Čím vás rozhlas láká?
Když jsem před třemi lety zvítězila v konkursu na Mahulenu, zaskočilo mě to. Vůbec jsem tehdy netušila, co rozhlasová práce obnáší. Od té doby jsem snad už trochu pochopila, jak před mikrofonem pracovat s hlasem, jak rozvíjet fantazii - svou i posluchačů. A jsem ráda, že dostávám další příležitosti. Naplňuje mě to pocitem uspokojení. Rozhlas je pro mě balzám na duši.

A čím jste vy pro něj, čím lákáte rozhlas vy?
Na to byste se měl raději zeptat rozhlasových režisérů. Dobře si spolu rozumíme. Nejspíš ze mne cítí, jak mě tahle práce baví.

Co vám při natáčení Maryši pomáhalo víc - představivost, anebo asociace na nějaké vlastní životní situace?
Přestože jsem měla na DAMU a pak i v Dejvickém divadle možnost zkoušet podobnou roli - Její pastorkyňu - a přesto, že mě osud Maryši, to, co musela vytrpět, velmi oslovuje, nemůžu říct, že bych se nad její postavou ohlížela za nějakými vlastními životními situacemi. Spíš se řídím vlastní představivostí a snažím se ji sladit s představami režisérky.

Která část Mrštíkova dramatu je vám bližší: ta, ve které Maryša blázní za Franckem a marně vzdoruje rodičům, anebo ta druhá, kdy se vzpírá svému ujařmení v manželství?
Postavu Maryši bych takhle dělit nechtěla. Je nádherná od začátku až do konce. Hra mě celou pohlcuje. Při zkouškách s paní režisérkou Jahodovou jsem si znovu uvědomila, že to drama je opravdu klenot naší klasiky.

Vás nikdy rodiče do něčeho nenutili? Nikdy vám v něčem nebránili tak, že byste vůči nim pocítila vzdor a chtěla se jim vzepřít?
Ne, oni vždy věděli, že mně v ničem bránit nemůžou. A zároveň měli ten dar, že když viděli, za čím si jdu a jaké jsou moje ambice, že mě spíš v dobrém usměrňovali. Nikdy jsem proto vůči nim žádný vzdor nepocítila. A doufám, že si s nimi budu v zásadních otázkách rozumět stále.

Rodiče vám ovšem jistě pomáhali před talentovými zkouškami, ne?
Od prvního okamžiku, kdy tatínek pochopil, že to myslím s herectvím vážně, dal od toho ruce pryč. Ať si prý dělám, co chci, ale on že s tím nechce mít nic společného. Maminka byla na rozpacích, ale přála mi, aby mi to vyšlo. Oba dobře věděli, co tahle profese obnáší. A také se báli, aby pro mě nebylo nevýhodou mé jméno. Před zkouškami mi párkrát pomohla paní Galatíková: podívala se, co jsem si přichystala, a poradila mi s monolgy. Jinak jsem se připravovala opravdu sama.

Na co ze svých studentských let na DAMU nejraději vzpomínáte?
Nedávno uběhl rok od mých státnic, a tak jsem se na školu vypravila za naší druhou maminkou - paní Vránovou, sekretářkou činoherní katedry. A tam na mě znovu dýchl pocit bezpečí. I když člověk za ty čtyři roky zažil různé ročníkové i vztahové peripetie, měl na DAMU pocit jistoty. Nemusel se ještě tak snažit. Teď už jde hodně o existenční věci a konec konců i o finanční zajištění. Tam jsme ale všichni pociťovali vzájemnou sounáležitost a "hýčkání múz". Hraní v Disku, to bylo fajn.

Svého tatínka zažíváte hned ve třech rolích: coby otce, coby režiséra a v Zelenkově Příběhu obyčejného šílenství dokonce jako partnera na jevišti. Jak ho v těchto rozličných pozicích vnímáte?
Jako režiséra jsem ho poprvé zažívala při zkouškách Oblomova, a to jsme z toho měli oba strach. Musím ale říct, že mě až překvapilo, jak vše proběhlo bez větších problémů. Rodinné vazby jsme byli schopni při práci odstřihnout. Doma táta funguje jako otec a v divadle jako můj šéf a režisér.

Jak tatínek přijal fakt, že za svou roli dostal od divadelních kritiků cenu Alfréda Radoka?
Strašně se tomu smál. Jemu všechny ceny připadají pomíjivé a absurdní a tahle o to víc. Ale jistě ho potěšila. Pobavila i maminku. "Já jsem třicet let u divadla," řekla, "a ty si vrzneš jednu roli, a už to máš doma." Jenže maminka, kromě toho, že hraje, vede i dva ročníky dětského dramatického kroužku. A brzy poté, kdy táta cenu získal, se účastnila se svým dramaťákerm festivalu a na něm obdržela cenu za režii. "Jsme skvělí," konstatovala, "ty - režisér - dostaneš cenu za herectví a já - herečka - za režii!"

Vaši sourozenci mají také blízko k divadlu?
Mám dva mladší bratry. Jednomu je jedenadvacet a druhému jedenáct. Myslím, že oba talent mají. Ale ten starší stoupnout si na jeviště považuje za trapas. Odjakživa ležel v knížkách a studuje v Brně na filozofické fakultě historii. Do divadla se na nás ovšem dívat chodí. Když tatínka viděl v Šílenství hrát, strašně se za něho zprvu styděl a nemohl to překousnout. Po chvíli se nicméně uklidnil a usoudil, že na jevišti působí úplně stejně jako doma a že vlastně nic nehraje. Mladší bratr má k divadlu větší sklony. Chodí s maminou do dramaťáku a prý jsou tam situace a scénky, ve kterých je bezkonkurenčně nejlepší. Hraní mu jde, jenže je velmi pragmatický a mozek má naladěn na logiku a ekonomii, takže kdo ví?

