Co nového u vás v kůlně?
V Kůlně je teď obrovská zima, nikdo tam není a nic se tam neděje, protože je to určeno spíš na léto. Ale když jsem tam, občas sezvu pár přítel, promítnu jim zajímavý film, o něčem si popovídáme nebo jim prostě zahraju a zazpívám.

Možná bychom měli říct, co je vlastně ona Kůlna.
Kůlna, to je složenina dvou slov: KULturní dílNA. Na tom místě kdysi skutečně stávala kůlna. Ale tu jsme zbořili a místo ní jsme vystavěli roubený kostelíček s věžičkou, s varhanami, se zvonem, tak jak to má být. Je to v Podkrkonoší u mé chalupy blízko Lomnice nad Popelkou.

To, že jste postavil místo kůlny kostelík, to byla náhoda?
Náhoda asi není nic, o tom jsem přesvědčen. Ale vzniklo to naprosto spontánně. Kdysi blízko naší chalupy vedla cesta. Protože jsme měli malé děti, měli jsme strach, že kolemjedoucí auta by mohla přivézt nějaké neštěstí. Rozhodli jsme se tu cestu posunout, museli jsme vykrojit kus zeminy, a tím tam vznikly takové terasy. Jednou ráno jsem na to koukal z chalupy a řekl jsem si: tady to vypadá jako u nějakého kostela. A už ta myšlenka byla na světě. Když má člověk myšlenku, která je pozitivní, a může ji uskutečnit, tak ji také uskutečnit má.

Myslíte, že takové texty opravdu mohl psát "prostý lid", ti rolníci prozpěvující si při orbě, jak nás učili?
Proč ne? Já si o opravdovém sedlákovi myslím, že je zaprvé realista a zadruhé velký poeta. Protože musí milovat svou práci. Sedlák ví, že půda, kterou obdělává, mu přinese užitek, a proto o ni pečuje.Tudíž musí mít vztah k přírodě. Kdyby ho neměl, nemohlo by to dobře dopadnout. A také dříve uměl v přírodě číst, to je moc důležité. Prostě ráno vstal a řekl si: dneska půjdu posekat to žito, protože vím, že bude hezky a že ho do večera svezu. Chodil, svoje pole pozoroval a to, co vypěstoval, mu prošlo takřka celým tělem. To je taky tvořivý přístup k životu. Já mám pro sedláky slabost, obdivuju je.

Vyhovuje vám dnešní způsob života?
Vůbec ne. V dnešním životě je hodně chaosu. Člověk nemá žádnou jistotu. Lidi jdou do mrakodrapu a vletí do nich letadlo, nikdo to nečeká. Nebo třeba vy víte, ke které politické straně se přidat? Já ne. Mně připadají všechny hloupé. Ale lidi to už začínají cítit, výsledkem jsou i nedávné volby. Nezávislí vyhráli o mnoho procent, to o něčem svědčí. Dnešní způsob života se dá shrnout do jednoho slova: peníz, honba za penízem. Všude se vám to nabízí, všude to na vás křičí. Křičí se: tohle si kupte, to ode mne, to je nejlepší, všechno je nejlepší. A co to plodí? Ty nejhorší lidské vlastnosti, nenávist, hrabivost. Konkurence je závist, že ten druhý by to mohl mít lepší a že by mohl mít víc peněz. Tomu mám fandit? Tomu fandit nemůžu. Já si myslím, že náš svět potřebuje avantgardu s velkým A. Avantgardu, která je vtipná a která povede lidi k čistšímu a duchovnějšímu žití.

Vy věříte, že je skutečně možné současnému trendu, kterým je konzum, postavit dostatečně silnou protiváhu?
To záleží na tom, dokud budou lidé ochotni tento konzumní trend trpět. Vždyť my ho trpíme i ve svém myšlení! A to je třeba změnit. Dokud budeme mlčet a myslet si, že to jinak nejde, budeme to mít.

Takže čím hůř, tím líp?
Jistě, tak dlouho se to bude lidem cpát, až se jim to přejí. Když mi někdo řekne, že jen díky reklamě může existovat kultura, obrací se mi žaludek. Co to je? Proč by kultura měla žít jen díky reklamě! Za to, že někomu udělám reklamu, on mi dovolí natočit desku? Proto je umění na světě?

A proč je umění na světě
Je to ozdoba života, jeho nadstavba. Ale zejména je tu pro náš vývoj. Protože umění nemůžete dělat bez tvůrčího myšlení. A skrze tvůrčí myšlení se člověk vyvíjí, jde kupředu. Bez vývoje by člověk uhynul. Tím, že se vyvíjíme, posouváme celou planetu.

