13
vychází 17. 3. 2003

Zpět na obsah         

Televize
a film


TV TIPY

Pondělí 24. 3. 2003 ČT 2 - 21.35 hodin

Když se vztahy zašmodrchají

Jako druhý v pořadí v malé přehlídce Almodóvarových filmů uvidíme Na dno vášně. Režisér zde opět zkoumá vyostřené, snad až psychopaticky zabarvené vztahy mezi svými hrdiny. Opět si vytváří vlastní svět, v němž dominují ostré nelomené barvy scény i kostýmů. Obratně míchá nejrůznější žánrová klišé, do melodramatu vsouvá vražedné zápletky, pohrává si s atmosférou pochmurného milostného dramatu, jemuž vévodí jednak vynucované, jednak neopětované city, aniž by přesvědčoval, že vše zamýšlí se smrtelnou vážností. Stačí připomenout, jak se vypjatá milostná scéna mění v téměř abstraktní kompozici, potlačující jakoukoli doslovnost.

Hrdinou příběhu je nesmělý mladík David (Javier Bardem), jeho rozpačité milostné usilování na nepříliš optimálním místě skončí nenadálým konfliktem s policií a osudnými výstřely. Když David po letech opouští vězeňské přítmí, ovládá jej jediná touha - pomstít se. Jenže žádný lidský úmysl není úplně dokonalý a muž se posléze ocitá v podobně osudovém postavení jako kdysi. Almodóvar bývá označován především za režiséra žen a rovněž v tomto filmu projevuje věrohodný zájem o ženské nitro, o ženské pocity, přízemní obhroublost uplatňovanou mnohými muži se mnohdy stává cestou do záhuby. Také David musí překonat své představy o mužnosti jako hrubém siláctví, učí se lépe pochopit rozpoložení svých partnerek, aby ledasco pochopil a revidoval své původní úmysly.

Tento snímek sice žádnou větší pozornost nevyvolal, zastínily jej předchozí i pozdější, ještě výrazněji profilované Almodóvarovy filmy, avšak ohlasy neskrblí uznáním, i když jsou si vědomy tematických omezení: "Ač příběh sám jistě nelze považovat za odraz reality, na to je příliš neobvyklý a hromaděním dramatických momentů nepravděpodobný, přesto ho Almodóvar pojal jako uvěřeníhodnou historii," napsal do Mladého světa Andrej Halada.

(jš)


Úterý 25. 3. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Jaký je život po životě?

Už z antiky známe orfeovský motiv putování smrtelníka do podsvětí. Režisér Vincent Ward se ve filmu Jak přicházejí sny odhodlal jen k mírně pozměněným reáliím, když se spoléhá především na výtvarně úchvatnou podobu, jakou záhrobní scény získávají. Po smrti se totiž člověk může ocitnout v krajině svých představ, takže hlavní hrdina se pohybuje v obraze namalovaném svou milovanou ženou - včetně pastózních nánosů barev, do nichž se boří. Romantická, jakoby nivě zasnělá krajina se tak stává reálným prostorem: neboť vše, jak se dovídáme v závěrečném shrnutí, je výplodem mysli a cokoli se může stát realitou, když představa bude dostatečně konkrétní.

Chris a Annie mohli žít ve šťastném manželství, požehnaném dvěma dětmi, kdyby nedošlo k tragickým událostem. Nejprve při autonehodě zahynou děti, o několik let později přijde stejným způsobem o život i Chris. Nešťastná žena se rozhodne dobrovolně odejít ze života, ale protože tím spáchala těžký hřích sobectví, není Chrisovi souzeno ji ještě někdy spatřit. Zatímco Chris - v podání vždy podmanivého Robina Williamse - se ocitá v nebi, Annie skončí v pekle. Manžel se však rozhodne svou ženu za každou cenu vysvobodit.

