Allen se zde vrací k poetice svých začátků, k parodování - či zde spíše shovívavě ironickému glosování - divácky oblíbených žánrů. Tajemná vražda na Manhattanu vychází z půdorysu Hitchcockových thrillerů (či filmů jim podobných) a líčí, jak si zprvu nezúčastněný pozorovatel na základě podezřelých okolností domyšlí, že mohlo dojít ke zločinu. Jmenovitě pak odkazuje na Wellesovo vražednické drama Dáma ze Šanghaje. Právě v závěrečných pasážích se tento film úzce prolíná s Allenovým příběhem, když přestřelku v zrcadlovém zákulisí starého kina provází podobná scéna současně promítané Dámy ze Šanghaje.

Všimneme si, že Allen ztělesňuje svého pana Liptona s jistými odchylkami od dřívějších zvyklostí - modeluje jej jako bytostného skeptika, jenž odmítá věřit dohadům či fámám, s nevolí a patřičně kyselým výrazem ve tváři přijímá všelijaké společenské povinnosti. Již jej netraumatizují pochybnosti o sexuálních schopnostech jako spíše obavy, zda se již nezačíná projevovat stařecká demence. Způsob podání ovšem zůstává totožný, změnilo se jen téma.

Bezobsažně tlachavé konverzační scény se jako obvykle vyznačují realizační virtuozitou, když si do řeči navzájem vstupuje několik postav najednou, i tady Allen rozehrává půvabné mimické studie rozdílu mezi civilizovanou "způsobností" a nezastřeně odmítavými reakcemi. Výtečnou situační miniaturou je scéna, kdy Lipton spolu s kamarády připravuje fingovaný telefonát. Jeho nahrávání i pozdější vysílání se mění v sérii gagů, zaviněných jak stávkující technikou, tak neobratností a znervózňujícím vzrušením aktérů.

Allen opět začlenil jazzový doprovod, i když tentokrát v nesrovnatelně užším sepětí s jednotlivých scénami než dříve - příznačné je to třeba při použití známé skladby Rámus z Vinětky, když paní Laptonová šmejdí po sousedově bytě. Postřehneme výtvarně vytříbený důraz na zešeřelá prostředí i zálibu v členitých, krouživých pohybech kamery kolem rozmlouvajících postav. Tajemná vražda na Manhattanu se asi nezařadí mezi vrcholná Allenova díla, ale každopádně připravila nejen Allenovým obdivovatelům důmyslnou, skvěle vypointovanou šarádu, zkoumající ošemetné spoléhání na důvěryhodnost našich smyslů.

Úterý 24. 12. 2002 NOVA - 21.50 hodin

Režie P. J. Hogan. Hrají Julia Roberts, Rupert Everett. Dermot Mulroney, Cameron Diaz, Philip Bosco, M. Emmet Walsh, Rachel Griffiths a další.

Ve dvoudílném výpravném filmu, který byl natočen v široké mezinárodní koprodukci, na níž se nemalou měrou podílí také Česká televize, se setkáme s příběhem ze Starého zákona. Budeme sledovat životní osudy Mojžíše - a to od chvíle kdy byl jako batole zachráněn z vln Nilu, přes strastiplnou pouť všech Izraelitů z Egypta, až k zázračnému překročení Rudého moře a výstupu na horu Sinai, kde předal Hospodin Mojžíšovým prostřednictvím Židům Desatero na kamenných deskách - ony základní regule víry.

Režie R. Young. Hrají: Ben Kingsley, D. Suchet, S. Bragaová, G. McEwanová, E. Lo Verso, F. Langella, Ch. Lee a další.

Shrnuto: máme tu dobrý dokument o významném člověku. Dokument lidský a civilní, a proto pro všechny (nejen pro české katolíky). A co na něj říká jeho protagonista? "Jsem přesvědčen, že mě vystihuje dobře, a to jak moje životní osudy, tak i povahu. Neměl jsem pocit, že jsem při natáčení někam manipulován. Myslím, že jsem neztratil tvář, na mnohých místech filmu je vidět spontánnost. Jako takový se mi ten film líbí."

Pátek 27. 12. 2002 PRIMA - 19.55 hodin

Režie Sydney Pollack. Hrají Dustin Hoffman, Jessica Langeová, Teri Garrová, Charles Durning, Bill Murray, Sydney Pollack a další.

Sobota 28. 12. 2002 ČT 1 - 23.15 hodin

Vadim se rád - i v soukromí - obklopoval mladičkými, smyslně půvabnými dívkami. Po Bardotové přišla na řadu Jane Fondová, kterou rovněž obsadil do několika filmů, v nichž se ovšem spoléhal více na nevinnou, jakoby ostýchavou vyzývavost jejího vzhledu a počínání nežli na herecké schopnosti. Bylo to vesměs ještě předtím, než se Fondová začala emancipovat, veřejně projevovat své politické postoje a okázale manifestovat třeba proti válce ve Vietnamu. A samozřejmě také předtím, než se v Americe dočkala náročnějších rolí, než jaké jí nabízel Vadim.

K nejúspěšnějším dílům, která společně natočili, patří Barbarella (1967). Vadim nijak nezastírá komiksový půdorys, nesnaží se jej ani karikovat, ani vylepšovat - všimneme si zejména snahy i ve filmovém ztvárnění udržet rovinu obdobného naivismu, aniž by byla zlehčována. Zdařile sloučil jak fantasknost prostředí a napínavost zápletek, tak průběžné erotické zaujetí. Hlavní hrdinka, neohrožená Barbarella, přistává na vzdálené planetě, kde zmizel slavný vynálezce i se svým převratným vynálezem mimořádně ničivého dosahu. Nejvíce ji tam zaujme, že sexuální požitek nemusí být dosahován jen prostřednictvím tabletek, jak dosud byla zvyklá, ale také "postaru".

Přitažlivá dívka s vlnivě vnadnou chůzí se stává jakousi misionářkou lásky, protože bezmála na potkání zasvěcuje každého potřebného do tajů "opravdového" sexu. Okřídlený Pygar (John Philip Law), ušlechtilá bytost, která ztratila schopnost létast, se po vzrušujícím zážitku opět vznese. Mezitím Barbarella prožije pestrou skrumáž bizarních příhod: ohrožují ji sadistické děti, ocitne se ve vzpouře utlačovaných otroků a nakonec skončí ve zlověstně démonické tekutině zvané mathmos, odkud ji zachrání jen bezbřehá dobrota skutků...

Vadim se vzpírá své vyprávění předkládat se smrtelnou vážností. Naopak vychází z principů exotické, místy ztřeštěné dobrodružné komedie, Barbarellu můžeme vřadit do linie dejme tomu Belmondových Mužů (z Ria, Hongkongu atd.). Určitě oceníme, že i erotické zápletky se vyznačují humornou nadsázkou, že motiv podzemní revoluce je kousavě ironizován, neboť účastníci se chovají potrhle, nic jim nevychází podle plánů, protože je posedla touha vše do poslední chvíle utajovat. Současně však nelze přehlédnout, že se vyprávění odvíjí leckdy neobratně, s výjevy jen mechanicky poskládanými jeden za druhým, že dialogy znějí toporně, že technické vymoženosti, které měly ohromovat, jsou jaksi papundeklové. Vadim celý film natáčel v ateliéru a plně využil jeho možností - zdůrazňuje blýskavost, dějiště zaplavuje až pozlátkovým vzhledem. A nutno přiznat, že skutečně neslibuje více, než kolik může poskytnout.