Co rozhodlo o vaší výtvarné posedlosti, když jste věděl, že škola je pro jiné a vy zůstanete s kumštem nechci říct bezradný, ale úplně sám?
Asi za to mohou rodové geny. Otec byl stavební inženýr, projektoval stavby a měl vztah k architektuře, o jedenáct let starší bratranec Karel Baják byl malíř a sochař. Když maloval, pozoroval jsem často, jak vznikají jeho surrealistické kompozice. Mnohdy jsem mu pomáhal, třeba když tvořil velké dřevěné figuríny králů a královen pro dětské hřiště v brněnském parku na Lužánkách.

Ale že jste tomu tak propadl, za to prý může - kromě vašich genů - i Erbenova ulice v Černých Polích. Ta vám nabídla ateliér, ve vašem pojetí jakousi mnišskou celu...
Kdo vám to řekl, nelhal. Naše ulice kopíruje svah, takže všechny domy mají nad sebou dva sklepy. Našel jsem skrytou místnost za schodištěm, přístupnou pouze ze zahrady. Byla dost velká na to, abych se mohl v nerušeném prostředí plně soustředit na vlastní myšlenky a pocity, z kterých potom vyrůstaly tvary soch.

Hned mezi prvními deseti objekty vznikl váš proslulý "Lidský živel", dílo, které občas hostovalo i při představeních Divadla na provázku. Je to jakási obdoba Braunovy galerie neřestí, jenže vy jste vytvořil z propletených těl svých soch jakousi pyramidu. Dělá nám společnost i při tomto rozhovoru a tak ji popíšu: některé figury jsou rozkročené, jiné klečí a ještě jiné se po nich šplhají vzhůru, šklebí se...
Konstruoval jsem to skutečně jako lidský živel. Dole je dramatický životní zápas, blíž k vrcholu jako by se z toho někteří už vymaňovali. Když jsem to po částech nosil nahoru do bytu - v malém sklepním ateliéru nešlo sestavit tři metry vysokou pyramidu - byl jsem sám zvědavý, jak to dopadne. Dodnes je mi záhadou, že pyramida bez velkých propočtů stojí. Jak dnes jednu část oddělám, začne se to všechno bortit.

Vidím, že ze sklepa nahoru do vašeho bytu začaly putovat i další skulptury a vytlačovaly postupně nábytek z prvního, druhého a konečně i třetího pokoje. V době, kdy se po bytech pěstovalo domácí divadlo, aby se umělci mohli svobodně vyjadřovat, což na veřejnosti nebylo snadné, tak u vás vznikla domácí galerie. Měla také nějaké návštěvníky, když oficiálně jste nemohl vystavovat?
Známí přicházeli. Sedávali jsme na matracích a diskutovali o všem možném. Oni to pak řekli svým známým a ti zase dál- na žádné výstavě bych neměl tolik návštěvníků, kolik se jich vystřídalo v tomhle bytě!

Uzavřený prostor bytu vám ale dlouho nevyhovoval. Nedávno vyšla monografie o vašich velkých krajinných plastikách tvořených z kamene. Kdy jste si ten materiál oblíbil a jak se to všechno seběhlo?
Kámen mě odjakživa zajímal, ale abych z něho něco dělal, k tomu jsem potřeboval prostor pod širým nebem. Náhodou také do mé bytové galerie přišli dva zahradní architekti ze Zahradní architektury Želešice a že prý bych mohl vytvořit sochu k jejich výzkumnému ústavu do parku, který právě rekonstruovali. Nápad v mé hlavě se rychle zrodil, ale bylo mi jasné, že tentokrát nemohu pracovat jako dosud, jen podle náčrtku na kousku papíru, který nakonec skončí v kamnech. Vytvořil jsem model figurální kompozice, jak sochy dynamickým pohybem stoupají z hloubky puklé země vzhůru k obloze. Opět šlo o zápas člověka, který se chce vymanit ze všeho, co nás tady dole omezuje. Divák mohl vstoupit do té pukliny navršeného svahu a pozorovat sochy z podhledu...

Asi jako chodec na Karlově mostě...
Samozřejmě mi to tehdejší schvalovací komise hodila na hlavu. Nepochopili, oč jde, připomínalo jim to vstávání z hrobu. Prý jsem blázen a celé se to zřítí. Ani posudek statika nepomohl.

