistiky už říkají, že v krátké době se o sebevraždu upálením pokusilo šest lidí. Z toho pro pět už nebylo záchrany. Hrůzné činy fascinují i lidi duševně nemocné, jako by dávaly krutý impuls. Lékaři sledují jejich stav s vypětím všech sil. Jenomže nikdo nežije a nemusí žít na světě sám. Jsou tu rodiče, kteří z lásky dají život, piplají lidského tvorečka a vychovávají ho. Jeho zdraví hlídají lékaři, lidé desítek povolání. A člověk má před sebou velký úkol: udělat všechno pro to, aby se ta tíha dala unést. A mít též respekt a úctu k těm, kteří už něco udělali pro jeho vývoj nebo záchranu. Proto je hoden ocenění statečný život. Šťastná společnost, která to umí a která to pěstuje. Osudy mnoha velkých lidí ukazují, že jednotlivec běh světa nezmění a změnit nemůže. Ale každý by se měl snažit o dobré tam, kam dosáhne. Dokonalý svět není na dosah, sotva přejdeš jedny hory, hned jsou tady druhé. Nikdy nekončí boj s nemocemi, s bídou, s hloupostí, nevzdělaností a s nadutostí diktátorů. Takový už život je. Nikdo si nemůže vybrat, do jaké doby se narodí. Ale každá, bez výjimky, přináší dobré a špatné, příjemné a odporné. Příroda napovídá, že největším uměním je najít rovnováhu citlivosti a odolnosti. Jenomže kde se rozdává, kde se učí?

Možná vás zarazilo, že v řadě případů šlo o bezproblémové studenty, introvertní, přemýšlivé a citlivé. Snad měli dostatek toho, co člověk k životu potřebuje, ale neměli v rozhodující chvíli jedno: chápající a blízkou duši vedle sebe, jedno zda kamaráda nebo lásku, rodiče nebo učitele. Prostě někoho, kdo by dokázal odhalit, co se děje v hloubi duše, hodit záchranné lano a táhnout. Někoho, kdo by dal najevo: musíš žít i pro mne! A hlavně o všem, co bolí, mluvit, protože proto byla dána člověku řeč. Teprve kdyby taková síla nestačila, byl by čas vyhledat lékaře. Ale jsou v životě zlomové okamžiky osudového štěstí, od kterých všechno vezme nový spád. Nejhoršími prohřešky současné společnosti jsou lhostejnost, nevšímavost a nezájem. Současný styl života nutí mnohé bažit po popularitě a uznání. Za každou cenu. Moudří psychologové tvrdí, že něco takového by mělo patřit až k nemocem stáří. To proto, že v životě prý nemáme bažit po uznání, ale hledat uspokojení. To je víc.