48
vychází 18. 11. 2002

Zpět na obsah         

Televize
a film


TV TIPY

Pondělí 25. 11. 2002 ČT 2 - 21.25 hodin

Když převýchovu převáží necitelnost

Sirotčince - a zvláště pak ty, v nichž bují ponižování - stěží mohly své chovance k něčemu pozitivnímu motivovat. Maďarský film Opuštěný se odehrává v jednom takovém zařízení, kde jsou shromážděny děti nejrůznějšího původu. Některé se již dopouštěly trestných činů, jiné osiřely, dalším rozbily rodinu politické důvody - píše se totiž rok 1960. Zamlklého chlapce Árona Soproniho (předsvědčivě jej ztělesnil Tamás Mészáros) sem odložil jeho rozvedený otec údajně kvůli tomu, že je nezvladatelný a že stále utíká z domova. Áron zůstává dlouho osamělý, vystaven šikaně od svých vrstevníků a spolu s nimi strádající necitelností "vychovatelů", mezi nimiž se sblíží jedině s citlivějším učitelem matematiky - právě od něho získá hvězdnou mapu, která mu v nejtěžších chvílích pomáhá unikat do snění.

Poměry v sirotčincích připomínaly spíše polepšovnuPro vyprávění je příznačná nedořečenost některých motivů, respektive jejich subjektivizované prožívání. Nikdy se nedovíme, co se vlastně přihodilo v Áronově rodině: zda je matka, jíž marně posílá dopisy, skutečně nemocná, proč otec o něho ztratil jakýkoli zájem, chlapec dokonce i o Vánocích zůstává v ústavu. Pouze v rovině konstatování zůstává, že chlapcův oblíbený učitel, sám postižený politickým dopadem a zřejmě trpící, že jej rodina zavrhla, nakonec spáchá sebevraždu - údajně kvůli blíže nespecifikovanému dopisu. Vlastně jen Áron prochází určitým vývojem či přesněji řečeno sledem statických bodů, v nichž se mění jeho postavení, neboť ostatní postavy spíše jen přihrávají, přispívají k tomu, aby se Áronovo rozpoložení lépe ozřejmilo. Tomu odpovídá i herecká modelace, soustředěná na statický výraz, spíš než vlastní kreace se upřednostňuje výmluvnost zvoleného typu.

Režisér Arpád Sopsits se soustředí na několik výrazných postav jak mezi chovanci (vedle Árona je to zejména hoch, jenž se vytrvale a navzdory zákazům modlí), tak mezi dospělými (kromě jedniného laskavého učitele je to bezohledný ředitel, pěstující v dětech jedině nenávist, a také rezignovaná mladá žena, kterou chlapci potají sledují při sprchování nebo při milování). Většina příběhu postihuje probíhající konflikty, obtížně se rodící kladné city. Vidíme, jak je pronásledována solidarita, jak soucit či dokonce spoluúčast jsou přísně stíhány. Všimneme si ředitelova pokusu získat udavače, velká pozornost je věnována jeho snaze za každou cenu přervat náboženské cítění - donutí chlapce, aby svého druha zmrskali prutem.

Film je natočen v pochmurném duchu, s převahou potemnělých tónů v obrazovém ztvárnění. I na tváři mladičkých chovanců se vytvářejí zlověstné stíny, pohlcující zejména oči. Režisérův pohled zůstává dosti netečný, spíše protokolární, jen přihlíží jednotlivým událostem. Avšak i tak zprostředkovává působivou, v lecčems otřásající výpověď.

JAN JAROŠ


Úterý 26. 11. 2002 ČT 2 - 20.00 hodin

Planety - Budoucnost

Slunce je hnacím motorem celé sluneční soustavy. Osud naší Země, která je na sluneční energii životně závislá, je plně v jeho rukou. Slunce se ale v budoucnu bude měnit. Jednoho dne se jeho životodárná energie obrátí proti všem planetám, které z ní tak dlouho těžily. Když astronauti dobývali Měsíc, mysleli si, že budou první v dlouhé řadě podobných vesmírných cest. Ale posledním člověkem, jehož noha se dotkla cizího kosmického tělesa, byl kapitán Gene Cernan. Řekl: "Měsíc je takový nemastný neslaný. Najdete tu jen různé odstíny šedé. Jediné, co na něm bylo barevné, jsme byli my. Zato se z něj můžete dívat na krásně zbarvenou Zemi s modrými oceány a bílým sněhem a mraky. Je skutečně neobyčejně krásná."