Robin Williams jako by vstoupil přímo do obrazůZatímco ráj je zpodobněn jako sice bizarní, ale povznášející scenerie, prosvětlená a zaplněná poletujícími postavami, vycházející z motivů důvěrně známých již za života (s určujícím podílem výtvarných děl), peklo čerpá z apokalyptických výjevů, neboť všude dominuje ponurost a zmar, vidíme strašidelně vyhlížející vraky lodí i rozpadlé příbytky, dokonce zaznamenáme téměř doslovnou repliku na obrazy z potopy světa, když se nebozí hříšníci jakoby se topící na širé hladině derou na chatrnou loďku. Výtvarné hodnoty filmu, samozřejmě umožněné počítačovou animací, jsou mimořádné, ale nemohou zakrýt kýčovitost příběhu ani zdlouhavost jeho podání. Dosti primitivní je i řazení retrospektivních záběrů, v nichž si již mrtvý Chris vybavuje vzpomínky na rodinu - v závislosti na tom, s kým právě pobývá. Prosvítá zde jakási svérázná odezva dávné Dantovy Božské komedie.

I když je ponecháno křesťanské pojetí záhrobních světů, příslušenství k nim neovlivňují ani tak prokazatelné hříchy jako porušení předem daných tabu (např. sebevražda). Příkré odsouzení dobrovolného odchodu ze života, který přestal být snesitelný, však postrádá logiku. Ostatně ani záhrobí není přehledně uspořádaným systémem: zatímco v ráji je odměnou zhmotnění příjemné vize či pospolitost volně se vznášejících "duší", peklo přináší spíše prokletí samoty a beznaděje než nějaké zjevné utrpení. Navíc idea převtělování a opětovného návratu za Zemi odkazuje ke zcela jinému náboženskému systému...

JAN JAROŠ


Středa 26. 3. 2003 ČT 2 - 20.00 hodin

Filmaři přibližují peklo japonského zajateckého tábora

Je chvályhodné, že na obrazovku se čas od času vracejí dnes již klasická díla, která byla v minulosti opomenuta. Patří k nim i americký válečný film Most přes řeku Kwai (1957). Divácky stále atraktivní, dějově vzrušující drama z japonského zajateckého tábora již dávno vstoupilo do filmových dějin, protože vedle napínavého příběhu zkoumá i další důležité aspekty.

Zabývá se konfliktem mezi strnulým pojímáním vojenské cti, jak ji chápe aristokraticky povýšený britský důstojník, a obyčejným lidským svědomím. Jak se mají zachovat zajatci, jimž Japonci přikáží, aby ve stanoveném termínu postavili strategicky cenný železniční most přes řeku Kwai? Vojenské konvence připouštějí, že zajatci mohou být využiti na přiměřené práce - a britský velitel, jenž jindy odvážně čelí sadistické zlobě Japonců, vezme včasné a přitom bytelné dokončení stavby jako svou povinnost.

Režisér David Lean (autor takových působivých velkofilmů jako Lawrence z Arábie, Doktor Živago či Cesta do Indie) odmítal nahlížet vzrušující události černobíle. Žádná z postav není jednoznačně kladná či záporná, i japonský velitel, navenek tvrdý a nesmlouvavý chlap, se ukáže být citlivějším člověkem, než by kdokoli čekal. A dosud egoistický zajatec může vyspět v odhodlaného člověka, jenž je rozhodnut zabránit, aby Japonci mohli most byť jen jednou použít.

Vedle vynikajících hereckých výkonů (zejména Aleka Guinnesse) zaujme zejména zvučná pochodová melodie, jenž se už dávno zařadila mezi evergreeny. Hodnoty filmu ocenila i sprška Oscarů. Příběh vychází ze skutečných událostí - a návštěvníci Thajska si opravdu mohou zajet k řece Kwai. Jak však prozradil nedávno uvedený dokument, válečné události se odehrávaly přece jinak, než jak je fabulovali filmaři.

