Mezi "vyňatými slovy" z básnického lexikonu všech národností a generací patří HUDBA k těm nejoblíbenějším. Však také toto téma vydalo na celý desetidílný cyklus, a to jsme celou řadu básní nechali v knihovně odpočívat.

Motto cyklu připomeňme těm, kteří několik prvních kratičkých dílů zmeškali: Ze všech slovesných žánrů mají verše k hudbě nejblíže. Irský básník William Butler Yeats to řekl lapidárně: "Píši slova jen pro hudbu". A Vladimír Holan našel naději ve zvolání: "Ale je hudba!"

Verše cyklu nabízejí zamyšlení i potěšení, ale snad i miniaturní básnické objevy. Jednotlivé kapitolky jsou věnovány koncertům a reflexím o hudbě a pak i jednotlivým nástrojům. Harfa a loutna - staré mistrovské nástroje - se ozvaly ve verších starých čínských mistrů a našeho Karla Hynka Máchy, Františka Halase a Jana Skácela. Kytara patří samozřejmě Španělům, andaluskému rodákovi a tvůrci Cikánských romancí Lorcovi, ale také básníku "harlemské renesance", Langstomu Hughesovi a našemu "bluesovému" Josefu Kainarovi.

V šestém dílu se zaposloucháme do veršů inspirovaných klavírem - a ženou. A kdo jiný než Bach by měl začít inventuru básní věnovaných hudebním skladatelům? Tento "kazatelsky prudký Luterán a dědek tvrdé palice", řečeno s Osipem Mandelštamem, si vysloužil obdiv mnoha básníků. Notoricky opakovaná věta: "Moji Pražané mi rozumnějí" platí zase doslova pro Jaroslava Seiferta a Vladimíra Holana. Ti věnovali velkému a hravému skladateli dva knižní cykly: Mozart v Praze a Mozartiana. Jiří Orten se zase v básni Po hudbě obdivně vyslovil o Beethovenovi: "Po nekonečnu je ještě Devátá."

Z nekonečného prostoru hudby a básnického slova připravil desetidílný "vltavský" cyklus Pavel Šrut a režie se ujala Hana Kofránková.