Vaše tvorba byla vždy tak či onak spjata s divadlem. Dá se říci, že vás divadlo provází celým životem?
Doslova od kolébky. Moje matka byla herečka, působila v Burianově herecké škole společně s Brodským, Kopeckým, Zázvorkovou v době, než zavřeli D34 a Burian byl transportován do koncentráku. Máma byla Burianovou školou silně ovlivněná, čeština musela zvonit, doma se hodně zpívalo a v tomto duchu jsem byl vychováván. Tak se stalo, že prý sotva jsem začal chodit, byl jsem postaven na jeviště. Od dětství jsem recitoval, zpíval ve sboru pana Kulínského. Pak se ale matka znovu vdala a přestěhovali jsme se do Strašic u Rokycan. Můj otec byl muzikant, skládal pro divadlo Větrník, kde matka také hrála, byla například první Tornádo Lou.

Takže už od ranného dětství bylo jasné, že budete zpěvákem či hercem?
To vůbec nebylo tak jednoduché. Přišla mutace a to je doba, kdy kluk přestane zpívat, a zároveň je to období, kdy se rozhoduje, co bude dělat. Já jsem byl ve Strašicích u Rokycan, mutoval jsem, konzervatoř v nedohlednu, tak jsem šel na zahradníka. Jsem tedy vystudovaný zahradník. Stejně jako například Sváťa Karásek, se kterým jsem byl ve třídě. Ale mámě to moje zahradnictví nedalo a donutila mě, abych se přihlásil na herectví na DAMU. Jenže tenkrát nás tam bylo nějak moc, a tak po roce a půl vylili mě plus dalších patnáct lidí. Šel jsem na vojnu, tam jsem se poznal s Láďou Kantorem a založili jsme první C&K Vocal. Tehdy se to jmenovalo HULIKAŠROT - Hudebně literární kabaret školní roty a už tenkrát jsme vyhrávali vojenské soutěže. Po návratu z vojny jsem dělal dva roky kulisáka v provazišti ve Vinohradském divadle a mezitím jsem se pokoušel jen tak ze zájmu studovat sociologii. Ale zároveň mě zajímala spousta dalších věcí. To mi říkal Láďa Kantor a vždycky mi nadával, že jsem rozptýlenej, že bych se měl soustředit na jednu věc. Jenže já jsem blíženec a soustředění mi dělá někdy potíže.

Mezi tu spoustu vašich zájmů patří i láska k antice. To mi se zahradnictvím, přiznám se, nejde moc dohromady.
To začalo kdysi ve Strašicích. Tam byla ještě stará škola. Páni učitelé byli fanatici svého oboru. Matikář byl zároveň vynikající houslista a dirigent, dějepisářka vyprávěla dějiny jako pohádky. Ta ve mně probudila zájem o staré Řecko, které miluji a čtu o něm všechno, co se mi dostane pod ruku. Už jsem tam byl a rád bych se tam ke svým šedesátým narozeninám podíval znovu zevrubněji. Dokonce jsem pro divadlo napsal hudbu k antické tetralogii Pokořitelé Tróje od Euripída. Místy to byl téměř "antickej bigbít". Tehdy poezie byla zpívaná a rytmická, každý básník svoje básně zpíval a doprovázel.

Máte velmi příjemně posazený hlas. To jste hledal nebo je to od pána boha?
To mám odmalička. Máma byla ze mě šílená, protože jsem si v jednom kuse pískal. Říkala mi: nepískej, tak jsem si začal zpívat. Pak říkala: ježišmarjá, nezpívej, ten kluk furt zní! Když chlapi mutujou, klesne jim hlas o oktávu níž, ženám zůstává. Já jsem jako dítě zpíval strašně vysoko a zajímalo mne, jestli mi ta fistule zůstane, tak jsem si to pořád zkoušel a udržel jsem si ji. Netuše ještě, že právě na tom se zakládá metoda italského bell canta, kde se od falzetu lehounce seshora spojují rejstříky. Zabývám se tím i profesionálně, protože učím na konzervatoři. Můj obor je sice skladba, ale přišli i zpěváci a měl jsem dost dobré výsledky. Každý rád podléhá svým nápadům, jak zpívat, dokud se nedostane do ruky někomu, kdo mu pomůže hlas srovnat. Jak člověk mluví, tak by měl i zpívat, protože řeč je počátek zpěvu.

