Na albu je i písnička s názvem Havaj, která má zajímavý osud.
Tu písničku jsme nahrávali vloni 11. září. Ve studiu jsme se dozvěděli, co se stalo, přerušili jsme práci a šli jsme se dívat na televizi. A já si říkal: Co teď? Nahráváme veselou písničku a přitom se stala taková strašná věc. Nakonec jsme se do studia vrátili a písničku nahráli.

V té písni se ostatně zpívá: Jedem dál!
Ano, ale v tomhle případě to byl spíš pocit povinnosti. Prostě jsme měli rozdělanou práci a museli jsme ji dokončit.

Podle vás povodně rozdělí lidi na "ty, které to potkalo" a "ty, které to nepotkalo". Myslíte si, že to bude tak vyhrocené?
Myslím si, že ano. Ti, které to potkalo, budou za sebou mít zkušenost, kterou jiní mít nebudou. Ta zkušenost je hodně tvrdá, vždyť mnozí přišli o všechno. Ale samozřejmě bych byl rád, kdyby to lidi nerozdělilo natolik, že by na sebe útočili.

Když sleduji vaši tvorbu, kontinuálně vás provázejí děti. Dokonce jste jako porotce hodnotil malé zpěváčky!
K dětem mám dobrý vztah, ostatně sám jich mám několik vlastních. Líbí se mi, když děti dělají muziku. Tak jsem se objevil i v porotě Pačejovského slavíčka, i když jsem předtím prohlásil, že nikdy do žádné poroty nepůjdu. Mám totiž pocit, že sebelepší porota není nikdy úplně spravedlivá. Ale šel jsem a byl jsem rád. Děti předvedly, co umějí, líbilo se mi to. I na svých předešlých deskách jsem míval různé dětské sbory a dokonce i svoje děti. Děti jsou přece jenom oživením.

Jak jste na tom se zvířátky doma?
Máme dva psy - boxera a jezevčici, a želvu.

Kdo se o ně stará?
Naštěstí se o ně už hodně starají děti. Já je občas beru na chalupu, ale v Praze je to hodně na dětech.

Při tvorbě důsledně píšete nejdřív muziku, teprve potom text. Obráceně to neumíte?
Vždycky píšu na muziku. Má to i tu výhodu, že mě to trochu svazuje - psát básničky volným stylem mi připadá jednoduché, i když asi to tak jednoduché zase nebude. Dvakrát jsem zkusil napsat písničku obráceně, tedy nejdřív text a pak muziku, a v obou případech mi vyšel strašný blábol bez mantinelů. Takže se držím svého postupu.

Přitom obdivujete Karla Plíhala, který tvoří písně obráceně.
Karel je velký mistr. On píše texty jiným způsobem než já: jsou vystavěnější, pohraje si s nimi. A vychází mu to. U mě to nefunguje.

Znamená to, že je pro vás jednodušší napsat muziku, než text?
Určitě. Vždyť já jsem vlastně začínal u hudby, studoval jsem klasickou kytaru. S některými texty se hodně trápím. V mém věku je hlavní problém v tom, o čem mají vyprávět.

Máte pocit, že už bylo všechno řečeno?
Bylo toho hodně řečeno a nerad bych se opakoval. Když si vezmu inspiraci od někoho jiného, je to v pořádku, to je vlastně srovnání. Nechci ale opakovat sám sebe.

Napsal jste hudbu k filmu režiséra Jana Hřebejka Šakalí léta. Mohlo se zdát, že vaše spolupráce s tímto režisérem bude pokračovat, ale nestalo se.
Naše spolupráce skončila tak, že Jan Hřebejk použil do filmu Pelíšky archivní hudbu. Tu moji pak už nepotřeboval, i když už jsem ji měl připravenou. A pak už mě vůbec nepotřeboval, takže naše společná práce skončila.

Vy jste ale na Pelíškách museli už být domluveni.
Byli. Ale pak se situace změnila. Hřebejk si zamiloval písničku Sluneční hrob a když už jí tam měl, použil i další odpovídající muziku. Mimochodem - Sluneční hrob mám moc rád i já.

Dá se říci, že jste v době Šakalích let byl na vrcholu popularity?
Ten film mi určitě hodně pomohl, ale různé "hupy" v popularitě jsem zažil už předtím. Hodně nahoře jsem byl například v době vydání své první desky. To byl docela slušný úspěch. Ono se to stále střídá. Říkám tomu kopce a údolí a jde to pořád dokola.

Jak prožíváte ta údolí?
Víte, to je práce. Člověk musí pořád něco dělat, hrát, vystupovat, a pak se zase dostaví ten kopec. Nevím, jestli jsem byl někdy na nějakém hodně vysokém kopci, ale třeba film Šakalí léta, jak už jsme o tom mluvili, mi hodně pomohl. Myslím si, že byl natočen ve správnou dobu a vidělo ho hodně lidí, protože tu podobný film nebyl.

Kolik svých desek jste osobně prodal?
Dejme tomu tisíc. Ta deska se prodávala opravdu dobře. Někdy jsem ji jako prodavač rovnou i podepsal, když to po mně chtěli.

