Režie Sam Weisman. Hrají Steve Martin, Goldie Hawn, Monty Python John Cleese, Mark McKinney, Oliver Hudson a další.

Úterý 15. 4. 2003 ČT 2 - 20.00 hodin

Přitom nespatříme žádné orgie násilností: síla vyprávění vyvěrá z nehybného čekání na příznivější budoucnost, z vyčerpávající ostražitosti na území dosud ovládaném nepřáteli. Též mlžnaté počasí pohlcující jakoukoli barevnost napomáhá sugestivnímu účinu. Všimneme si, jak kamera se často ocitá v pozici přikrčeného pozorovatele, jak se důsledně přidržuje, stejně jako protagonisté sami, v malé výšce nad zemí, jak ostražitě sleduje každé podezřelé hnutí v okolí. Navyklé stereotypy jednání se srážejí s občas problesknuvším záchvěvem spontánní lidské reakce. Collinson natočil vizuálně působivý snímek, aniž by při jeho realizaci jakkoli zaváhal; však se mohl opřít o skvělé představitele, kteří se úspěšně vyhnuli nástrahám čehokoli patetického či plochým přestřelkám, s tehdy ještě mladičkým Davidem Hemmingsem v hlavní roli (bylo to jen nedlouho poté, co mu světovou slávu zjednala Antonioniho Zvětšenina). Tohle dílo nezestárlo.

(jš)

Středa 16. 4. 2003 PRIMA - 22.25 hodin

Čtvrtek 17. 4. 2003 ČT 2 - 21.00 hodin

Na otázku, jaké jsou v jednotlivých komunitách vztahy, odpovídá: "Ku podivu podobné. I bezdomovci si totiž přivydělávají, hlavně tím, že kradou barevné kovy. Těch je ovšem omezené množství, takže vzniká určité napětí a řevnivost, podobně jako mezi pasáky. I když v té druhé skupině lidé jednají více zkratkovitě, tam jde, když ne o život, tak určitě o zdraví. Naproti tomu prostitutky spíš drží spolu. Vede je k tomu společné postavení - jsou to vlastně jen loutky v rukou mužů."

Využívány jsou postřehy skrytých kamer i venkovní záběry skrytých kameramanů. Ti, podle režiséra, často pracovali s obrovskou odvahou a na pokraji fyzické zvládnutelnosti situace. O tom, jak se dostával mezi bezdomovce, Petr Palovčík říká: "Zapadl jsem mezi ně dobře. Už jenom díky mému oblečení mě automaticky přijali. Někteří se na mě dívali s nedůvěrou, někteří s opovržením, ale nepochybovali o tom, že jsem bezdomovec." Těmi opovrhujícími jsou bezdomovci z azylových domů. Podle Palovčíka jsou úplně jiní než bezdomovci z kanálů. "V azylácích mají daleko lepší oblečení a hromadu kosmetiky. Na venkovní bezdomovce se dívají nevrle," dodává reportér, který si (jako "ten z kanálu") ony opovržlivé pohledy zažil na vlastní kůži.

Pátek 18. 4. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Sobota 19. 4. 2003 ČT 1 - 21.15 hodin

Neděle 20. 4. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Režisér se přihlásil k linii výpovědí, které míjejí idylicky úsměvné "sázky na jistotu" (jak je šíří například pánové Svěrák či Hřebejk), přesahují ovšem i laskavě soucitné dotyky ve stylu Alice Nellis nebo Saši Gedeona. Protože zde se stává určující polohou deziluze a zklamání, byť halené do mnohdy bizarních podob. Divoké včely řadím do hněvně pamfletické linie, prozatím završené tolik odsuzovaným Krausovým Městečkem.

Film zachycuje své dojemné i směšné hrdiny při nejrůznějších situacích, v rodinném prostředí i v zaměstnání, při intimním tokání i bujaré tancovačce. Načrtává komunikační nesmělost, umanutost v životním zacílení i hochštaplerské sebevědomí. Postihuje citovou otupělost, všímá si nejrůznějších reakcí na obdobné podněty, vesměs pramenících z jakési smířenosti s osudem. Ale není v tom tupá rezignace. Jak podotkl režisér, postavy vzdorujou marnosti skrze humor.

Nelze přehlédnout ani plně souznějící výtvarné ztvárnění (za kamerou stál Diviš Marek, v naprostém souznění se podřizující režisérovým záměrům), které si libuje v pošmourném, blátivém počasí, oprýskaných příbytcích. Neváhám v této souvislosti uvažovat o dokumentaristickém citu výtečně skloubeném s potřebami hraného příběhu.

Sláma svým hrdinům rozumí, soucítí s nimi. Není v nich nic strojeného, vše, co podnikají a říkají, plyne uvolněně, zní spontánně, i profesionálové se dokonale přizpůsobili dikci místních neherců (film se natáčel v okolí moravského Jiříkova), zcela přirozeně zapadli mezi ně, aniž by se uchýlili k výsměšné ironizaci či pošklebování. Každý postoj, každé gesto, každý pohled má své pevné místo. Ale neskládají se v ucelenou kompozici, jsou výmluvné právě svou izolovaností.

Film ani nemá ústředního protagonistu, v příběhu se do popředí střídavě vysouvá několik postav, aniž by jim byla svěřeno významnější dramatické postavení. Až zajíkavě nesmělý Kája (Zdeněk Raušer) nabývá rysů novice, čekajícího na sexuální zasvěcení. Pavel Liška coby jen zdánlivě sebevědomý tanečník Láďa obdařil svého trapného hrdinu omezenou sociální vcítivostí i adaptabilitou. Strhující výkon podává Tatiana Vilhelmová v roli Božky, děvčete, které prahne po opravdovém citu, ale přesto rezignovaného a smířeného s nevábnými vyhlídkami - ani neprotestuje, když mlčky vystoupí z auta, označena za kurvu. Zaujme živočišně pudový hajný v navenek oslnivé prezentaci Jaroslava Duška, jenž však svou figuru modeluje s takovou jiskřivě zbrklou nadsázkou, až se zdá, jako kdyby pocházela z úplně jiného vyprávění.

Záměrně banalizované rozmluvy, v trapnostech se roztáčející občasné rituály (viz scénu taneční zábavy s autentickou kapelou, jejíž hudební produkce přesně charakterizuje vše potřebné) - to jistě vyvolá reminiscence na Formanovy hořké komedie a zvláště na Passerovo Intimní osvětlení, snad i Feničův Džusový román - také jimi pronikala stejná stylová průzračnost, stejná fascinace vizuální naléhavostí, stejný smysl pro postižení vesnické mentality. Sláma ovšem zůstává svůj, vědom si, že filmy, které příbuzně strukturované téma vyčerpaly se záviděníhodnou virtuozitou, nelze pominout (a snad ani překonat). Dosahuje však stejného stupně autenticity, říkaje nám: sdílíme i tuto skutečnost, jakkoli se nám zdá být vzdálena a nepochopitelna.