Nikdy vám nepřišlo trochu líto, že podle různých odhadů "kulturnosti" národa se u nás zajímají o vážnou hudbu dvě až tři procenta lidí? To je přece jen málo, ne?
Já četl, že je to i šest procent. A to zase tak málo není. Pořád jde sice jen o minoritu, ale podle mě je vůbec úžasné, že jsou lidé schopni a ochotni poslouchat hudbu, která vznikla před třemi sty lety. Vezměte si, že třeba většina populární muziky - až na pár výjimek - je zapomenuta už po několika letech či dokonce měsících, ale Bach a Mozart jsou tu pořád s námi. S masovým, opravdu spontánním zájmem o klasickou hudbu jsem se setkal vlastně jen v Japonsku. Ale naproti tomu podle mých zkušeností přijímá klasickou hudbu dobře hlavně nejmladší generace. Když dětem zahraju třeba Bachův Italský koncert a zeptám se, zda si umějí představit, ze které doby ta hudba je, někdo řekne, že je stará rok, jiný deset let - zkrátka tu hudbu vnímají současně, rozumějí jí. Připadá mi skvělé, že máme takovou citovou paměť a sdělení, které skladatel do své skladby kdysi vložil, k nám přes ta staletí dosáhne.

Setkáváte se často s mladým publikem?
Snažím se, zatím se mi to zvlášť často nedaří tady doma, ale součástí mých koncertních turné v Americe je často také návštěva základních škol. Někdy jsem tam dokonce v roli jakéhosi muzikantského misionáře, zejména u docela malých dětí, protože mnohé školy vůbec nemají v osnovách hudební výchovu. Dělám s nimi besedy, povídáme si, hraju jim. Často je to pro ně první kontakt s hudbou. Ten projekt je dobře vymyšlený: děti, které se besedy účastní, pak navíc mají i s rodiči volňáska na můj koncert, který se v místě koná. Přijedu několik dnů předem, absolvuji besedy na třech nebo čtyřech školách a na koncert pak přijde dejme tomu patnáct dětí. Docela slušný výsledek.

Ty volňásky jsou od pořadatelů koncertu velkorysé.
Jistě, ale je to taky v našem zájmu. Velkou roli při tom všem hraje průvodní slovo a komunikace s dětmi. Vlastně nechávám spíš prostor jim, aby se pokusily vyjádřit, co slyší, a snažím se, aby pocítily hudbu jako proces, jako komunikaci. U malých dětí se to jednoznačně daří, tam vůbec není žádný problém. Navíc je výhoda, že americké děti jsou spontánní a nestydí se. Stává se kolikrát, že mě zpětně inspirují svými názory, často si k hudbě vymyslí vlastní příběhy, které skutečně sedí, dají se na ni aplikovat. Pokud se to povede, bývají to kouzelné okamžiky. Doufám, že v budoucnu se taková setkání s mladým publikem stanou stěžejní částí mých aktivit i doma. Už jsem si to zkusil, dělal jsem ve svém rodném městě pořad pro kino plné dětí a myslím, že se to povedlo.

V posledních letech jste byl úspěšný ve významných soutěžích a dobře jste se uvedl na světových pódiích. Změnilo to váš život?
Změnilo se především to, že jsem se mohl stát tím, čím jsem vždycky chtěl, tedy koncertním pianistou. Když se neprezentujete v soutěžích, nevejde vaše jméno do povědomí a žádná velká agentura si vás nevšimne. Zjistil jsem, že sám se zastupovat je v tomto oboru prakticky nemožné, všechno funguje přes agentury. Pomohla mi v tom zejména newyorská soutěž Young Concert Artists Corepetitor před třemi lety. Tato soutěž sama je zároveň agenturou a své vítěze představuje na významných pódiích především v USA. Díky tomu se mi podařilo vystoupit například s Chicagským symfonickým orchestrem, absolvovat recitály v Kennedyho centru v New Yorku a podobně.