Přesto se vaše krajinné sousoší v Želešicích už čtvrt století vznáší "mezi nebem a zemí", (jak zní jeho název). Komise tedy nakonec ustoupila?
Kdepak! Pozemek ale patřil výzkumnému ústavu a ředitel měl zájem, aby tam ten sochařský objekt stál. Celé riziko vzal na sebe. Já ovšem neměl nárok na honorář, když jsem nedostal umělecké "požehnání" tehdejších normalizátorů.

Tu zakázku jste ale přijal. Jak dlouho práce trvala?
Půldruhého roku. Nejdřív bylo nutné upravovat terén, ústav mi obstaral zemní mechanismy. Teprve pak jsem tvořil kostry soch a na ně bednění. Jsou totiž z umělého kamene a všechno muselo být provedeno velice přesně. Nestěžuju si ale, naopak!

Chápu, konečně vám přišla zakázka "ušitá" na míru. A že jste se musel uskrovnit - znal prý jste tenkrát jen chleba s taveňákem a bulharské fazole, na to jste asi už zapomněl... Ostatně v Želešicích jste potkal svou manželku, odtud jste vstoupil bočními dveřmi do umění, které vychází z galerií ven, do parků a na veřejná prostranství a stává se trvalou součástí architektury. Poslyšte, vy jste odsud vlastně začal stoupat nahoru, jako ty vaše sochy a krajinné skulptury. Kam vlastně směřujete?
Napsal jsem kdysi, že do hmoty promítám svůj vnitřní stav a nechávám na divákovi, aby to sám objevil. Většinou mu stačí náznak. Proto jsem dělal neúplná torza, nebo dokonce fragmenty soch, kdy divák viděl dole u stěny jen stopy nohou, nahoře hlavu a ještě výš gesto rukou. Figuru si mohl podle svých představ dotvořit. Své plastiky jsem vždycky chápal jako zrcadlo odrážející síly a slabosti člověka. Je to ovšem zrcadlení z velice zvláštního úhlu a je plné symbolů.

Nutno dodat, že při objevování toho tajemného pomáhají divákovi názvy vašich děl: "Odvaha lidství" (socha balancuje na špičkách, v rukách drží vlastní hlavu a dosahuje s ní tak vysoko, že se objekt podobá úzké přímce), "Osudovost" (socha se pod tíhou beznaděje tiskne ke svému podstavci, až se málem do něho propadá), "Stoupání" (sloup tvořený odshora dolu samými lidskými chodidly), "Dosahování" (totéž, jenomže je to hra rukou). Kam na ty názvy chodíte?
U zrodu každého tvaru vždycky stojí nějaký pocit, význam, ale je velmi těžké to pojmenovat, aby ta cestička diváka dovedla k pochopení oné podstaty. U "Odvahy lidství" si dodnes nejsem zcela jist, zda jsem se strefil. Nejjasnější je to s "Lidským živlem", tak by se mohlo jmenovat více mých výtvorů. Člověka prostě chápu jako živel příbuzný větru, bouřce a ohni a snažím se přírodu i její produkt konfrontovat.

Vaše inspirace přírodou a vesmírem je nepochybná - a trochu magická. Třeba "Brána slunce" na jižním svahu nad Priessnitzovým sanatoriem v Jeseníkách je často přirovnávána k skotskému Stonehenge.
Inspirovat se něčím tak vzdáleným mě nenapadlo, připouštím ale, že to má podobný obrys. Kompozice mých krajinných projektů vychází z duše každého místa, kde tvořím a nejdřív ji tam musím objevit. Jeseníky jsem prochodil křížem krážem když jsem hledal kámen - chci, aby mé skulptury byly vždycky z místního materiálu. Typické pro tuto část Jeseníku v Rychlebských horách je extrémně tvrdá slezská žula, má skoro bílou barvu, našel jsem ji mezi Žulovou a Černou vodou. No a při těch dlouhých pochodech mě upoutávaly různé fantazijní útvary na hlavním jesenickém hřebenu, třeba na Červené hoře, Vozkovi nebo Petrových kamenech. Tak se postupně rodilo deset zastavení, jmenuje se to "Cesta života" a tvoří to něco jako magický kruh včetně zmiňované Sluneční brány a skulptury Vzepětí. Ta rozlehlá louka slouží také jako lázeňské solárium.