(jš)


Čtvrtek 27. 3. 2003 NOVA - 20.00 hodin

Buď otcem mému dítěti

On se jmenuje Bill Grant a je to sympaťák, který je navíc úspěšným producentem televizních seriálů zvaných soap opery. Je rozvedený a odloučený od svých dvou synů a velmi postrádá rodinu. Adrian Townsend, která pracuje ve stejné televizní stanici jako on, je naopak vdaná, ale jen do chvíle, než oznámí svému manželovi Stevenovi, že je těhotná. Steven zásadně odmítá dítě a proto se s Adrian rozvede. A pak se jednoho dne Bill a Adrian setkají a velmi rychle se stanou přáteli. Adrian se však stále stýská se po bývalém manželovi a v hloubi duše doufá, že když se dítě narodí, Steven se k ní vrátí...

Režie Michael Miller. Hrají John Ritter, Polly Draper, Nancy Morgan, Kevin Kilner, Michael Lembeck a další.


Pátek 28. 3. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Lotrando a Zubejda

Za lesy hlubokými a kopci oblými se rozkládá půvabná česká kotlina. Kromě obyvatel počestných a pracovitých tu ale bydlí také loupežníci. Nejhorší z nich, starý raubíř Lotrando, si pro samé obírání pocestných málem ani nevšiml, že mu ze syna vyrostl pěkný, ale nevzdělaný mladík. Pošle proto mladého Lotranda do kláštera, aby se mu dostalo řádného vychování. Z chlapce, který dosud rostl jako dříví v lese, se mezi mnichy stane jemný mladý muž. Jako poslušný syn svému umírajícímu otci slíbí, že řádně převezme jeho řemeslo. Když se duše starého arcilotra konečně odebere do pekla, nastanou mladému Lotrandovi těžké chvíle. Jako slušně vychovaný člověk není schopen obrat ani toho nejneobyčejnějšího kupčíka. Ještěže potká drvoštěpa Drnce, který se s ním rozdělí o kus chleba s tvarohem...


Sobota 29. 3. 2003 ČT 1 - 22.55 hodin

Ctihodné zákulisí zločinu

Gangsterské drama Casino patří mezi díla, která zločin pojednávají jako institucionalizovaný jev a dodávají mu rozměr výpravné společenské fresky. Hlavní hrdina, Sam Rothstein (Robert De Niro) vede kasino, z něhož "šéfům" plynou závratné nelegální zisky, a zajišťuje, aby jejich přísun nevyschl. Jeho poněkud psychopatický kamarád Nicky (Joe Pesci) má za úkol chránit ho, ale svou nevypočitatelnou krutostí a afektovaností vnáší jedině neklid. Třetí postavou je bývalá šlapka Ginger (Sharon Stoneová), do níž se osudově zamiluje Sam, ale nedokáže zabránit jejímu pádu, zaviněnému lačnou touhou po bohatství, provázenou drogovou závislostí.

Film režiséra Martina Scorsese nepředkládá souvislý děj, dlouho načrtává izolované epizody, navzájem pospojované Samovým komentářem. Syžetová linka nabývá konkrétnosti až v případě Samova rodinného rozvratu, kdy Ginger běhá za svým někdejším pasákem, a zvláště policejní razie v závěru, jejímuž osudovému dopadu se "šéfové" brání nelítostným likvidováním případných svědků. Film se sice honosně tváří, ale ve skutečnosti je dosti mělký. Není ani střízlivou analýzou systému jako Kmotr, ani studií lidí, kteří se ocitli v jeho soukolí. Je to melodramatická historka příbuzná spíše romantickému Bugsymu.

