V Majakovského sále Národního domu na pražských Vinohradech se v půli listopadu se konal velmi honosný křest nového CD. Hosté na něm mohli unikátní nástroje, na které jste skladby na tomto albu nahrál, nejen slyšet, ale i vidět zblízka. Jak se ten projekt zrodil?
Historií starých houslí se zabývám už léta. První CD s názvem "Slavné pražské housle" vyšlo před rokem a je na něm hudba Františka Bendy a Antonia Vivaldiho. Na druhém, které vyšlo právě teď, jsou skladby Wolfganga Amadea Mozarta. Celkem jsem v tomto projektu zachytil zvuk dvanácti mistrovských nástrojů, dá se říci všech typických modelů, podle kterých se housle v Praze stavěly. Nejstarší byl z roku 1737 od Jana Oldřicha Eberleho z Domu u tří housliček v dnešní Nerudově ulici, kde sídlila první významná pražská houslařská dílna. Tenkrát to byla ulice Loutnařská - Lautengasse, ulice nástrojařů a vyráběly se tam od 16. století strunné drnkací a posléze i smyčcové nástroje. Album je doprovázeno nesmírně zajímavými životopisy jednotlivých nástrojů a špičkovými barevnými fotografiemi, s nimiž se veřejnost může setkat vůbec poprvé.

Projekt, který jste zachytil na CD, provozujete také koncertně. Na kolik různých nástrojů přitom hrajete?
Můj rekord je osm různých nástrojů během jednoho večera. Je to fyzicky dost náročné, den na to mě vždycky bolí záda. Ale je to úžasný pocit. Nejen pro posluchače, ale i pro mne jako pro interpreta. Když si dávám housle pod bradu, je to jako když se potkávám pokaždé s jinou osobností. Housle mají duši, pokládám je za lidské bytosti, ne jen za předměty zhotovené ze dřeva. Každé promlouvají jinak, jinak mě inspirují a nabízejí jiné možnosti. Je to nádherný svět, který mi pomáhá překonávat i běžné civilní starosti. V houslařském světě zapomenete na všecko.

Hodně se píše o italských a francouzských nástrojích, ale ty české zůstaly kdesi v závětří. Jsou naše nástroje srovnatelné s těmi světovými?
Historie českých houslí je velmi zajímavá i v evropském kontextu, protože pražští houslaři se jezdili zdokonalovat do světa. Je krásné sledovat, jak housle putovaly po celé Evropě, která byla už v osmnáctém století po kulturní stránce dokonale propojená. Teď se chceme dostat do Evropské unie, ale housle prokazují, že tam už dávno, asi tři sta let jsme. Jenom jsme si na čtyřicet let odskočili, bohužel.

Když se laik podívá na různé housle, vidí, že jedny jsou třeba o něco tmavší či světlejší, ale to je vše. Jak ty nástroje můžete od sebe rozeznat?
To je povídání na knížku. Jednoduše řečeno: pozná se to nejen podle tvaru, ale také podle zvuku. Každý model zní jinak a neopakovatelně. Řada českých houslařů byla ovlivněna německou školou, ti stavěli klenutější nástroje. Podle italských vzorů se zase vyráběly housle širší a plošší. Je to jako u obrazů. Každý houslař nástroji vtiskne svůj rukopis, pečeť a punc originality.

Housle svůj vývoj prožívaly od historie až po konec baroka a jejich podoba se ustálila v době Nikoly Paganiniho. Jak je to dnes, je možné na stavbě houslí vymyslet ještě něco nového?
Samozřejmě že se vymýšlely různé anomálie, ale nakonec se všichni houslaři pokorně vrátili k tomu osvědčenému tvaru, protože zjistili, že je nejlepší. Občas se dostávám i do porot houslařských soutěží a tam už je v propozicích stanoveno, že housle musejí být stavěny podle modelu Antonia Stradivariho.

Kde se vlastně historické nástroje uchovávají?
Je nutno pro ně zabezpečit hlavně stabilní teplotu a vlhkost. I když housle se dříve používaly ve chrámech, kde se netopilo, takže asi nebudou tak choulostivé, jak se nám to dnes zdá. Nástroje, které využívám, jsou uloženy v trezoru v bance a i doma mám příruční trezor. Na koncerty si vozím "ochranku", tedy člověka, který se mi o housle stará.

Umíte spočítat, na kolik houslí jste doposud hrál?
To vím docela přesně. Vedu si o tom totiž přesné záznamy. Celkem to bylo 2 700 nástrojů. Už jsem měl v ruce nástroje téměř všech houslařských škol, o kterých vím, že existují. Z toho bylo asi 250 českých houslí.

A dá se říct, které z nich byly nejlepší?
Můj favorit jsou právě housle Jana Oldřicha Eberleho. Nejsou sice použitelné pro všechny příležitosti, ale miluju je. Mají neuvěřitelně krásný zvuk, je to něco tak něžného, že člověk na ně ani nehraje, spíš se s nimi mazlí. Hrál jsem také na úchvatné nástroje Stradivariho, Guarneriho del Gesú, Magginiho... Nádhera!