Ale k tomu jsou potřeba dva subjekty: ten, který tvoří, a ten, kdo je schopen jeho tvorbu vnímat.
Víte, i ten, kdo vnímá, může být tvořivý, Musí souznít. I vnímání je umění. Často na pódiích cituji Jana Wericha: "Umění je most mezi fantazií a skutečností." A je dobré, když na tom mostě jsou dva. Ale nemusí to tak být vždycky. Člověk může tvořit jenom z toho důvodu, že prostě musí. Přináší a nabízí něco nového, svůj náhled, názor. A konzument má svobodnou možnost si vybrat. Můžu vytvořit symfonie do šuplíku. Někdo mi namítne: no a k čemu ti jsou? Pak říkám: k tomu, že já jsem se na základě toho někam posunul. A už to je hodně! Jestli moje symfonie zazní a posluchači ji přijmou, to je druhá věc. Ale není to podmínka, o tom jsem přesvědčen. Umění by nemělo vznikat pro instituce ani pro obchod, ale ze skutečné potřeby lidí vyjádřit se. To je celé.

Pro vás není důležité, jak moc se vaše skladby hrají?
Není to pro mě na prvním místě. Myslím, že je-li na světě dílo, které má spatřit svět, tak ho spatří. Založil jsem soubory Chorea Bohemica a Musica Bohemica, kde hrajeme moje skladby, ale to víte, symfonii tam uvádět nemůžu. Nicméně trápit se pro to, jestli to, co napíšu, bude někdo hrát? To přece není podstatné.

Vy dokonce stavíte hudební nástroje a vymýšlíte i svoje vlastní, nové nástroje?
To jsou spíš takové hračky nebo legrace, takové veselé nástroje, které byly užitečné třeba pro nějaký pořad. Když existuje vozembouch, já jsem vymyslel "jentakbouch" a "semtambouch" a "ostůlbouch". Kdysi dávno jsem začal dávat do provozu zapomenuté nástroje jako byla niněra, tormba marina, takzvaný trumšajt, různé harfičky, žaltáře. Dneska už to ale není tak neběžné. Možná jsme zaseli nějaké semínko zájmu. Vyrobil sedm druhů niněr, každá byla jiná. Dnes už na to nemám čas, ale zato mám přítele houslaře, jmenuje se Vladimír Dufek, a on ty moje nápady realizuje. Už máme za sebou dva nástroje, chromatickou harfičku, která se velmi povedla, a úplně novou niněru. Z té mám velkou radost.

Interpretační nároky musely v dějinách hudby projít obrovským vývojem. Například když Jakub Jan Ryba napsal svou slavnou mši "Hej, Mistře" pro prostý lid rožmitálský, jak myslíte, že mu ji zpívali?
Tak, jak to uměli. A mohli to umět docela dobře, možná bychom byli dost překvapení. Vezměte si třeba Bacha, jeho noty jsou absolutně přesné. Musel mít hráče, kteří to zvládli zahrát. A často hráli například v kostelech, kde byla zima i mráz. To obdivuji. Podívejte se na architekturu. Stojí gotické chrámy? Stojí! Vy myslíte, že muzikanti byli pozadu? Měli na to víc času, tolik nespěchali. Museli mít ale jiné životní podmínky. Kdyby třeba Telemanna, který je považován za nejplodnějšího skladatele světa, musel tak jako já nosit nástroje, organizovat chod souboru, psát a rozepisovat noty, uklízet zkušebnu a pomalu vařit muzikantům, sotva by stihnul napsat tolik skladeb. Já bych historické muzikanty nepodceňoval. Nechali nám také spoustu zpráv o své hudbě, a to nejen v notách.

Česká televize vysílala 11. září minulého roku v přímém přenosu z Pardubic koncert k výročí teroristického útoku na Spojené státy americké, na němž zaznělo Mozartovo Requiem. Vy jste stál za dirigentským pultem. Jaký to pro vás byl zážitek?
Ani jsem netušil, že tam bude tak hezká atmosféra. Musím pochválit všechny interprety. Sešlo se asi osm sborů, jejich výkon byl vzorný. Základ orchestru tvořila Pardubická filharmonie, která se mnou byla letos shodou okolností ve Španělsku právě s Mozartovým Requiem. Zbytek tvořili hráči z celé republiky. V Pardubicích se sešlo na čtyři tisíce diváků, k nim si přičtěte ty, co se dívali na televizi. Tato akce byla projevem lásky a odehrávala se zároveň v 56 zemích světa. Na tom, co se stalo a děje v Americe, mi připadá nejhorší to, že se zlo vymítá zlem. Na to by už lidé měli konečně přijít, že zlo se zlem nedá vymýtit. Na zlo se může jenom láskou. Pak je zlo bezbranné. Z tohoto důvodu to byla akce dojemná, krásná a požehnání hodná.

Co vás čeká v nejbližších dnech?
Dnes večer máme koncert, za chvíli začne zkouška, asi přijdu pozdě. Pak mě čeká studium repertoáru na vánoční koncerty, v prosinci odjíždíme se souborem Musica Bohemica rozšířeným o další členy do Španělska, kde budeme hrát kromě barokních a klasických vánočních písní českých i evropských Händelova Mesiáše a premiérovat moji už šestou mši.

JITKA ŠKÁPÍKOVÁ