Ale to přece nebylo kvůli tomu, že jsem vyrůstal kolem umění.

Nuda ale někdy může být počátkem důležitých rozhodnutí.
Právě. Přemýšlel jsem, proč je vlastně škola tak nesmírně nudná, proč to nefunguje, jak by mělo, a napadlo mě - vždyť tu neslyším nic poutavého, ani jeden příběh! A příběh je přece klíčem do duše člověka. Vzdělávací systém by tedy měl být předělán tak, aby základem nauk byly příběhy. Pak teprve může vědění zanechat v duši dítěte stopu a děti se budou do školy těšit. Začal jsem sám takové příběhy psát. Mimochodem, dodnes si myslím, že škola by mohla být nejúžasnějším obdobím života, pokud bude děti bavit, a to se stane, až se fyzika, matematika i další předměty budou vyprávět prostřednictvím příběhů, souvislostí a vztahů. Kdybych měl tu možnost, od základu změním školský systém. Pořád věřím, že to potřebuje.

Co dnes říká maminka vašim úspěchům?
No, má radost, ale stále pochybuje, prý to všechno ještě není zcela definitivní.

Ale vy jste přesto setrval na riskantní cestě filmových příběhů.
Protože příběh je cosi úžasného, převratného a důležitého. Lidé si je vyprávěli a budou vyprávět pořád. Skvělé, dodnes živé příběhy nám zůstaly po předcích, počínaje třeba Eposem o Gilgamešovi až k bibli. A navíc - většina příběhů měla odnepaměti několik rovin, na primární dějovou rovinu se nabalovaly další - filosofická, náboženská, vzdělávací. Není divu, že skrze příběhy si lidé odedávna vykládali i svět.

Na které ze svých prvních filmů rád vzpomínáte?
Na škole jsem se hodně věnoval komedii, jeden z filmů, které jsem tam natočil, se jmenoval Čtyři rozhněvaní muži. Mám ho rád taky proto, že získal cenu na festivalu filmové komedie v Trutnově. Dosud neúspěšný student režie si v něm představuje, že dostal Oscara, má radost, všichni mu gratulují. Ale do děje vtrhne studentův profesor (hrál ho Milan Kňažko), sošku mu vytrhne a rozhořčeně pokárá porotu, že právě jemu, netalentovanému, dala Oscara.

Nedávno jste i vy držel v ruce podobně významnou filmovou sošku, nikoliv však ve snu, nýbrž ve skutečnosti.
A nikdo mi ji naštěstí nevytrhl. Pokud jde o vztah k filmům, které jsem natočil, mám je rád snad všechny, ale z dob svých začátků si velice cením toho, že jsem mohl asistovat Juraji Jakubiskovi. Z profesionálního hlediska mi spolupráce s ním dala nejvíc. Jeho způsob práce mě fascinoval. Je to mág obrazu, za většinu věcí, které o filmu vím, vděčím jemu. Pokud něco vím.

Stejně jako Jakubisko i vy jste si pak vybral za svůj domov Česko.
Ze Slovenska mě v roce 1993 vyhnaly poměry, po Mečiarově volebním vítězství se to tam celé sesypalo. Ale můj pobyt v Praze je vlastně tak trochu náhoda. Původně jsem měl namířeno do Kanady, mám tam příbuzné. Měl jsem tehdy za sebou dokumentární filmový portrét Jakubiska, který se promítal ve francouzské i italské televizi, a s tímto úspěchem "v kapse" jsem mířil za moře. Přes Prahu, kde jsem chtěl pobýt jen krátce a něco natočit. Vlastně jsem pořád na cestě do Kanady, mám vyřízené všechny papíry.

Co vás v Praze zadrželo?
Fero Fenič, který tehdy ve svém Febiu vymyslel cyklus portrétů významných osobností Gen. To byl neuvěřitelně šťastný projekt, zrodil se ve správnou dobu na správném místě. Nabídl lidem, co je zajímalo, a získal velkou popularitu. Skoro každý druhý televizní divák se na ty dokumenty díval a druhý den se o tom všichni bavili. Například můj medailon o Baťovi sledovalo 42 procent diváků! Gen také dal filmařům, i mladým a začínajícím, skvělou příležitost, pro všechny stejnou: na jeden díl měl každý dva dny - ať to byl začátečník nebo zkušený autor. Fenič dokázal velkou věc a já jsem dodnes šťastný, že jsem se na tom mohl podílet. Takže mě v Praze vlastně "zdržela" práce na Genu, neměl jsem potřebu odejít. Postupně jsem natočil 12 dílů.

Jak vám bylo v Česku?
Nejdřív jsem se tu přece jen cítil trochu ztracený, málem jako v emigraci, skoro nikoho jsem tu neznal, nevěděl jsem ani kam jít k holiči. Febio mi hodně pomohlo také v adaptaci. Teď už jsem tu víc doma než v Bratislavě.