Ten svah znám a skoro vám závidím, že jste zde mohl pět let pracovat a pozorovat odsud velkolepé panorama Jeseníků... A pak že jste celoživotně zakotven v Brně! Které místo vás ještě takhle uhranulo?
Zvláštním dojmem na mne působila i krajina kolem Třebíče a Tasova, možná proto, že zde vznikala díla mých oblíbených autorů Demla, Zahradníčka a Březiny. Po polích se tu válejí velké osamělé balvany a připomínají životní osudy lidí, kteří zde v tvrdých podmínkách žili a svoji spirituální tvorbou mě inspirovali. Jeden zdejší starý farář říká té krajině "moravský Tibet" a mě se to moc líbilo. Přesně v duchu toho tajemného jsem pro třebíčský zámecký park vytvořil i "Stigmata času" (dva zvrásněné balvany, které se k sobě naklánějí a zároveň couvají a uvnitř je vymílá vodní pramen - pozn. autorky).

V Brně asi máte také nejvíc skulptur, když tu už šedesát let žijete. Kolik jich je?
To jsem nepočítal. Velká kamenná kompozice je v botanické zahradě Masarykovy univerzity, pak v některých uličkách historického středu Brna, v Obřanech u řeky Svitavy, nebo mezi panelovými bloky v Bystrci, kde jsem použil monumentální tvary kamenů a vodu jako kontrast k uniformitě sídliště. Rád vzpomínám, jak jsem řešil velký kříž z vápence na terasách pod Petrovem. To zákoutí má zvláštní kouzlo, je vysoko nad městem, obrácené k jihu, kamenná zeď ze třináctého století je slepena z tisíců úlomků a podobá se víc mozaice než zdivu. Když jsem tam vztyčoval bílý kříž poskládaný ze ztvárněných balvanů, představoval jsem si, kolik osudů a dramat asi ta zeď viděla, a vedl jsem s ní prostorový "dialog". Se zvláštním pocitem pokory jsem tvořil i kapli a v ní dřevěný kříž v onkologickém ústavu na Žlutém kopci, protože mnozí, kdo sem vstoupí, prožívají svoji osudovou zkoušku.

Rukama vám prošlo mnoho kamenů a kmenů. Máte vždycky určitou představu a hledáte je, nebo ony hledají vás?
Jak kdy. Když mě političtí vězni požádali o návrh kříže do Horního Slavkova, na paměť "muklů", kteří nepřežili, našel jsem na rozvalinách bývalých lágrů nálety mladých doubků a jejich kmeny jsem svázal hrubým řeťezem a vztyčil nad hromadou kamení právě z těch lomů, kde vězni kdysi pracovali. V parku v Lužánkách mě osudově oslovil dvě stě let starý buk. Už jako dítě mě ten strom fascinoval tím, jak se rozpínal do prostoru a svou svraštělou kůrou mi připomínal fantastické zvíře. Po jedné bouřce najednou buk ležel na zemi a já ho musel obcházet. V tu dobu se na mě obrátili z kroměřížského kostela sv. Jana Křtitele, abych jim udělal obětní stůl a já hned věděl, že se mi ten kmen sám nabídnul. Kroměžížský kostel má také dvě stě let a tak jsem si řekl: Budou si rozumět.

Nevěřím, že by tak rozsáhlá tvorba vznikala sama od sebe. Výtvarným školstvím jste nedotčen, co vás tedy ovlivnilo?
Svobodně se hlásím k mnoha učitelům a s nadsázkou je dělím dokonce na přímé a nepřímé. K těm prvním patří malíř Karel Baják nebo anglický historik umění Peter Fuller, přednášel nám šest let na tajně organizovaných seminářích. Snad nejvíc jsem se ale naučil od Evalda Schorma, ovlivnil mě svým pojetím svobodné tvorby. Nepřímí učitelé mohou být ti, z jejichž tvorby a osobnosti jsem si vždy něco vybral co mě přitahovalo a oslovovalo, třeba už zmíněný básník Zahradníček či Rotrekl, něco z tvorby Bílkovy, nebo třeba pojetí a začlenění skulptur v přírodním prostředí od Brauna. A nakonec jsou to i moji současní přátelé a umělečtí souputníci, třeba dramaturg Petr Oslzlý, či fotograf Petr Baran i jiní.