Rozsáhlé koncertování vás jistě přimělo rozšiřovat si repertoár. Liší se požadavky manažerů - od vašich vlastních představ?
Repertoár jsem musel radikálně rozšířit zejména o klavírní koncerty s orchestrem. Zatímco recitálové programy si do značné míry mohu sestavovat sám, v případě vystoupení s orchestrem má už pořadatel zpravidla pevnou představu o jedné či dvou skladbách, které by se hodily do příslušné sezony či na ten který koncert. Takže já dostanu otázku, jestli jsem ochoten za těch a těch podmínek zahrát dejme tomu za rok Lisztův klavírní koncert, který dosud nemám v repertoáru. A musím se zamyslet, zda jsem schopen ho v požadovaném termínu nacvičit. Takhle jsem musel během minulých tří let dát dohromady asi deset nových koncertů.

Když připravujete samostatný recitál nebo CD, kterým skladbám dáváte přednost?
Samozřejmě těm, které mám rád. A jak jsem starší, zjišťuju, že v tom "balíku" oblíbených skladeb je jich čím dál víc. Některé jsou mi vyloženě blízké - bývají to spíš jednotlivé skladby, nikoliv stylová období. Začínal jsem s hudbou Frederyka Chopina, s ním jsem byl i na první soutěži v Mariánských Lázních, a snad i proto patří stále k mým nejoblíbenějším. Dalším blízkým skladatelem je Rachmaninov, a teď se zase vracím k Mozartovi a Bachovi.

Ale to je od romantismu přece jen trochu dál.
Zato je to blízko k Chopinovi, on je měl rád. I Chopinův učitel Živný u něj propagoval především tyto dva autory a Chopinovi to už nějak zůstalo. Ale neměl bych asi zapomenout ani na soudobou hudbu: dostal jsem se třeba ke Klementu Slavickému, kterého nesmírně obdivuju - natočil jsem jeho Klavírní sonátu a Tři kusy pro klavír. Na tomto kompaktu je ještě Bartók, Janáček a Fišer. Ten je mimochodem nejsoučasnějším skladatelem, kterého jsem kdy hrál: natočil jsem jeho Sonátu č. 7, kterou napsal v roce 1995.

Nahrál jste i klavírní skladby Roberta Schumanna a Sergeje Rachmaninova, a toto album úspěšně bodovalo v časopise Repertoire.
To bylo mé první cédéčko a taky první "live" nahrávka. Mám z toho alba radost, protože jsem musel dodatečně přetočit pouze 16 taktů, jinak všechno zůstalo originální z koncertu - i se všemi chybami a omyly, které se tam staly. Ale myslím, že kvůli zachování atmosféry to posluchač odpustí. Také proto se přece živé nahrávky dělají.

Na bukletu jedné z desek tvrdíte, že Chopin je pro vás vlastně intimní záležitost, prý si těžko dovedete představit, že by se hrál třeba na stadionu.
Můj pocit vychází z Chopina, který hodně psal buď pro sebe nebo pro velmi úzký okruh posluchačů. Nenáviděl veřejné koncerty a hrál je zřejmě jedině z finančních důvodů. Jinak nejraději prezentoval hudbu v salónech, kde bylo dvacet třicet lidí. A taky psal hodně pro sebe, protože spoustu těch věcí mínil jako improvizace. Nejdřív je improvizoval a teprve pak zapisoval. George Sandová píše, že hudební myšlenky k němu přicházely náhle, aniž by třeba chtěl, bez varování. Prostě dostal nápad a zahrál ho na klavír. A pak nastala pro něj tristní chvíle, kdy se snažil nápad vypracovat a zjistil, že už to není ono, trápil se, protože se mu zdálo, že ztratil atmosféru, kouzlo okamžiku. Ale trápil se zbytečně, protože když se mu podařilo překousnout vlastní nechuť a skladbu dopsal, vypadala úplně stejně jako při improvizaci. Nezměnil ani notu. V tom je myslím velikost jeho ducha, a taky síla nálady jednoho okamžiku.

Ale to už vlastně mluvíte o impresionismu, ne?
Však to také až k impresionismu vedlo, vždyť Debussy a koneckonců i Janáček jasně na Chopina navazovali. Ale to už jsme se dostali v hudebním teoretizování bůhvíkam, já chtěl jen říct, že Chopinova - a možná nejen jeho - hudba je často pouze rozhovor interpreta s klavírem. A vlastně k tomu ani nemusí mít vždycky obecenstvo. Aspoň já to tak cítím.

