3
vychází 6. 1. 2003

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Vánoční rozjímání a povánoční kocovina

Televizní programy během právě minuvších Vánoc se podobaly těm z minulých let: zase jsme viděli snad všechny pohádky, jaké u nás vznikly, proložené několika pořady s náboženskou tenmatikou. Zdá se, že velikášský projekt nazvaný Bible zřejmě zamrzl, protože jsou jen reprízovány starší části, potěšil však zlidšťující portrét Miloslava Vlka nazvaný Ecce homo kardinál. Překvapily zcela světské aktivity, neboť pan kardinál se představil jako milovník pohybu, jenž se záviděníhodnou samozřejmostí jezdí na lyžích, na kole, ba s batůžkem na zádech chodí i po svých. Zajímavé byly vzpomínky jeho spolužáků z vysoké školy (původně totiž budoucí církevní hodnostář vystudoval archivnictví), dojímaly postřehy farníků z míst, kde Miloslav Vlk coby řadový kněz sloužil mše, než mu byl odejmut státní souhlas. Snímek (možná až příliš účelově) svého protagonistu ukazuje jako pokorného člověka, jenž se řídí svým svědomím, jenž se nijak neuzavírá do ulity posvátné vznešenosti, ale naopak se snaží vstřícně komunikovat se svým okolím, ať již věřícím či nevěřícím. Takže si nejsem jist, zda za duchovního otce své podobizny by nakonec neměl být označen právě on.

Zábavný pořad Jsou hvězdy, které nehasnou byl tentokrát dramaturgicky dosti nevyvážený. Vedle spontánních hudebních vystoupení (například Evy Urbanové, která překvapila interpretací Mercuryho písně I Want to Break Free) jsme mohli vidět a slyšet kýčařské slátaniny Jakuba Smolíka. Je ovšem pravda, že zařazování všeobecně známých - převážně muzikálových - melodií prozrazovalo sázku na jistotu.

Večeru na téma... Divadlo Járy Cimrmana předcházel záznam hry Záskok, který vhodně připravil půdu pro rozmýšlení nad fenomenem v principu ochotníčícího souboru, který se na výsluní slávy i uznání drží již čtvrté desetiletí. Jen škrobeně nudné besedování u hranatého stolu, marně zjišťující specifika cimrmanovského humoru, by se mohlo příště stát základem zábavných cimrmanovských přednášek před oponou. Protože mírně poťouchlá mystifikace, záliba v jemných absurditách a laskavé parodování ustálených frází, prezentované s nápaditostí, chytře i vtipně, osloví snad každého diváka.

JAN JAROŠ