Umíte si představit, že byste pracoval s novým šéfem?
Představit si samozřejmě musím umět vše, je jen otázka, jak dlouho to potrvá; jestli šest hodin, šest dní nebo šest měsíců. Když totiž nebude prezident zvolen parlamentem v zákonné lhůtě - a to se stát může - nesmí nastat vakuum. I kdyby prezident případně nějakou dobu nebyl, úřad musí fungovat dál.

Není vám líto, že jako šéf prezidentské kanceláře, do níž jste přesedl z velmi viditelné televizní židle, jste se v kancléřské práci trochu "rozpustil"?
Vůbec ne. Já nikdy neměl ambici být frontmanem. Ani v televizi, ani tady. Od roku 1992 se pohybuji v prostředí, v němž vystoupit do popředí je snazší než jinde. Šest let jsem řídil televizi, mohl jsem si třeba zavést vlastní pravidelný pořad. Ostatně i teď, byť už nejsem šéf televize, mohu svolat tiskovku a mít jistotu, že se večer objevím na obrazovce. Nebo si vymyslet téma, které by mě dostalo do nějakého pořadu či do novin. Nabízí se spousta možností, jak být v popředí. Ale já od začátku netoužil být ani v záběru - kdybych chtěl, uměl bych si i teď stoupnout do správného úhlu, kdo by to už měl po dlouhé televizní praxi umět líp než já -, ani chodit všude s prezidentem. Nemám to zapotřebí, neusiluji o velkou frekvenci v médiích, natožpak ve společenských rubrikách, nechci být ve Spy ani ve Šťastném Jimovi. Není mi to příjemné.

Není přece jen je škoda, že jste se mediálně v podstatě odmlčel?
Já se ale úplně neodmlčel, občas něco napíšu, hlavně na téma televize, sem tam o úřadu a prezidentovi. Jsou to spíše různá vysvětlení, například o jeho takzvaném pozdním návratu z dovolené za povodní. Ale nechci se za každou cenu výrazně tlačit do popředí.

S čím jste vstupoval do kancléřské funkce?
Bral jsem ji především manažersky. Každá dobrá instituce má mít vysokou firemní kulturu - organizačně i v infrastruktuře. Například: dřív byla investiční činnost na Hradě orientována tak, aby její výsledky byly viditelné hlavně zvenčí - efektní úpravy, nová krásná oranžérie od Evy Jiřičné a podobně. Ale záchody takřka v celém areálu zůstávaly pořád stejné. Snažil jsem se vylepšit sociální úroveň a interní vztahy všeho druhu; už z televize vím, že se pracuje úplně jinak, když jsou zaměstnanci motivováni nejen mzdou, a když v pracovních souvislostech, v kancelářích i okolo je pořádek. Svým předchůdcům nic nevytýkám, měli jiné starosti, museli víc dělat politiku - vznikl vlastně nový stát.

Děláte tuhle práci rád?
Jistě. Pojímám ji jako určité pokračování služby veřejnosti. I když televize bývala přece jen finančně svobodnější, méně závislá na parlamentu a jeho politicko-rozpočtových rozmarech - což tu pociťuji na vlastní kůži. Státní úřady, i ty hodně vysoko postavené, by měly být koncipovány jako služba veřejnosti. Ať je praxe politiků - o těch si nedělám iluze - jakákoliv.

V prezidentské kanceláři se to podařilo?
Myslím, že se pro to udělalo dost, i když vím, co všechno by se ještě dalo zlepšit. Nechci říct, že jsme se tu koncentrovali na pouhé naplňování ústavních povinností, to s prezidentem Havlem ani nejde, s ním tu vždycky sídlil přetlak intelektu. Ale přece jen jsme se víc soustředili na zprofesionalizování administrativy, na to, aby byla efektivní. Taky jsme šetřili pracovní síly, a stávajícím pracovníkům zlepšovali pracovní i platové podmínky.

