16
vychází 7. 4. 2003

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Návrat živoucího klasika

Být posmrtně uctívaným klasikem je záviděníhodná sudba několika málo výjimečných jedinců. Méně radostné bývají osudy klasiků žijících. Zvlášť nemíní-li se spokojit s uznáním svých historických zásluh a vytrvale se snaží dokázat, že talent, zkušenost a tvůrčí odvaha váží víc než "handicap" zralého věku. O předčasnosti penzionování klasiků se mohli diváci přesvědčit poslední březnovou neděli, kdy Česká televize uvedla premiéru inscenace Dědictví slečny Innocencie. Po letech půstu se právě jí jako scenárista a režisér vrátil k dramatické tvorbě a komediálnímu žánru živý klasik Jiří Krejčík.

Očekávat, že se Jiřímu Krejčíkovi v roce jeho pětaosmdesátých (!) narozenin podaří překonat laťku, kterou sám v šedesátých letech minulého století nastavil legendární Svatbou jako řemen, by bylo asi přehnané. Přesto si jeho (zatím) poslední opus diváckou i kritickou pozornost zaslouží. V kontextu stávajícího bloudění dramatické tvorby a všestranné pokleslosti dominujících /ne/veselostí, připomněla Krejčíkova "Innocencie" některé někdejší profesionální jistoty umělecké tvorby.

Snad nejnápadnější je kontrast Krejčíkova cudně umírněného pojetí humoru s dnes bujícím standardem vynucování diváckého smíchu, pro které je klasické divadelní rčení o "utírání nosu židlí" nezaslouženým eufemismem. (Viz nejen nesčetné estrádní "řachandy", ale např. i nedávný ukrutně uchechtaný Brouk v hlavě.) Na komickém efektu tragikomické dvojlomnosti obsahu a formy neubírá zvolený interpretační klíč ani to nejmenší. Naopak.

Spolehlivou oporou a osvědčeným spojencem Krejčíkových režií jsou tradičně herecké výkony. Pověstná režisérova umanutá neochota spokojit se s zažitým výprodejem naučených grifů, gagů a grimas často ústívá do - až legendárních - tvůrčích střetů. Není důležité, zda se něco podobného odehrálo i tentokrát. Podstatné je, že i tentokrát byla výsledkem nevídaně neokázalá souhra herců citlivě vyvažujících individualizovanou originalitu výrazu se zobecňující groteskní stylizací typu. Výjimečně šťastné bylo z tohoto hlediska obsazení Martina Huby do hlavní role. Ztišená vnitřní dynamika jeho výkonu připomněla dávná, a dnes již rovněž legendami opředená, pondělní setkání se slovenskými herci. Průběžná konfrontace s vyšší emocionalitou jejich herectví dnes chybí.

Zmínku si zaslouží i fakt, že vymanit se ze zaběhaných stereotypů dnešní obrazovky se Jiřímu Krejčíkovi a spol. podařilo v tak opovrhovaném a ostentativně pohřbívaném "žánru", jako je studiová televizní inscenace.

JAN SVAČINA