Býváte srovnáván s Bobem Dylanem. Máte pocit, že je to srovnání na místě?
Byl bych rád, kdyby to tak bylo. Je pravda, že Dylan mě hodně vedl, je to takový můj guru. Jeho styl se mi líbí a nikdy jsem se tím netajil. Proto možná i ty příměry. Jinak ale oba pracujeme v jiné kultuře a s jiným jazykem. Ovšem popravdě - byl bych rád, kdyby o mně zase někdo napsal, že jsem český Bob Dylan.

Na vašem novém albu se poprvé objevuje písnička, která není stoprocentně vaše, a hudbu k ní napsal právě Dylan.
U té písně není můj ani text. Písnička se jmenuje Slunečnice a text napsal někdy v roce 1967 nebo 68 Jaroslav Hutka. Hraju ji už léta, ale vždycky jen pro kamarády a známé. Lidem se líbila, tak jsem si řekl, že ji nahraji na desku. Mám pocit, že vyšla dobře.

Jak často ještě dnes hráváte po hospodách pro kamarády?
Zdaleka už ne tak často, jako dřív. Pamatuji se na dobu, kdy jsme takhle hráli téměř každý den. To bylo docela zajímavé: tenkrát to chodilo tak, že jsem přes noc složil písničku, druhý den ji zahrál v té hospodě, a když se líbila, hrála se ta písnička dál. Dnes už na hospodské hraní není tolik času.

Stávalo se tedy, že písnička v hospodě "neprošla" a její osud tak byl zpečetěn?
Jistě, to se stávalo. Hospoda byla přirozeným sítem. Kromě toho jsem si tenkrát věřil, že když tahle písnička není dobrá, napíšu jinou, která dobrá bude.

Dnes už si tolik nevěříte?
Docela si věřím si, ale všechno trvá o hodně déle. Ale to je normální: jsem starší a kritičtější, a všechno jde, jak už jsem řekl, pomaleji. Pořád ale věřím, že se mi ještě něco povede.

Vedle Boba Dylana patří k vašim oblíbencům i Jack London. Dokonce jste se vypravil do Ameriky k jeho hrobu!
Ano. Obdivuji lidi, kteří se dokáží prosadit sami v situaci, kdy k tomu nemají zdánlivě žádné podmínky. Takový byl i Jack London: dostal se hodně vysoko - a sám. A když mě kamarádi pozvali do Ameriky, podíval jsem se na jeho dům i hrob.

Co jste Londonovi u jeho hrobu řekl?
V duchu mě napadlo, že i ten hrob je takový čistý: vlastně je to jen oplocený kámen. Jinak jsem neříkal nic. Žádné Ahoj Jacku nebo něco podobného.

Je pravda, že z dálky připadají Čechům české problémy malé?
Je to pravda. My jsme tam hodně cestovali a nějaké dění v Praze nám připadalo opravdu hodně daleko. K tomu jedna historka: přijeli jsme jednou do campu a přivítala nás tam indiánská babička. Ptala se, odkud jsme. Když jsme jí to řekli, zajásala, že zná prezidenta Havla a kladla nám na srdce, abychom neválčili. Spletla si Česko s Jugoslávií, ale Havla znala.

Na přelomu let 2000 a 2001 jste se angažoval ve věci České televize. Když se dnes ohlédnete, stálo to všechno za to?
Myslím, že ano, i když se spoustou toho, co se stalo potom, nesouhlasím. Řeknu vám ale, jak jsem se k tomu svému angažování vlastně dostal. To je docela komické. Jednou mi manželka řekla, že se u budovy televize něco děje a že bych tam měl být, abych se pořád neválel doma. Tak jsem tam šel a s kytarou zazpíval Táhněte do háje. No a pak už chtěli, abych tam chodil každý den. Tak jsem se stal revolucionářem.

Řekl jste, že s některými věcmi, které následovaly, nesouhlasíte. S kterými?
Třeba nemám rád, když odbory jdou tvrdě po šéfovi podniku. Nemám rád přehnané věci. A ve struktuře České televize se taky nic nezměnilo. Zůstala obrovským molochem. Je to jen můj názor, ale myslím si, že by to všechno šlo dělat s menším počtem zaměstnanců a s menším domem. Ale to je věc televizních poplatníků.

Kolikrát do týdne se objevíte na obrazovce veřejnoprávní televize?
Asi byste se měl zeptat, kolikrát do měsíce. Ale vážně - na to, že mi práci nikdo neřídí, poměrně často, tak dvakrát do měsíce. Vždycky to přichází ve vlnách. Není to žádná velká sláva, ale mě to stačí.

Máte pocit, že to, co děláte, je menšinový žánr nebo spíš střední proud?
Když jsem začínal, řadili nás spíš do menšinových žánrů, což mě uráželo. Dnes si myslím, že naše muzika je opravdu spíše menšinový žánr. Není pro všechny. Menšinový žánr by ale nemělo znamenat horší žánr!

TOMÁŠ PILÁT