Nebudu přehánět, když řeknu, že jedním z významných irských exportních trháků je hospoda. Typickou irskou hospodu najdete v každém větším evropském nebo americkém městě. Irové mají totiž neuvěřitelný dar - proměnit obyčejné pití piva v úžasnou zábavu. Možná to je dar, který přinesli do Irska mytičtí Keltové, ale hospoda na zeleném ostrově - to je fenomén téměř filozofický.

"Jestli máš rád pivo, tak pojď večer s námi. Uvidíš, jak to Irové dovedou rozbalit." Těmito slovy skončilo mé natáčení s dvojicí děvčat v centru Dublinu. Sraz byl v devět večer v centru na rohu ulice Temple bar. Naší první zastávkou ale nebyl slavný hostinec téhož jména, nýbrž Mc Daids, narvaný k prasknutí. Lidé postávali až na ulici se sklenicemi dublinského pivního skvostu jménem Guinness a já řekl: "Je plno, jdeme o dům dál." Dvojice dívek se na mou reakci dívala nechápavě. Odejít neměly v úmyslu, všude je to přece stejné. Protlačily se k baru, objednaly pivo a pohupovaly se v rytmu rockové vypalovačky...

Dovolte mi něco říct o zábavě irských žen. Pokud s nimi vyrazíte v Dublinu do hospody, zapomeňte na klidné klábosení a popíjení. Jakmile se rozezní první tóny kytary, vaše společnice vás v lepším případě bude vnímat na půl ucha. Hudba v irské hospodě trhá uši, není slyšet vlastního slova, ale Irové to milují. Ženy se vlní, rozhazují rukama, pokřikují a užívají si. Irský hostinec je kombinací baru, diskotéky a autobusu v dopravní špičce. Pár nešťastníků sedí a všude, kde to jde, stojí lidé. Dvojice mých společnic mi chtěla ukázat co nejvíc zajímavých podniků v dublinském centru. Prošli jsme jich deset a do dalších nahlédli. Všude hlava na hlavě, melodická muzika a pozpěvující si hloučky. Atmosféra je to ohromná.

Když jsme došli do Temple baru, duněla tam píseň od irských bohů, rockové legendy U2. Dvojice mých společnic se začala ihned kroutit, zpívat a strhávala i kolemstojící. I já jsem už naplno hudbu prožíval. Zahlédl jsem dvě ženy, které se točily kolem sloupů jako profesionální tanečnice a hlasitě se smály. Zastavil jsem se na chvilku a rozhlédl se kolem. Irsko je Mekkou všech hostinců, napadlo mě. Není to jen Guinnessem, hudbou nebo starobylým dřevěným interiérem výčepů. Irská hospoda je o lidech. O jejich nespoutané náladě a opojném uvolnění. Irové jsou divocí, hluční a emocionální a neskrývají to ani na veřejnosti. Zábrany existují, ale pouze v morálním smyslu. Projevit radost z tance, hudby, života - to můžete i v poledne uprostřed náměstí. Nikoho nepobouříte. Myslím, že hospoda tento irský charakter ještě umocní.

Jelikož Irsko je společnost s tradičně silným vlivem katolické církve, zaujalo mě, kolik skrovně oblečených žen proudí nočním Dublinem. Moje společnice se smály. "Irsko není Afghánistán. Mladá generace je úplně v pohodě," říkala Susan. Vzápětí mě upozornila na rozjásaný hlouček mladých holek s téměř maškarními úbory. "To je 'slepičí párty'. Jedna z těch holek se vdává a tak si s kamarádkama vyrazila na dámskou jízdu," řekla spiklenecky. Jelikož už hospody zavíraly, koupili jsme si tři lahve piva, sedli si na chodník přímo na ulici a zaposlouchali se do zpěvu mladíka hrajícího jak jinak - píseň od U2.

Když jsem se vracel do hotelu, vyprávěl jsem o svých dojmech sympatickému taxikáři, který se jako každý Ir dal ihned do řeči. Pro mé okouzlení dublinskými hospodami měl pochopení. "Byl jsem v Americe," říkal mi, "v Amsterodamu, ale nikde, chlape, nikde není možné najít irskou hospodu jako je tady v Dublinu. Chybí tam ten vzduch, ta energie a otevřenost lidí. A to dneska, jak jsem viděl, nebylo ve městě moc lidí." Pokud to myslel vážně a ten večer byl Dublin ospalým Zapadákovem, pak si nedokážu představit irský Silvestr. Rána z děla pak bude proti tomu šepotem motýlů nad rozkvetlou loukou.