Svět institucionalizovaného zločinu může být i přitažlivýPřekvapí herecká nevýraznost, zvláště pak u De Nira, který hraje jakoby na jednu strunu, vytvářeje docela sympatického grázla, schopného i horoucí lásky, ale také omezeného obzorem peněz, jejichž vydělávání se mu stává jediným smyslem života. Sam je v podstatě jemný člověk, který by snad na nikoho nevztáhl ruku, na násilí má své lidi. Joe Pesci ovšem svého psychopata rýsuje v podobné jednorozměrnosti. Snad jedině Sharon Stoneová předvádí náročnější studii ženy, protřelé falešné hráčky, která dokáže zaujmout společnost, která dokáže být okázalá, ale nedokáže se se svým novým životem vyrovnat ani jej unést. Je to asi nejlepší výkon, jaký dosud nabídla.

Důraz je položen na vybranou obrazovou stylizaci, všimneme si zvláštní naléhavosti záběrů, které často stavějí jakoby na zvědavosti, když sledují v těsném závěsu každé hnutí postav. Pověsti o brutalitě filmu (ve Švédsku dokonce nařídili střihové zásahy!) jsou přehnané, scény zmrzačení falešného hráče údery kladiva do ruky, hlava ve svěráku či ubití lidí baseballovými pálkami nijak nepřesahují meze únosnosti, v běžných akčních dramatech se vyskytují scény daleko brutálnější. Jenže Casino aspiruje na označení "film jako ze života".

JAN JAROŠ


Neděle 30. 3. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Dědictví za všechny peníze

Po delší době se k žánru hrané komedie vrátil klasik českého filmu Jiří Krejčík, jenž letos oslaví již své pětaosmdesátiny. Jako základ si vzal Goetzův divadelní přepis povídky Guye de Maupassanta Dědictví slečny Innocencie. Groteskní příběh televizní inscenace se odehrává po první světové válce v Německu. Prudérní profesor gymnázia musí kvůli dědictví po své sestře zařídit, aby se jeho dcera stala ve velmi krátkém čase matkou nemanželského dítěte. Podle inscenátorů probíhalo natáčení s pověstnou krejčíkovskou náročností.

Dobrá televizní komedie je stále vzácným kořenímTak třeba představitel hlavní role Martin Huba se velmi důkladně připravoval na český text. "Zvládnul to díky velkému úsilí a velké píli," říká k tomu Jiří Krejčík. "Pro slovenského herce není snadné hrát česky. Cizí jazyk totiž omezuje spontánní herecký projev. Herec musí myslet i na jazykové vyjádření, což mu neprospívá, a ať chce nebo ne, stejně se mu do jeho výkonu semtam vloudí mateřština," doplňuje režisér, který si ovšem velmi pochvaluje Hubovu trpělivost. Stejně tak si cení spolupráce s mladými herci Markétou Kalužíkovou a Lukášem Příkazkým. "Našli jsme je až po dlouhém hledání na brněnské konzervatoři a oni pak vynaložili velké úsilí k zvládnutí svých náročných rolí," podotýká Jiří Krejčík. I s ostatními dětskými herci se mu pracovalo dobře.

Velmi rozmrzelý je ale ze spolupráce s kameramanem Jurajem Šajmovičem. "To, co pan Šajmovič předváděl, to byla svévole. Na konzultace nikdy neměl čas, všechno pro něj bylo obtížné, herecké zkoušky nechtěl natáčet vůbec," vysvětluje. Z celkového barevného vyznění filmu má velmi rozpačitý pocit. "Přesvětlení oken nebo bílá místa v dekoracích eliminoval kameraman celkovým zatemněním obrazu. To přece není možné - komedie musí být světlá!", stěžuje si Krejčík. Potíže prý měl i s výtvarníkem dekorací ("Hádali jsme se o každou židli, o každou záclonu").

Přesto se tvůrcům podařilo natočit roztomilé dílko s dobrými hereckými výkony. A spíš než komedii, spatříme - podle mého názoru - psychologický film s prvky veselohry. Velmi hezky ukazuje proměnu člověka, který přičichne k možnosti získat velké peníze.

TOMÁŠ PILÁT