Ale prezidentova popularita přece jen klesá, zvláště v poslední době.
Prezident není Mesiáš, nemůže všechno, v parlamentní demokracii ani není možné, aby o všem rozhodoval. Navíc je ve funkci mimořádně dlouho; téma, jak se měnilo jeho postavení od prvotního nadšení až po větší a větší výhrady, je na sociologicko-politologickou úvahu. Postupem času na sebe přirozeně nabaloval víc kritiky. Jeho obliba ale pořád osciluje kolem padesáti procent, což je fantastické. Kdyby jiní politici, kteří jsou kontinuálně ve funkcích tolik let, měli tolik, mohli by jásat radostí. Jenže u Havla je to z prvotních devadesáti, osmdesáti procent přece jen sestup. Ale stejně si myslím, že teprve s jeho odchodem se ukáže skutečná míra jeho nenahraditelnosti.

Co si myslíte o nabídce kandidátů na nového prezidenta?
Na počet je jich dost, ale ti, kteří by byli zřejmě kvalitní - nadstraničtí a nadstranicky uvažující myslitelé, třeba Jařab, Moserová - nepřicházejí bohužel vážně v úvahu. Zato ve skupině, která brána vážně je, jsou dva nejbrutálnější předsedové politických stran. Vzpomeňte jen na jejich ostré výstupy v zahraničí, které často republice příliš nepomáhaly.

Vy v sobě stále nezapřete televizní duši.
A divíte se? Vždyť i odtud, z oken této kanceláře, vidím na televizní budovu. Kdybych si to tisíckrát zakázal, najdou se pořád stovky dalších lidí, kteří se na televizi a moje názory pořád ptají. Nemohl jsem přirozeně přerušit kontakty s kolegy, se kterými jsem léta spolupracoval. Mnozí, takřka celý můj management, z televize odešli spolu se mnou. Máme už dávno jiná témata, ale pořád se u mně střídají zprávy a taky lidé, kteří se mnou chtějí o televizi mluvit.

Mnozí by vás rádi viděli zase zpátky. Co o tom soudíte?
Mám dost velkou fantazii, do níž se musí vejít mnohé - od pokračování práce ve zdejším úřadu přes vlastní nezaměstnanost až po práci v televizi. To jsou představy, jenže když jdu níž, do reálu, zjistím, že to není tak jednoduché. Existuje mnoho různých překážek k mému případnému comebacku, včetně mých vlastních. Například bych tím porušil staré pravdy o stejné řece, do které se nemá dvakrát vstupovat. A jsou i další argumenty proti.

Třeba složení televizní rady, která by vás třeba nemusela zvolit?
Zrovna tahle překážka je překonatelná, rada může být jiná, nebo může být jakási vůle k záchraně České televize. Ale dá se vůbec zachránit? A vím o tom všechno? Nevím. Například nevím, zda by televize vydržela další restrukturalizaci, zejména teď, co tam provedli ten šílený návrat do socialismu. Podle mně se dostali o patnáct let zpátky, mají tam teď systém tvorby a výroby jako v roce 1985.

Takže vy byste se do žádného konkurzu už nepřihlásil?
Já se přihlásil dvakrát, v roce 1992 a 1998. Potřetí bych váhal. Před jakýmikoli změnami by se musela udělat velká inventura všeho, financí i programové situace, včetně lidských a tvůrčích vztahů. Většina je rozhádaná, chybí potřebný étos, leccos se zcela rozpadlo, mnozí jsou zkorumpovaní. A je tu vůbec ještě kreativita, pomocí níž lze současný stav napravovat? Nevím.

"Malým" návratem je vaše spolupráce s Českou televizí - supervize při nových dílech Nemocnice na kraji města. Důvěřujete tomuto projektu?
Původní "Nemocnice" se točila před pětadvaceti lety, ale byla zasažená normalizací jen velmi málo, však se také mohla s úspěchem vysílat leckde v západní Evropě. Proto se na ni dalo navázat. Myslím, že seriál točí na dnešní poměry nejzkušenější režisér v tomto žánru, Hynek Bočan, a to opět s výtečným hereckým obsazením. Bude to jiný seriál než Dietlův a Dudkův, ti už tu nejsou, ale věřím, že dopadne dobře.