Jenže tehdy z nerozlučné dvojice Cerha - Kantor, jejíž iniciály daly jméno skupině C&K Vocal, zůstala polovina. Byl to fatální zlom ve vaší tvorbě?
Jistě, Ládík usoudil, že je důležité, aby jeho místo bylo jinde. Odešel na Hrad a my jsme najednou byli trošku bezprizorní. On má velké organizační schopnosti, o tom není sporu, já ho znám líp, než jeho maminka, protože jsem s ním strávil polovinu života. Psal v noci a přes den pěstoval společenské styky, to vždycky musí dělat jeden člověk a naplno. Tohle pro nás odpadlo, takže bylo nesmírně cenné, že jsme nastoupili do divadla, kde dramaturgie určovala, co budeme dělat. Bylo to nádherné období, zase jsme pracovali s poezií a dělali jsme kumšt. Ale Láďa mi samozřejmě chyběl a chybí. Dneska už bohužel nepíše, ale byl to vynikající textař, napsal řadu nádherných textů. To se nedá odříznout a je to v té autorské dvojici polovina, co si budeme povídat.

Promítá se do způsobu tvorby, jestli je člověk na volné noze a koncertuje, nebo je v divadle a žije divadlem?
V divadle to je hektické, divadlo je šílenství. A já potřebuji na práci čas. Neskládám do počítače, mám tužku o dvou koncích, na jedné je tužka a na druhé guma. Počáteční fáze skládání většinou vypadá tak, že co jedním koncem napíšu, to druhým taky smažu. Jenže v divadle máte na inscenaci dva měsíce. Za tu dobu jsem musel složit hudbu, napsat, nastudovat, nakorepetovat, pak jsem v tom sám taky "skákal", tedy vážně umělecky tvořil. Navíc se člověk naivně domníval, že lidi, kteří na něj chodili na koncerty, přijdou i do divadla. Ó nikoliv. Zjistil jsem, že jsou dva druhy publika. Jedno chodí do divadla a druhé na koncerty. Spojuje to pár jedinců, kteří si nás našli i v divadle. Přitom si nemyslím, že bychom v divadle klesli úrovní nebo že bychom dělali jinou muziku. Ale nabyl jsem dojmu, že lidem divadelně založeným, pokud to není vyloženě hudební divadlo, hudba v dramatu vlastně vadí. Nevědí, co si s ní počít, pokud to není lehký žánr.

Nevyřešila by to třeba nějaká šílená reklamní kampaň?
Šílená reklamní kampaň stojí šíleně peněz! Neustále o tom přemýšlím. Na lidi se z devětadevadesáti procent valí cosi, za čím je spousta peněz. Taková kultura. Nikoli nejlepší, ale ta, která je tvrdě zaplacená, podplacená a vnucená. Bohužel je taková blbá doba a čím dál blbější. Jsem z toho docela disgustovaný. Vůbec nezáleží na tom, jestli člověk zrovna stylově vyhovuje současné módě. I kdybyste se přetrhla a namazala do písniček všechny šumy, svisty a chrochty a písnička se udusala k smrti, stejně tím nezajistíte, aby se prodávala. To zajistíte penězi, které strčíte těm správným lidem.

Optimističtější kapitola je snad vaše účinkování ve Spirituál kvintetu.
To určitě. Se Spirituálem kvintetem se známe dávno. Tichota byl jedním z prvních lidí, kteří C&K Vocal slyšeli, a řekl, že ho to oslovilo. Spirituály mám rád, to byly kořeny, ze kterých jsem vyšel. Do Spirituál kvintetu jsem nastoupil v době, kdy Olda Ortinský z velmi složitých zdravotních důvodů musel skončit. Snažil jsem se ho nahradit, co mi síly stačily. Nebylo to lehké, musel jsem ze dne na den nastudovat jejich program. Ale stylově jsou mi blízcí a myslím, že jsem do toho vplul celkem hladce. Navíc tam panují ideální kolegiální vztahy, všechno se řeší v naprosté pohodě, nemůžu si stěžovat. Je to hezká práce. Dokonce mě vyzvali, abych pro ně něco napsal. Jejich nový kompakt, Křídla holubic, je pojmenován po mé písničce. Doufám, že to nebude píseň labutí.

JITKA ŠKÁPÍKOVÁ