Někteří herci například svým dětem rozmlouvají, aby dělaly stejnou profesi jako oni, protože vědí, jaká úskalí ta profese obnáší. Vy to svým dcerám nerozmlouváte?
Moje starší dcera hraje na klavír, a dnes je evidentní, že bude mít hudbu jako koníčka. Jsem tomu rád, protože říkám, že aspoň někdo v naší rodině bude "normální". Ale mám radost, když hraje a hudba je součástí jejího života. Mladší dcera hraje na housle. Když vidím, že má talent, říkám si, že by byla škoda toho nevyužít a nechat ho ležet ladem. I když vím, že holka to má v tomto oboru vždycky těžší. Byl bych špatnej táta, kdybych jí říkal: "Nehraj na housle, když sám na ně hraju." Navíc se musím přiznat, že bych byl rád, aby hudba v naší rodině pokračovala. Leckdo říká: "Tys ji dal na muziku, v dnešní době? Vždyť je to neperspektivní!" Pokud na to budu mít pouze ekonomický pohled, tak jistě dojdu k těmto závěrům. Ale člověk by měl v životě dělat to, co ho baví, pokud to alespoň trochu jde.

Ale dráha houslového virtuosa obnáší přece spoustu dřiny. Každodenní cvičení například.
Cvičení je jedna věc, ale když v mém oboru chcete něčeho dokázat, zdaleka nezáleží jenom na tom, jak hrajete na housle! Spousta interpretů mi dá jistě zapravdu. Musíte vymýšlet projekty, spoustu věcí si musíte udělat sama, protože u nás nefunguje dostatečně profesionální agentáž. Práce okolo hraní je spousta. Samozřejmě bych mnohem raději seděl doma, šest hodin denně cvičil a čekal, že to někdo udělá za mě, jenže toho se hned tak nedočkám. Ale nestěžuju si, cvičím v noci.

A tohle je ten důvod, proč se nevyhýbáte různým komerčním akcím?
Určitě. Samozřejmě na to slýchám různé názory. Jsou interpreti, kteří to apriori odmítají a říkají, že to hudbě stejně nepomůže. Já vím, že to pomáhá. Díky tomu, že udělám nějaký komerčně úspěšný projekt, si můžu dovolit i něco jen tak pro radost. To je zrovna případ Slavných pražských houslí. Člověk by si řekl, že to bude zajímat pár houslařů, sběratelů nebo muziokologů, takzvanou odbornou hudební veřejnost. Ale natočili jsme o tom kdysi film pro Českou televizi, který režíroval Jan Bonaventura, udělali jsme o tom několik pořadů v Českém rozhlase, pořádám koncerty. Výsledkem je, že se ten projet rozšířil i mezi takzvaně "normální lidi" a jeho první CD podle počtu prodaných nahrávek dostane co nevidět zlatou desku. Bez spolupráce s médii by to vůbec nešlo. Platí: sejdeš z očí, sejdeš z mysli. Klasická hudba by bez dobré propagace byla za chvíli Popelkou a to já nechci. Hudba si zaslouží zájem.

Opravdu věříte tomu, že když se objevíte například v pořadu komerční televize, kde se o vás dozví mnohem větší část populace, než ta, co se o klasickou hudbu hlouběji zajímá, že právě tito lidé pak přijdou naplnit koncertní sály?
Spousta mých kolegů tvrdí, že to není pravda a že je to podbízení se. Ale z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že to funguje. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří přišli na koncert proto, že mě viděli v komerční televizi. Hraju jim Dvořáka, Janáčka, Beethovena. Když pak za mnou přijdou a řeknou, že jsou sice na koncertě poprvé, ale že se jim ta hudba moc líbila, myslím si, že to všechno mělo smysl.

A co názor, že kvalitní hudba se prosadí sama?
Často poslouchám takové řeči, ale to je nesmysl. Víte, kolik je okolo nás braku? Nerad bych dělal muziku, kterou většinová populace označí jako: no, to je ten okrajovej žánr, víte? Hudba, kterou psal Mozart v jeho době taky nebyla jen hudbou pro úzkou skupinu občanů, jeho melodie si prozpěvovali i úplně prostí lidé. A i on se musel živit. Jenže dneska jsme z těchto autorů udělali sochy na sádrových podstavcích a mluví se o tom jako o něčem, co je jen pro určitý počet vyvolených a ten plebs to nikdy nemůže pochopit. To si myslím, že je fatální omyl. A hlavně je obrovská škoda hudbu takto prezentovat, protože tím ji dé facto separujete a vytváříte z ní jakýsi skanzen.

V mnoha rozhovorech s vámi v různých periodikách jsem se dočetla o tom, kam se chystáte na dovolenou či jak máte zařízenou kuchyň. Baví vás poskytovat tyhle rozhovory?
Nebaví. Ale když chci, aby se v médiích prezentovaly moje nahrávky, občas musím mluvit třeba o kuchyni. Koneckonců - i houslista je jen člověk z masa a kostí, takže se potřebuje občas i najíst. Vždycky se snažím, aby ta odpověď byla aspoň vtipná. Třeba bulvár se nezajímá o obsah, o to, jak a co hrajete, ale jestli máte třeba milenku. To se pro něj stává podstatným. Ty priority se vyměnily. Aby se napsalo o hudbě, musíte to dovedně zaobalit do toho, jestli na zahrádce okopáváte růže. Připadá mi to jako schizofrenie. Jistě, mám možnost se na tohle všechno vykašlat, ale pak musím počítat s tím, že nebudu nahrávat desky ani do šuplíku a stanu se zapšklým hudebníkem nadávajícím na všechno.

JITKA ŠKÁPÍKOVÁ