Je o vás známo, že máte silný vztah ke Kampě, kde také bydlíte. Co se vám v létě honilo hlavou, když už bylo jasné, že se žene stoletá voda?
Na domě, ve kterém bydlím, jsou zakresleny míry, kam sahala voda při povodních v roce 1890 a v roce 1940. Na tu druhou už si pamatuji z dětství. Byly to kry tlusté více než metr a my jsme se na nich vozili mezi Železničním a Jiráskovým mostem. Letos u nás byla voda dva metry devadesát šest centimetrů, zastavila se asi deset centimetrů pod mými okny. Takže jsem nakonec vyvázl docela dobře, ale spodní patra domu dopadla katastrofálně. Bylo mně to strašně líto. Ale říkal jsem si, že kdyby mě katastrofa postihla, udělal bych všechno proto, abych do konce svých dnů nebydlel nikde jinde. Bylo úžasné, jak se lidé na Kampě spojili a snažili se ze všech sil, aby neštěstí bylo co nejmenší.

Říkáte, že jste k divadlu přišel náhodou. Věříte na osud nebo na náhodu?
Bunuel říká, že náhoda v životě člověka způsobuje, že se osa života pootočí až o 360 stupňů. Musím říct, že se mi to mnohokrát potvrdilo. Náhoda někdy rozhodne o tak neuvěřitelných věcech, že člověk jen nevěřícně zírá. Jestli je to osud, příroda, oblak či koruna stromu, to já nevím. To nejvýznamnější slovo o třech písmenech v sobě máme každý jinak. Myslím, že cosi mimo mne samozřejmě existuje, protože nebýt o tom přesvědčený by znamenalo velikou nepokoru, ješitnost a nafoukanost. Je třeba přistoupit na to, že jsme zrnko písku na dně mořském.

Co pokládáte za svou nejšťastnější náhodu?
Ve vztahu k řemeslu asi to, že mě kamarád Venca Vovák ve třinácti letech vzal s sebou na zkoušky do Dismanova souboru. Jeho nakonec nevzali a mě ano. Tam se to otočilo. Druhá náhoda, která měla téměř rozhodující vliv na můj život, bylo pozvání na konkurz do filmu Nezbedný bakalář, jehož scénář napsal pan Štěpánek a režíroval jej Otakar Vávra. Stál jsem na konci té fronty, protože jsem byl nejmenší a Štěpánek mi nabídl, že si roli spolu zkusíme. Posadil si mě na klín a ty dva obrazy jsme se spolu naučili. Potom řekl Vávrovi, že už jde domů a hrát to budu já, protože mě to naučil. Tak jsem to hrál. A vzápětí jsem s režisérem Vávrou točil další film Předtucha. Třetí šťastná náhoda byla, že Jan Werich viděl představení v Divadle Satiry, ve kterém jsem hrál. Potřeboval tehdy mladého kluka do inscenace Přišel na večeři. Vybral si mě, odhostoval jsem tu roli a záhy mi nabídli další ve hře Pěst na oko. Potom jsem dostal smlouvu podepsanou Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, kterou dodnes schovávám. Měl jsem plat tři tisíce korun ve staré měně, nicméně z těch peněz jsem koupil první obývací pokoj rodičům. V době, kdy rušili Divadlo V+W, jsem k nevoli pana Wericha s ním nepřešel do angažmá do Karlína, ale do pardubického divadla, kam šli i vynikající čeští režiséři Jan Škoda, Karel Palouš a Ota Ornest. Za ty dva roky jsem si tam zahrál řadu velkých rolí v dobrých hrách. Odtud jsem odešel na třiatřicet let a tři měsíce do Realistického divadla v Praze.

Jak vzpomínáte na velikány českého divadelnictví Jana Wericha a Jiřího Voskovce?
Přestože jsem byl tehdy kandrdas, patřilo období v Divadle V+W k mým dvěma nejkrásnějším letům u divadla. Spíš by se slušelo říct, že jsem s nimi stál na jevišti. Byl mezi námi zvláštní vztah, protože Voskovec neměl děti a Werich měl jen dceru. Zčásti byli mými otci, zčásti pedagogy, zčásti to byli samozřejmě ředitelé. Navíc mě Voskovec učil číst literaturu. Pravidelně jsem každé pondělí chodil na Kampu, tam jsem dostal tři knížky a Voskovec další pondělí zkontroloval, jestli jsem je přečetl a vůbec něco pochopil. Měl jsem jen čtyři roky měšťanky a jednoroční účetní kurz, tak jsem příšerně doháněl. Werich mě jednou dokonce vzal na ryby, to byl pro mě ohromný zážitek. Bylo úžasné, že jsem se na ně mohl dívat a poslouchat je.