Je pravda, že jeden z hlavních představitelů, Josef Abrhám v něm málem nehrál, protože byl znechucen pomluvami deníku Super?
Je, ale i další lidé, kteří se do seriálu měli po letech vracet, váhali, zda do toho vůbec půjdou. Především kvůli onomu známému pravidlu o řece.

I vy se občas utkáváte s bulvárem i jinými médii, ať už z pozic "televizních" či "hradních", někdy jste musel vystoupit a uvádět věci na pravou míru. Nezdá se vám, že pro nepoctivou žurnalistiku nejsou skoro žádné bariéry?
Svazovat média dalšími zákony je těžké, vždycky by to zavánělo omezováním svobody tisku. Nelze to zabezpečit regulací zvenčí, spíš by měly fungovat jakési vnitřní bariéry na straně majitelů a publicistů. U elektronických médií je to však komplikovanější, neboť nejde tak docela o podnikání jako každé jiné. Máme tu jen dvě celoplošné soukromé televizní stanice, a když se ještě sbratří a jsou podobně dryáčnické, mělo by se s tím něco dělat. Možná by opravdu měl fungovat nějaký antimonopolní orgán, který jim v dosažené nezdravé dominanci bude bránit. Ne cenzura, spíš jako strážce etických norem a průhlednosti vlastnictví. A pak tu je ještě jedna možnost: soustavně vzdělávat publikum v oblasti médií, aby se stalo mediálně gramotným a umělo rozeznávat, že to, čemu se říká zpravodajství, často vlastně není zpravodajství, ale jakýsi druh akční zábavy, a co se nazývá publicistikou nebo talk-show, je jarmark. Prostě lidé by měli vědět, že určitým reportážím vydávajícím se za zprávy se nedá věřit. Až bude čtenář či posluchač takhle vzdělaný, pak je jedno, co se vysílá nebo píše. Ale zatím to jedno není, protože skoro všechna média jsou rozostřeně vnímána vážně, a to je špatné. Dokonce i politici jsou často ochotni to tak brát. A zejména ti by měli nahlédnout, že není jedno, v jakém pořadu vystupují, a že by pro ně někdy bylo lepší nechodit do kotlů, peříček a sedmiček.

Z hlediska objektivního zpravodajství jsou důležitá veřejnoprávní média.
A proto by měla být otevřená, nadstranická, silná a pokud možno autoritativní. Jenže nejsou. Rozhlas je na tom patrně líp, ale Česká televize taková určitě není.

Před časem jste o České televizi napsal, že ji "nelze seriózně řídit, a východisko nevidím." Pořád si to myslíte?
Reagoval jsem tím na různá alibistická tvrzení současného generálního ředitele, který na řadu věcí říká "to jsem nevěděl", "tu smlouvu jsem nepodepisoval", "u toho jsem nebyl". Buď si dělá legraci, nebo jeho instituce skutečně není řízena.

Umíte si představit, že byste v Česku řídil soukromou televizi?
Za určitých okolností ano. Není tajemstvím, že někteří moji bývalí televizní kolegové zpracovali projekt soukromé stanice s názvem TV Praha a účastnili se s ním licenčního řízení na vysílací frekvenci pro Prahu. Byl to projekt městské zpravodajské televize. Rada onu frekvenci diskutabilně přidělila Primě, která v té době pokrytí Prahy už měla. V takové televizi bych si sám sebe představit uměl, i když by asi byla mým představám o službě veřejnosti poněkud vzdálená, musela by například být trochu pokleslá, vysílat třeba "černou kroniku". Zásadně si ale myslím, že i soukromá televize se dá dělat slušně.

AGÁTA PILÁTOVÁ