Středa 27. 11. 2002 NOVA - 20.00 hodin

Ztracený Izaiáš

V centru Chicaga, žije mladá černoška, narkomanka a svobodná matka novorozeného chlapečka Khaila. Když jednoho dne odloží své dítě v krabici na odpadky, aby si koupila od překupníka drogu, najdou dítě popeláři a v domnění, že je opuštěné, ho odvezou do blízké nemocnice. Tady je dítě přiděleno sociální pracovnici Margaret Lewinové, sympatické bělošce, žijící s manželem a dospívající s dcerou v příjemném prostředí udržovaného chicagského předměstí. Margaret se malý černoušek tak zalíbí, že přesvědčí rodinu, aby si ho vzali do pěstounské péče a požádali o jeho adopci. Když se blíží chlapcovy čtvrté narozeniny, je adopce vyřízena, jenže pak se na scéně objeví Khaila. Prošla odvykací kůrou, zbavila se závislosti na drogách a rozhodla se získat dítě zpět. Režie Stephen Gyllenhaal.

Hrají Jessica Lange, Halle Berry, David Strathairn, Cuba Gooding Jr., Samuel L. Jackson a další.


Čtvrtek 28. 11. 2002 ČT 2 - 20.40 hodin

Zkrvavělé přemety osudu

Helena Třeštíková patří k dokumentaristům, kteří mimo jiné zaznamenávají mnohdy bizarní lidské osudy. K takovým patří i pouť Hedy Margoliové-Kovalyové. Svými zvraty, událostmi, pády a vzestupy překonává veškerou fantazii. Snímek Hitler, Stalin a já je portrétem ženy, která si v životě prožila své.

Heda Blochová se narodila v židovské rodině spoluzakladatele známé pražské továrny Koh-i-noor. Provdala se za doktora práv Rudolfa Margolia. Tolik ty příjemnější stránky jejího života. Poté následovalo utrpení a boj o přežití. Koncentrační tábory, pochod smrti, útěk. Její manžel také prošel několika koncentračními tábory. Přežili oba a po válce se shledali. JUDr. Margolius se dal ke komunistům a po únoru 1948 přijal funkci náměstka ministra obchodu. Tragédie pokračovaly: v rámci stranických čistek padesátých let se stal jednou z obětí procesu s Rudolfem Slánským. Byl odsouzen k smrti za zločiny, které nespáchal. Heda Margoliová pak okusila osud manželky "zrádce lidu". Ponižování a diskriminace, nový sňatek. A taky překladatelská práce (pod jménem svého manžela Pavla Kovalyho). Po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 emigrovala. Do České republiky se vrátila po roce 1989.

Dokument zachycuje vyprávění neuvěřitelných osudů výjimečné ženy. A na pozadí tohoto vyprávění se stává i strhujícím obrazem dvacátého století se dvěma drtícími totalitními režimy, procházejícími Evropou a ovlivňujícími osudy jejích obyvatel. Heda Margoliová říká: "Hitler už není, Stalin už není, a já jsem tu pořád!" Tahle věta vlastně charakterizuje její životní postoj.

(tp)


Pátek 29. 11. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Holky z porcelánu

"My jsme holky z porcelánu, my to máme těžký", stěžují si na život děvčata z velkoskladu porcelánu. Ale nebyly by to holky do nepohody, kdyby nad ním jenom fňukaly. Mají své problémy - jedna se chce vdávat a nějak jí to nevychází, druhá předstírá život mondény a přitom bydlí v chudičkém podnájmu, třetí je svobodnou matkou a není-li zbytí, ukládá své miminko ve skladu do bedny s dřevitou vlnou, čtvrtá je ještě pubertální kůzle a teprve se začíná rozhlížet po světě, a ta pátá je potřeštěná, ale v jádru hodná a celým srdcem toužící po lásce. Jejich vedoucí je rezolutní ženská, která svým děvčatům neodpustí jediný hříšek. Ale když dojde k velké inventuře, začnou se dít neméně velké věci...


Sobota 30. 11. 2002 ČT 1 - 20.50 hodin

Honba za teroristou

O dobrodružném filmu The Peacemaker lze uvést, že se obratně přiživuje na módní vlně terorismu. Hrdinný vojenský přeborník (v podání chlapácky se tvářícího George Clooneyho, jenž si po úspěšném úderu najde chvilku i pro okouzlující úsměv) tvrdě likviduje každého protivníka, až jeho nadřízená (!) nestačí zírat, když je odsouzena do role dodatečně získávat souhlas k akci. Krvelačné volání po tvrdém zásahu je přitom zřetelné bezmála z každé scény (připomínám aspoň pronásledování srbského teroristy v zaplněných ulicích New Yorku).

Sporné je pojetí balkánského terorismu, vysvětlené pachatelovým až dojemným přesvědčením o vině západních mocností na válce v Jugoslávii (všem stranám dodávaly válečný materiál) a zejména jeho osobní tragédií - pouliční ostřelovači mu zabili ženu i dceru. Je patrné, že film vznikal v době, kdy na Ameriku ještě nezaútočili islámští fanatici, kteří se teprve nyní stávají nositeli absolutního zla.