Když se doma všichni sejdete, bývá divadlo častým tématem vašich rozhovorů?
Spíš ne. A když, tak si z něho děláme legraci. Člověk musí brát divadlo s nadhledem, jinak by se ze starostí, co mu přináší, mohl zbláznit. Občas o divadle mluvím s tátou - pokud na to má chuť.

Bydlíte ještě s rodiči?
Teď už ne. Když jsme ale zkoušeli Oblomova, tak jsem s nimi ještě bydlela a to bylo dost kruté - člověk přišel unavený a pozoroval, co táta - jestli to bylo dobré, špatné. Myslím ovšem, že pracovní vztah prohloubil naš vztah osobní. Doufám, že nám to vydrží.

Jak si nejlépe od hraní a divadla odpočinete?
Tak, že si jdu někam zatancovat, anebo s kamarády na pivo k Andělovi. Ráda poslouchám hudbu a čtu. Nebo taky lyžuju.

A co děláváte o divadelních prázdninách?
Když není žádná práce, trávím hodně času na chalupě v Jeseníkách. U Zábřehu na Moravě. Tatínek od tamtud pochází a máme tam mnoho příbuzných a známých; býváme tam i o Vánocích. Taky mám takovou vodáckou partu, se kterou sjíždíme Vltavu, jezdíme na hory a scházíme se na chalupách.

Dejvické divadlo, ve kterém máte angažmá, je komorní divadlo, kde diváci mohou intenzívně vnímat každý detail. Vy jste si ovšem mohla vyzkoušet i daleko rozlehlejší prostory v ABC. Je to velký rozdíl při hraní a co vám víc vyhovuje?
Komorní prostor je dost těžký, protože odhaluje každou faleš a lež a člověk je víc na očích. Přesto je mi asi bližší než velká jeviště, i když jsem vděčná, že jsem si mohla rozdíl vyzkoušet právě v ABC. Bavili jsem se s kolegou, který k nám přišel ze Zlína, kde je také rozlehlé jeviště, že občas člověku velké divadlo přece jen chybí a že má své kouzlo. Komorní prostor je ovšem pro herce větší škola. Člověk může jít do hloubky a musí o tom, jak jeho výraz a tělo působí, víc přemýšlet.

Menší divadla se od těch větších obvykle liší i tím, že v nich mají členové souboru k sobě blíž, že mezi sebou navazují pevnější přátelské vztahy, ale na druhé straně - že mohou občas také pociťovat ponorkovou nemoc. Jaké máte pocity vy?
Když započítám i začátky, tak jsem v Dejvickém divadle už třetí rok. A občas, pravda, dochází i k těm "ponorkám". Rozhodně ale převažují pocity takřka rodinné. Jsou to vlastně takové vlny, v nichž jsou kladné sinusoidy větší než ty záporné. Při které práci se ostatně nevyskytují problémy? Myslím, že je dobré, dokážeme-li si v souboru věci vyříkat a třeba se i poslat do háje, pokud to přinese nějaký výsledek v práci. To je klad malého souboru - že spolu můžeme o všech věcech mluvit a prožívat je. Když mi známá z Národního povídá, že některé kolegy třeba měsíc ani nepotká, těžko si to dokážu představit.

Přátelíte se s někým ze souboru?
S Táňou Vilhelmovou jsme například byly letos o prázdninách v Portugalsku. Ona je živel a fajn holka, dobře si rozumíme. Trošku jsme se znaly už před tím, než začala hostovat v Čechovových Třech sestrách, ale líp jsme se poznaly až při jejich zkoušení. Táně se u nás v divadle tak zalíbilo, že dnes už je jeho stálou členkou.

Kromě Tatiany Vilhelmové je členem Dejvického divadla i další filmová hvězda - Ivan Trojan. Jak jste na tom s filmem a televizí vy?
Nedávno jsem měla možnost natáčet v Ostravě pod vedením režiséra Juraje Deaka větší pěknou roli v televizním filmu Byla láska - ten už běžel. Před tím jsem točila film, který měl premiéru 25. listopadu v kině Illusion - Útěk do Budína. Scénář napsal podle románu Vladislava Vančury Martin Porubjak a režii měl Miroslav Luther, který mě potěšil tím, jak pracoval s herci a jak vše probíhalo. Točili jsme v nádherných přírodních scenériích v Tatrách a na Moravě. Hlavní role mají Lenka Vlasáková, Bolek Polívka a Ondřej Sokol. Já jsem hrála sestru protagonistky. Za nějakou dobu bude rozšířenou čtyřdílnou verzi tohoto filmu vysílat Česká televize. No a na Vánoce mě mohou televizní diváci vidět v nové pohádce Královna se sloníma nohama - představuju v ní nepravou královnu.

Co přejete sobě a svým posluchačům a divákům do roku 2003?
Aby nás nepotkávaly takové katastrofy, jako byly letos v létě povodně. A aby posluchači byli věrní stanici Vltava a díky jejich zájmu mohl rozhlas i v budoucnu natáčet podobné inscenace, jako je Maryša.

BRONISLAV PRAŽAN