Každý interpret stráví u svého nástroje při cvičení množství času sám. Ale koneckonců to přece jen dělá pro publikum. Také vy jste už zažil hodně radosti z úspěchů doma i v zahraničí. Jak vás vnímá rodné město Frenštát?
Výtečně. Jste-li z malého města, máte výhodu, že si vás považují víc než kdybyste žil třeba v Praze. Když hraju ve Frenštátě, je vždycky plný sál a na mnohé zájemce se nedostane. A musím říct, že pokaždé, když se mi něco podařilo, dostal jsem spoustu blahopřejných telegramů od starosty i od jiných. A co mě moc potěšilo - reprezentoval jsem Frenštát při setkání s partnerským městem v Texasu, kde jsem měl tři koncerty pro českou komunitu.

Proč se Frenštát kamarádí právě s Texasem?
V Texasu je město, které založili rodáci z Frenštátu a okolí v polovině 19. století, kdy se odsud vystěhovali do Ameriky za obživou. Po mnoha desetiletích se začala jedna z tamních rodin s moravskými kořeny - je to rodina známé americké herečky Sissi Spacek - o Frenštát zajímat, ještě před revolucí se k nám vydala hledat své předky. Navázala kontakty a od té doby to všechno trvá na širší krajanské základně. První rodina přijela tenkrát s dlouhým, důkladně zpracovaným rodokmenem. Neměla žádné záruky, že něco zjistí, ale nakonec své příbuzné našla. Dokonce i naše rodina má s nimi společného prapředka.

Koncertujete po světě a současně dokončujete Akademii, kde jste studentem profesora Klánského. Jak jste se sešli?
Známe se už řadu let, pan profesor byl a stále je ředitelem chopinovské soutěže. Poté, co jsem se jí jako šestnáctiletý konzervatorista zúčastnil, začal jsem k němu jezdit pravidelně na konzultace a nějak přirozeně z toho vyplynulo, že jsem se stal jeho žákem i na AMU. Je báječný pedagog i člověk, nedovedu si představit, že bych si s někým jiným rozuměl líp.

Nedávno jste debutoval s Českou filharmonií a pak jste s ní absolvoval i zájezd do Japonska. Přivezl jste si nějaký zajímavý zážitek?
Celý zájezd proběhl hladce, což je sice dobře, jenže díky tomu nemám žádnou "veselou historku z natáčení". Ale počkejte, jedna by tu byla, i když odjinud a vlastně ne moc veselá. Asi před rokem a půl jsem v Pasadeně hrál s tamním filharmonickým orchestrem a dirigent se před začátkem koncertu nedostavil. A koncert se měl přenášet přímo do rozhlasu! Měl jsem hrát 2. Beethovenův klavírní koncert, na začátku byla ještě předehra Egmont. Tu odřídila dirigentova asistentka, ale už před začátkem mě upozornila, že klavírní koncert nezná a že ho dirigovat nebude. V té chvíli jsem si mohl vybrat: buď nebudeme hrát, nebo zahrajeme bez dirigenta, to jest nějak to od klavíru oddiriguji já. Vzal jsem to jako krásnou možnost spontánně debutovat coby klavírista i dirigent - vrátit se tak o dvě století zpátky, kdy něco takového bývalo běžné. Velice mě to vzrušilo, už jsem si připravoval, jak budu dávat nástupy. Jenže pár vteřin před začátkem dirigent přišel. Nemohl se dostavit včas, protože mu na dálnici praskla pneumatika, pomoc daleko, a na mobily si v Americe moc nepotrpí. A zážitek se nekonal. I když vlastně konal, ten pocit určitě stál za to.

Jak stíháte ten pracovní i studijní zápřah?
Je to velká tíha, když všechno máte zvládnout v takové kvalitě, jak si představujete. Ale nechci si stěžovat, tohle povolání jsem vždycky chtěl dělat, a jak práce jde, tak ji přijímám. Když je jí hodně - tak jí dělám hodně.

AGÁTA PILÁTOVÁ