"Moderní společnost stojí na sebeklamu," utrousil nedávno můj spolujezdec Peter na cestě z Bruselu do francouzského Štrasburku. S ironií v hlase mi vyprávěl, jak ho podle hesla "nechtějte slevu zadarmo" natáhla jedna dravá investiční společnost a on si ještě rok poté myslel, jak výhodný obchod udělal.

Já jsem typ, který některým věcem nevěnuje žádnou pozornost. Když jsem si například koupil auto, to staré jsem nemohl nějaký čas prodat, a tak jsem ho odstavil kousek od domu. Denně jsem jezdil kolem a nepozoroval nic podezřelého. Najednou auto zmizelo. "Říkáte, že vám dnes zmizel vůz? Pane, vaše auto bylo odtaženo před 25 dny, jelikož jste stál na zákazu stání," řekl mi s úsměvem policista a mě málem kleplo při představě, kolik za "parkování" zaplatím.

Když mi Peter řekl o svém pocitu, začal jsem mít podezření, že i v mém světě je hodně sebeklamu, nebo alespoň věcí, které mě míjejí. Měl jsem je vědět a nevěděl. Na zkoušku jsem začal tím, že jsem si podrobněji pročítal poštu. Zjistil jsem, že mobilní společnost Proximus mí zasílá každé dva měsíce barevné letáky, které nečtu. Firma mi v nich sdělovala, že konto mých osobních věrnostních bodů narostlo a mám několik možností jak ho využít. Stačí zavolat a dostanu balík francouzských vín, sadu ručníků nebo cédéčka největších pecek všech dob. To mě rozčílilo. Neexistují žádné osobní body, slevy nebo výhody. Všechny dárky, o něž jsem mohl požádat, zaplatím ze svých vlastních peněz a žádná firma nemá právo se tvářit, že mi "oslazuje život". Odpoledne jsem si jel nechat opravit výměník CD v autě. "To je špatná snímací hlava. Nejlepší bude to celé vyměnit. To by vás zlobilo za chvilku znovu," řekl sebejistě a klidně technik. Mohl mít pravdu a mohl lhát. Problém je, že já to nikdy s jistotou nezjistím. Ale pak jsem obklopen sebeklamem, že věci fungují, firmy se o mě starají a všechno krásně klape. Přitom mohu být ždímaný jak mokré prádlo a ještě se u toho usmívám.

Rakouský spisovatel Robert Musil už na počátku století psal, že svět začíná být tak složitý, že věcem kolem sebe nerozumíme. Musila překvapovalo, že lidé jezdí výtahem nebo tramvají a nevědí nic o jejich provozu. Nebo, že se vedou statistiky dopravních nehod. Pády z koně nebo bouračky kočárů předtím nikdo nepočítal.

Dnes je svět tisíckrát složitější. V mé domácnosti není přístroj, kterému bych rozuměl. Počítačem na němž píšu tento fejeton počínaje a pračkou nebo telefonem konče. Jak mám vědět, že mě při jejich opravě někdo nenapálí? Že cena odpovídá vynaložené práci a přiměřenému zisku. Nikde není úřad nebo nezávislý znalec, který by to kontroloval a informoval mě jako zákazníka. Jsou tedy lidé odsouzeni žít v sebeklamu, že věci jsou tak, jak mají být? - "Možná ne všichni, ale nám podobní blázni určitě," řekl mi Peter. Po deseti minutách mlčenlivé jízdy dodal: "Rád se budu mýlit."