Literární pořad Souzvuk, nazvaný Piš, nebo střelím! je věnován básníku Ivanu Divišovi (1924-1999). Z autorových slov, kterými končil nejeden dopis do Čech, čiší urgentnost, jiskřivý humor, výzva ke komunikaci, bojovnost, odvaha i zoufalství, strach ze samoty a z vlastní povahy, svéhlavost, úspornost a přesnost vyjadřování, touha po lásce a znovunastolení řádu, možnost tragédie, vědomí stínu, napětí, které lze uvolnit pouze odpovědí anebo smrtí. Stejně tak přistupoval Ivan Diviš k poezii a tak přistupovala i poezie k němu. Jeho dílo je rozsáhlé, sebecharakterizující, není k němu co dodat.

V době, kdy se chystal psát Jednu loď, mi Ivan Diviš vyprávěl vizi ještě jiné básnické skladby, kterou chtěl věnovat všem lidem, které kdy směl milovat a kterou tehdy nazval Jizba: Sedíme v jizbě, ale obrovský / obrovský trámy a na stole je kus špeku, ale toho narůžovělýho, rozumíš, toho narůžovělýho / pecen chleba a dvě lahve vodky / a takhle se častujem a jó, to jsem zapomněl říct - venku sněží, ale sněží nepřetržitě už asi tejden a každýho to sere / a tam v rohu jsou kamna kachlový a u nich je návod, jak s nima zacházet / protože to se musí vždycky začít už o půlnoci / protože ráno bysme se nenasnídali / jaká je tam zima? Zima. /A pak je tam něco naprosto divnýho - všechny jarní kytky najednou vyrážej a nebe se rozjasní, září / a to je Bůh - přichází Kristus v takovym ošuntělym kabátu a klobouk má taky takovej roztrhanej / a svléká se a září, je poset démanty.a říká: "Nenechte se rušit nenechte se rušit, já si dám s váma." / no, to je prostě milostný / a pak říká: "A co takhle polku nebo mazurku?" / a to je, myslim, konec.

Tato báseň, kterou zřejmě Ivan Diviš nikdy nedokončil, ne-li k jeho poezii, pak k němu samotnému patří. Stejným kriteriem jsem se řídila při výběru hudby, která pořad Piš, nebo střelím! provází. Uslyšíte i archivní záznam básníkova hlasu.