Na Slovensku vám to nevyčítají?
Myslím, že člověk je doma tam, kde najde práci, která ho baví. Dnes už dávno neplatí koncept "rodné hroudy", vždyť taková hrouda může být i pěkně tvrdá. S výčitkami se skoro nesetkávám, ale někdy... Když jsem dokončil film Všichni moji blízcí, na první festival jsem ho poslal do Bratislavy. A pak se mi doneslo, že film málem dostal cenu, ale jeden slovenský člen poroty se postavil zásadně proti tomu - prý jsem "odrodilec". Dotklo se mě to, nejen kvůli té možné ceně, ale zásadně. Vždyť je to nesmysl. Proč by měl člověk celý život žít tam, kde se narodil? Někdy to ani nejde. Například já zůstal v Praze mimo jiné i proto, že na Slovensku se skoro netočí filmy, a i když se mi Bratislava stále moc líbí, prostě bych se tam dnes neuplatnil. A pak ať někdo řekne, že jsem odrodilec!

Tenhle problém už snad naštěstí brzy přestane existovat.
Ano, právě proto je Evropská unie úžasná, že nabízí perspektivu. Aspoň našim dětem. Můj desetiletý syn může za pár let studovat v Británii, a nebude k tomu potřebovat hromadu žádostí a dokumentů. Náš pohyb po světě bude svobodnější a otevřenější.

Zmínil jste svůj starší dokument o Jakubiskovi Natáčam na konári a je mi dobře. Možná se na něj trochu pozapomnělo, nemyslíte?
Ano, ve víru revolučních událostí roku 1989 poněkud zapadl - právě v té době ho totiž naše televize vysílala. Uvedli ho ale aspoň v zahraničí a projel se po festivalech. Trochu mě to mrzí už proto, že průvodci filmu byli Federico Fellini a Giulietta Massina. Před prvním setkáním s velkým režisérem jsem se tehdy dost klepal, ale byl velmi milý, vzal nás do ateliérů, navodil bezprostřední atmosféru. Film se natáčel v době, kdy byl Jakubisko na samém vrcholu tvorby a zachycoval, jak točí, jak tvoří filmový obraz, jak zkouší nějaký nápad, a jak kvůli dalšímu, lepšímu, změní třeba celou scénu. V souvislosti s tímto snímkem jsem natočil s Fellinim i zvláštní rozhovor, třeba ho ještě někdy použiju.

Váš dokument Síla lidskosti o Nicholasovi Wintonovi objevil pro svět skvělý lidský charakter - jednoho nenápadného Angličana. Jak se to vlastně stalo?
Když jsme s Jiřím Hubačem psali scénář k filmu Všichni moji blízcí, stále nám chyběl dramaturgický klíč, který by vyřešil záchranu našeho hrdiny. Tehdy se mi dostala do rukou knížka Věry Gisingerové Perličky dětství o tom, jak se jí podařilo zachránit se před koncentrákem. A v ní jsem našel zmínku o Wintonovi. Ale už tam nebylo, kde je a jestli ještě vůbec žije. Když jsem to četl, zmocnilo se mě jakési zvláštní vzrušení, nikdy jsem o ničem podobném neslyšel, tušil jsem za tím velký příběh. Málokdy se mi stane, že mě něco takhle rozruší.

Zdá se mi, že v dokumentech i filmech o holocaustu se víc než dřív akcentuje úloha těch, kdo něco udělali pro záchranu ohrožených - Winton, Schindler, Wallenberg.
Mé filmy nejsou o holocaustu, ale o něčem jiném. Všichni moji blízcí vypovídají o paradoxu, že lidé, bezprostředně ohrožení nacistickým Německem, do poslední chvíle odmítali plně si uvědomit nebezpečí. Nebyli vnitřně schopni ani ochotni pochopit, že systém masarykovské demokracie, za jehož součást se považovali, to dopustí, nevěřili, že se jejich bezpečí zhroutí. Přitom mnozí mohli včas odejít do emigrace. Tím filmem jsem chtěl říct, že k projevům zla musíme být bdělí a ostražití a nic nepodceňovat.

A jaké poselství vysílá příběh Nicholase Wintona?
Že když jde o dobrou věc, dá se uskutečnit skoro všechno. Lidé mají někdy pocit, že jsou jen nepatrným kolečkem v soukolí dějin, ale to není pravda. Rád bych, aby film lidem dodal sílu k životu, k pozitivnímu jednání. A aby jim taky naznačil, že vykonáme-li dobrý skutek, nemusíme to hned všem vyprávět. Winton o tom svém dobrém skutku mlčel čtyřicet let.

Jste úspěšný tvůrce filmů s vážnými tématy. Přesto v poslední době mluvíte o svých veseloherních projektech. Proč se chcete obrátit ke komedii?
Komediemi jsem vlastně začínal. A není divu, že po těžkých tématech zatoužíte po humoru, jaký nabízí například klasická pohádka. Už na tom pracuji. V dlouhodobém plánu mám i o hraný film o Tomáši Baťovi.

AGÁTA PILÁTOVÁ