Být posmrtně uctívaným klasikem je záviděníhodná sudba několika málo výjimečných jedinců. Méně radostné bývají osudy klasiků žijících. Zvlášť nemíní-li se spokojit s uznáním svých historických zásluh a vytrvale se snaží dokázat, že talent, zkušenost a tvůrčí odvaha váží víc než "handicap" zralého věku. O předčasnosti penzionování klasiků se mohli diváci přesvědčit poslední březnovou neděli, kdy Česká televize uvedla premiéru inscenace Dědictví slečny Innocencie. Po letech půstu se právě jí jako scenárista a režisér vrátil k dramatické tvorbě a komediálnímu žánru živý klasik Jiří Krejčík.

Očekávat, že se Jiřímu Krejčíkovi v roce jeho pětaosmdesátých (!) narozenin podaří překonat laťku, kterou sám v šedesátých letech minulého století nastavil legendární Svatbou jako řemen, by bylo asi přehnané. Přesto si jeho (zatím) poslední opus diváckou i kritickou pozornost zaslouží. V kontextu stávajícího bloudění dramatické tvorby a všestranné pokleslosti dominujících /ne/veselostí, připomněla Krejčíkova "Innocencie" některé někdejší profesionální jistoty umělecké tvorby.

Snad nejnápadnější je kontrast Krejčíkova cudně umírněného pojetí humoru s dnes bujícím standardem vynucování diváckého smíchu, pro které je klasické divadelní rčení o "utírání nosu židlí" nezaslouženým eufemismem. (Viz nejen nesčetné estrádní "řachandy", ale např. i nedávný ukrutně uchechtaný Brouk v hlavě.) Na komickém efektu tragikomické dvojlomnosti obsahu a formy neubírá zvolený interpretační klíč ani to nejmenší. Naopak.

Spolehlivou oporou a osvědčeným spojencem Krejčíkových režií jsou tradičně herecké výkony. Pověstná režisérova umanutá neochota spokojit se s zažitým výprodejem naučených grifů, gagů a grimas často ústívá do - až legendárních - tvůrčích střetů. Není důležité, zda se něco podobného odehrálo i tentokrát. Podstatné je, že i tentokrát byla výsledkem nevídaně neokázalá souhra herců citlivě vyvažujících individualizovanou originalitu výrazu se zobecňující groteskní stylizací typu. Výjimečně šťastné bylo z tohoto hlediska obsazení Martina Huby do hlavní role. Ztišená vnitřní dynamika jeho výkonu připomněla dávná, a dnes již rovněž legendami opředená, pondělní setkání se slovenskými herci. Průběžná konfrontace s vyšší emocionalitou jejich herectví dnes chybí.

Zmínku si zaslouží i fakt, že vymanit se ze zaběhaných stereotypů dnešní obrazovky se Jiřímu Krejčíkovi a spol. podařilo v tak opovrhovaném a ostentativně pohřbívaném "žánru", jako je studiová televizní inscenace.