Proč jste se vedle aktivního tancování začal záhy věnovat i choreografii? Profese tanečníka vás neuspokojovala?
To vůbec ne. První svou choreografii jsem udělal jen tak, že jsem slyšel nějakou písničku a řekl jsem si, že by na ni něco mohlo vzniknout. Bylo z toho sedmiminutové dívčí sólo. Choreografování mě bavilo, a tak jsem se hned pustil do další věci, a pak zase do další, začalo se to nabalovat. Ani teď nemůžu říct, že by mě tancování neuspokojovalo, naopak, doufám, že v budoucnu ještě tancovat budu. Co mě nejvíc baví na choreografii, je vzrušení z tvůrčího procesu, ale také komunikace s lidmi a pedagogický přístup k nim, možnost něco nového je naučit. Když spolupráce lidi baví a zlepšují se, je to pro mě úžasný pocit.

Před lety jste sám byl sólistou baletu ND, jaké jste měl dojmy, když jste se vrátil z Kanady a viděl soubor. Překvapila vás jeho dnešní úroveň? Příjemně, nebo nepříjemně?
Většinou jsem byl překvapen velmi příjemně. Měl jsem velkou radost, když jsem v souboru uviděl spoustu mladých lidí, které jsem si pamatoval ještě z konzervatoře. Za čtyři roky, co jsem tady nebyl, soubor omládl a především jeho dámská část má velmi silný potenciál, i co se týče sboru. Pracovní morálka se v posledních letech zlepšila, lidem jde o práci a ne o to, v kolik půjdou domů. Jsou hladoví po práci a chtějí pracovat co nejvíc. To je jediná cesta pro taneční umění, aby fungoval tenhle motor. Bez něj se to nedá dělat.

Když se dostala na veřejnost zpráva o vašem jmenování šéfem baletu ND, začalo se šířit, že to znamená konec klasického baletu ve Zlaté kapličce. Jakou máte odpověď na tyto spekulace?
Jsem už z řečí na tohle téma trochu unavený. Když ta fáma vznikla, myslel jsem, že vyskočím z kůže. Dokonce se říkalo, že chci udělat z baletu ND komorní dvacetičlenný soubor. Není to pravda. Nikdy jsem nic takového neřekl a nikdy jsem na to ani nepomyslel. Nevím, kdo si takovou věc vymyslel. Klasický balet v Národním divadle být musí a taky tam bude. Kdo si přečte hrací plány na tuto a příští sezonu, zjistí, že většina klasických titulů na repertoáru zůstává a že sem chci přivézt i nové verze klasických baletů. Nebráním se ani klasickým titulům ruské školy, ale protože naši diváci neznají západní klasiku, chci ji sem dostat.

Jaký je rozdíl v ruské klasice, na kterou jsme u nás zvyklí, a té, která se dělá v západní Evropě nebo v USA?
Myslím, že divákům - laikům je ten rozdíl lhostejný. Zajímá je, jestli budou moci přijít na velký klasický titul, očekávají krásný velký obraz. Klasický tanec se totiž taky nějak vyvíjí a je dobré ten vývoj reflektovat. Jinak je to především věc divadelního názoru, osobně nemám rád přílišnou pompéznost, teatrálnost, patos. Zjednodušeně řečeno - hlavní rozdíl mezi ruským a západní pojetím klasiky je v použití dynamiky tance. Západní klasika je živější, rychlejší, má v sobě větší dynamický náboj, větší drive. A to může být zajímavé pro diváky i pro tanečníky.

První premiérou, kterou s baletním souborem připravujete, je složený baletní etno-večer Zpěvy země. Proč právě tato inscenace?
Chci aby se střídaly komponované tituly a velké celovečerní inscenace. Zpěvy země vznikly proto, že mám moc rád etnickou hudbu. Není v ní žádná kalkulace, vypovídá o skutečných lidských pocitech a prazákladních věcech, kvůli nimž se lidé radují a trápí. Zračí se v ní duše toho kterého národa nebo etnika. Český divák, i když není tak tanečně zběhlý, je velmi citlivý a Zpěvy země jsou především o citech. Doufám, že diváci k nám budou chodit rádi.