Třebaže Peacemakera natočila žena (od Mimi Lederové známe například katastrofickou vizi Drtivý dopad), výsledek je naprosto "chlapský". Akce stíhá akci, pro vyprávění je příznačná vypravěčská agresivita umocněná neustálým klusem jednajících postav. Klišovité zápletky se nijak neliší od podobných filmů, ale zaujme smysl pro autenticitu prostředí - jak ruského a srbského, tak amerického. Zasazení gradujícího závěru do ulic New Yorku a mezi reálný pouliční ruch zjednává zvláštní působivost. Amerika a jeho bezpečnostní jednotky jsou ovšem pasovány na jakéhosi dohlížitele na bezpečnost celého světa, poslání "peacemakera" je bráno naprosto vážně a glorifikujícně. Z této stránky ovšem bezmála mrazí.

(jš)


Neděle 1. 12. 2002 PRIMA - 23.20 hodin

Odkud povstává rasistické násilí?

Obrazy násilí motivované rasistickými předsudky se sice i v americké kinematografii vyskytovaly, avšak jednalo se o černobílá schémata (Vykoupení L. B. Jonese, Člen klanu, eventuálně Hořící Mississippi), vesměs vycházející z hlediska vnějšího pozorovatele, jenž samozřejmě stojí na straně obětí. Americký snímke Kult hákového kříže však přináší průhled jakoby zevnitř, chce přiblížit motivace, které nesporně inteligentní lidi vedou k tupě vražednému nepřátelství - ale také proces změn těchto stanovisek.

Režisér Tony Kaye poodhaluje rozpadající se rodinné zázemí, všímá si ideové základny, kterou je obdiv k nacismu (viz studentskou práci vykládající Hitlerův Mein Kampf jako dílo hájící lidská práva) provázený příslušností ke skinheadskému hnutí. A také načrtává démonickou postavu zdánlivě bezúhonného člověka, který z povzdálí navádí ke zlým skutkům a jenž proud násilí pomáhá seskupovat.

Film nezastírá existující problémy, masové ilegální přistěhovalectví, stoupající zločinnost, nelibě přijímanou "pozitivní diskriminaci" i latentní rasové předsudky, které mohou vycházet z negativních osobních zkušeností. Vyhýbá se zjednodušování: sklon řešit vše násilím nepanuje jen mezi bělošskými extremisty, stejný typ násilnického rasismu, nasměrovaného proti bělošské rase, panuje i mezi černochy.

Rasově motivované násilí vytváří bludný kruh, z něhož je těžko unikáDo tohoto kontextu, kdy násilí jen plodí nové násilí, roztáčeje se v nekonečné spirále, je zasazen příběh dvou bratrů, kteří si projdou peklem vyznávaného násilí, než za tragických okolností dospějí k osvobozujícímu prozření. Bratři Derek (Edward Norton) a Danny (Edward Furlong) okusí fascinaci násilím i jednoduchými, o to však údernějšími hesly - a výsledkem jsou mrtví. Na začátku Derek brutálně zabijí černochy, kteří se pokusili vloupat do jeho auta, v závěru mladičký černoch chladnokrevně zastřelí Dannyho, jenž se v úvodu vyprávění postavil proti jeho arogantnímu chování.

Můžeme filmu vytýkat, že názorový i mentální přerod je příliš uspěchaný. V konečném důsledku nabourává věrohodnost pečlivě budovaných retrospektivních výjevů, v nichž se přesvědčivě odkrývá napjaté soužití obou ras, kdy stačí drobný impuls, aby se rozhořel konflikt s nedozírnými následky. Stačilo několik urážlivých gest ve sportovním utkání (sázkou bylo opanování hřiště s vyloučením jedné či druhé strany), stačil konfrontační kontakt na školních toaletách, aby se rozjelo vyřizování účtů.

Kult hákového kříže sice pracuje s tezovitostí, ale sugestivní zpodobnění dvojjediného fenoménu rasismu a násilí (počínaje neurvalou mluvou a konče konkrétními činy, ať již je to rozmlácení ochodu vlastněného Korejcem či výhrůžné konfrotace s černochy), tento apelativní důraz vyvažuje. Na to, že se jedná o debut režiséra dosud se věnujícího tvorbě reklam (navíc si sám vedl i kameru), však lze vyslovit plnou spokojenost - ostatně i vzhledem k tomu, že údajně mu byla vzata možnost podílet se na konečné podobě filmu, protože překročil časový plán natáčení.

JAN JAROŠ