Když tak člověk vidí trvalou nezodpovědnost a neschopnost Rady České televize, ztrácí pomalu chuť kritizovat konkrétní programy veřejnoprávní obrazovky. Obdiv si skoro zaslouží už sám fakt, že v dlouhodobě pěstovaném ovzduší bezvládí, nejistoty a provizoria vůbec vznikají pořady, u kterých stojí za to se zastavit. A takové lze na obrazovce ČT stále potkat. Byť občas váží víc dobrá vůle jejich tvůrců, než samotný výsledek.

Veřejnoprávním projektem, který slouží zachování národní kulturní kontinuity, a zároveň mapuje bílá místa historického kulturního povědomí, byl i devítidílný cyklus Česká divadelní režie 20. století. Podrobněji rozebrat jednotlivá pokračování, zasvěcená režisérským osobnostem - od Jaroslava Kvapila po Miroslava Macháčka - podstatně překračuje možnosti této glosy. Vedle zmíněného ocenění záměru si však nelze odpustit alespoň jednu obecnější kritickou výhradu, týkající se různou měrou všech představených portrétů.

Zejména dramaturgové cyklu, Ondřej Šrámek a Jaroslav Etlík, jako by opomněli zvolit žánr a rozhodnout, co se má divák z jednotlivých medailónků dozvědět. Mělo jít o soukromý životopis, retrospektivu profesní kariéry, různorodé vzpomínky pamětníků, nebo dokonce o pokus přiblížit konkrétní režijní metodu a zhodnotit význam toho, kterého režiséra v divadelním kontextu dvacátého věku? Těžko říct: jednou převládlo to, jindy ono.

Vzorovým příkladem zmíněné dramaturgické neujasněnosti byl předposlední díl, věnovaný Evaldu Schormovi - umělci, který svým dílem podstatnou měrou spoluurčoval podobu toho nejlepšího, co bylo na českém divadle k vidění v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tentokrát poskytnutá informace jen málo rozšířila tezovitou a povážlivě neúplnou zprávu, kterou nedávno přineslo prosincové pokračování Předčasných úmrtí, věnované téže velké lidské a tvůrčí osobnosti. Hlavním a nejdůležitějším faktem byl opět opakovaně připomínaný (a pro samotného Evalda Schorma jistě osobně tragický) zákaz filmovat.

Z nevděčné pozice pamětníka nezapomenutelných Schormových inscenací nejen v Divadle Na zábradlí, ústeckém Činoherním studiu, ale např. i v malostranském Divadle Na okraji, však prohlašuji, že kvalitě a originalitě samotných divadelních režií Evalda Schorma tento komunistický zločin nic neubral. O konkrétní náplni tohoto obecného konstatování se ovšem divák daleko víc a názorněji než z obou dokumentů dozvěděl o den později, kdy ČT 2 uvedla víc než dvacet let starý záznam Schormova nastudování vlastní dramatizace Dostojevského Bratrů Karamazových na pražském "Zábradlí". I po letech to byl Zážitek!