48
vychází 18. 11. 2002

Zpět na obsah         

Tipy ČRo


Sobota 30. 11. 2002 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 22.45 hodin

Jsi orkneyské víno

Orkneyské víno. Mimoděčná metafora, slovní spojení evokující něco nemožného, něco, co je, ale jen pod napětím nedosažitelnosti, jako onen maják v knize Virginie Woolfové. K tomu rozepsané fragmenty básní, jakoby na pokračování, "filmový pás" života, vzpomínek, okamžitých zkratů, metafor, obrazů. Píše-li člověk poezii v padesáti, je to něco dočista jiného než v osmnácti. Je tam zkušenost, opakování, melancholie stíraného pelu motýlů je již dávno změněna v pach spáleniny z nočních můr, troskotavších ve svém přílišném prahnutí po pozemských světlech, v jejich devastujících plamenech. Na počátku tedy byla bezmoc ukončit báseň, která by za něco stála, báseň člověka na mnohý způsob životem utahaného, ke křehkým veršům lyriky už jakoby nezpůsobilého, který přec jen je sem tam zván na "autorská čtení", jež má stále více tendenci odmítat. A pak se najednou objeví seskupení o generaci mladších muzikantů, živých zájmů a vážných směřování, s dětsky blábolivým názvem "Čvachtavý lachtan", jehož zvukomalebnost smiřuje s obsahem. A pak ještě jakási dotud přesně neformulovaná, reminiscenční touha, živená z šedesátých let, "číst něco s hudbou". Což jsem při jakémsi hospodském povídání se zmíněnými hudebníky - v odpovídajícím stadiu bujarosti - vyslovil, a oni se chopili, s mladickou samozřejmostí, oné nijak neplánované a až lehkovážně hozené prorezlé třpytky. Výsledkem je sedm na sebe navazujících zpěvů jakési mé životní, prolínavé, aktuální i vzpomínkové, mnoha postavami obydlené a poněkud beatnickým chrlením krve poznamenané poémy, která je jen jakýmsi bloudivým, vychraptělým a bolestným "zpěvem" nad nádhernými melodickými linkami a úderně silnou muzikou kapely báječných mladých lidí, kapely Čvachtavý lachtan. "Orkneyské víno" jako mimoděčný blesk touhy i naplnění. Jako spojnice, jíž se lidská tvorba vrhá k nebi, jako jiskra vykřesaná v údolí slz, osvětlující mapu našeho hledání, vedoucí nás jako poloslepce k tajemným podstatám života.

JAROSLAV ERIK FRIČ