Pro svou choreografii Mezi horami, která bude zařazena na závěr večera, jste si vybral hudbu Čechomoru. Čím vás toto uskupení oslovilo?
Znal jsem Spirituál kvintet, na ten jsem asi před devíti lety dělal choreografii pro Pražský komorní balet, znám Hradišťan i další skupiny, které se folklórem zabývají. To, co jsem slyšel v podání Čechomoru, mě absolutně nadchlo, jejich hudba má v sobě velkou energii. Nedrží se striktně lidových nástrojů, v rámci aranžmá jde někam dál, často je to spíš folk-rock. Ale přitom nic neubírá na síle výpovědi, na tom, o čem lidová poezie vlastně je. Naopak podtrhuje všechno, co má v lidové písničce být a ještě ji obohacuje. A abych nebyl podezírán z nějakého kalkulu - v době setkání s hudbou Čechomoru jsem byl ještě v Kanadě a o jejich popularitě jsem neměl ani tušení.

Má vaše choreografie na hudbu Čechomoru i nějakou spojující linku, téma?
Má, s tím jsem se dost natrápil. Když dělám choreografii, nemůžu ji stavět, aniž bych měl nějaký fór, druhou rovinu, divadelní oblouk. Nechtěl jsem dělat jen jednu písničku za druhou a asi tak čtrnáct dní před zahájením zkoušek mně ten druhý plán docvakl. Prozrazovat ho nebudu. Kdo má rád Čechomor a nové věci, ať se přijde podívat na naše představení do Stavovského divadla.

Máte nějaký ustálený postup při přípravě nové choreografie?
Nikdy jsem se nesnažil vytvořit nějakou šablonu. Dřív jsem býval nervózní, že třeba přijdu na sál a nic mě nebude napadat. V začátcích choreografování jsem si občas připravoval i jednotlivé kroky. Ale pak jsem zjistil, že ty nepřipravené části dopadly líp. Dnes už vše nechávám plynout a beru to zlehka. Kroky si v žádném případě doma nepromýšlím. Když přijdu na sál, tak mám v hlavě jakýsi plán a strukturu, vím, co bych chtěl asi udělat. Někdy mě práce s tanečníky během dvou tří hodin zavede úplně jinam. Pak musím někde vnitřně cítit, jestli to je dobře a nechám se vést novým pocitem. Co se týče hudebních žánrů, skáču mezi jednotlivými styly. Jako posluchač mám velmi široké žánrové rozpětí, od Mozarta přes Mahlera a Janáčka až po Johna Lennona a Jethro Tull. A je jasné, že pokud jednou choreografuji Arvo Pärta a podruhé Čechomor, jsou to natolik rozličné věci, že i můj myšlenkový postup při vzniku choreografií musí být pokaždé trochu jiný.

Jak si vybíráte tanečníky? Mám pocit, že nejdůležitější pro vás je, aby byl tanečník osobnost, individualita.
Ano, právě při vzniku choreografie na hudbu Čechomoru jsem s individualitou tanečníků trochu pracoval, ale v budoucnu bych chtěl jít v tomto směru ještě dál.

Jste i s postupujícím časem přesvědčený, že vaše rozhodnutí přijmout funkci šéfa baletu bylo správné?
Jsem sice permanentně unavený, pořád mám pocit, že něco nestíhám, ale jinak mě překvapuje, jak všechno zatím celkem funguje. Než jsem do divadla přišel, měl jsem daleko větší obavy než teď. Asi tato fáze mého života měla přijít, a jsem rád, že jsem to zkusil. I kdyby to nakonec dopadlo špatně. Zatím ovšem převládají dobré pocity a rozhodně nelituji, že jsem do toho šel.

SAŠA HRBOTICKÝ