V jednom z rozhovorů jste popisoval svůj první vstup do Národního divadla. Zmínil jste, že právě tehdejší stará herecká garda vám svou laskavostí velmi pomohla. Snažíte se i vy dnes podobně působit na kolegy z mladší herecké generace?
Do Národního divadla jsem přišel, když mi bylo jedenapadesát. Přesto jsem vstupoval s velkým ostychem. Když jsem šel na první zkoušku, tak na mě u vchodu do Stavovského divadla čekal Martin Růžek. Tehdy řekl: "Pojď, ono to napoprvé není nic moc." Prošel se se mnou po jevišti, kde jsem si ukradl jeden vrtík (dodnes mi doma visí) a ulomil třísku z praktikáblu. Není to původní nápad, už kdysi to udělal pan Štěpánek v Lomnici nad Popelkou. A když jsem pak přišel na čtenou zkoušku, Rudolf Hrušínský ukázal na židli: "Pojď, já ti tady držím místo!" Ti největší z velkých ve mně potlačili počáteční hrůzu a musím říct, že jim za to budu vděčný do konce života. A můj vztah k mladým? Určitou dobu jsem měl možnost učit studenty. Dostal jsem nadaný ročník a velmi mě to bavilo. Ale pak jsem zjistil, že výuku nelze skloubit s divadlem, protože bych něco musel šidit. Pokud jde o příchozí mladou generaci, snažím se k nim chovat jako k rovnocenným partnerům. Mám je rád za předpokladu, že jsou pilní, snaživí a mají v sobě nezbytnou míru pokory. Když tohle nemají, tak je to velký problém. S těmi pilnými vycházím skvěle a v některých případech jsou i mými kamarády. Když jim mohu nějakým způsobem pomoci, tak to udělám.

Kterou ze svých současných rolí hrajete nejraději?
Čím jsem starší, tím jsem pochopitelně konzervativnější. Možná dokonce až staromódní. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že pro českého herce není nejcennější zkusit si zahrát na jevišti, kde působili největší čeští herečtí mistři. Když k tomu člověk přistoupí pokorně, je to silný pocit. Navíc nemám dost sil, abych divadlo "zabalil". Vím, že jedna z největších moudrostí je umění odejít v pravou chvíli. Ale jak poznat, že ta pravá chvíle přišla? Nebaví mě sedět v parku a sypat holubům, ani dvanáct hodin denně číst, nejde trávit většinu života v hospodě, i když v hospodě posedím rád. Nemám dost sil na to, abych už odešel. Ale je to jako s návštěvou, zásadně nechodím tam, kam nejsem pozván. Nemám ani žádnou agenturu, chci si o sobě rozhodovat sám. K těm rolím - vzdor tomu, co bylo napsáno o Komikovi, všichni tohle představení hrajeme rádi a je skvěle přijímáno publikem. Chceme říct cosi podstatného z toho, co si o životě myslíme prostřednictvím té které role. Mám velmi rád takzvaně konzervativní Marii Stuartovnu. Myslím, že to je představení, kde je ohromně srovnaný styl i úroveň herecké profese. Hrával jsem rád Rok na vsi,Tartuffa, Krále Leara.

Jaké hodnoty dnes vyznáváte?
Zdraví mých dětí a aby mi neumírali přátelé. Přátelství a člověčenství je pro mě skoro největší hodnota života. Nejdůležitější asi je zamilovanost. Pokud možno do všeho. Ženou počínaje, dětmi konče. Všechno, co člověk dělá, by měl dělat rád. Dokonce by do toho měl být zamilovaný. Ne milovat, to je něco jiného. Stále znovu a znovu se zamilovávat. Těšit se na setkání s kamarády, s vnoučkem, který roste, zamilovat se do nové role, protože přichází nová šance. V životě jsem nikdy nikomu nezáviděl. Jsem schopen spíše velkého obdivu k výlučnosti a výjimečnosti. Možná je to tím, že mám své kořeny na vesnici. S Oldřichem Daňkem jsme si vždycky říkali, že musíme vydržet zůstat co nejdéle kluky, protože do té doby budeme schopni si říkat všechno na rovinu. To vesnické klukovství strašně pomáhá nehrát si na důstojnost. Neoblékat si ráno se sakem podobu na celý den, protože stejně nakonec každý pozná, že je to póza. Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona.

Máte nějaké hříchy, které je načase napravit?
Často jsem se proti sobě prohřešoval. Měl jsem a mám rád všechno, co k životu patří. Společnost, legraci, pivo, zpívání až do ranních hodin, vesnické bály. Vyhýbám se recepcím, banketům a rautům. Jsem na světě dlouho a nikdy jsem nevypil sám jednoho panáka nebo dvě deci vína. Ale jen přijde kamarád, tak hned máme důvod víno chválit nebo na něj nadávat. Všechno, co patří k životu, jsem užíval naplno. Někdy byly noci předlouhé, to musím přiznat. Do určitého věku jsem byl nenasytným cestovatelem a hledal jsem poznání v různých zemích. Měl jsem možnost zblízka nahlédnout do světa malířů a sochařů. K těmto umělcům chovám úctu a potkal jsem mezi nimi spoustu osobních přátel, kteří mi podstatně obohatili život. Dělám, a hlavně jsem dělal, všechno to, co mně doktoři nedoporučovali. Proto s nimi kamarádím a mám k nim bezmeznou důvěru.

S čím jste se musel smířit a co jste dokázal změnit?
Musel jsem se smířit se svými chybami, a proto se mně nepodařilo změnit některé věci v sobě. Dokázal jsem, ale dost pozdě, poznat své omyly a chyby, jichž jsem se v životě dopustil. Nebo při nejmenším si je přiznat. Ale to už patří do kategorie svědomí.

KATEŘINA ONDROUŠKOVÁ