Soukromá škola sborového zpěvu, kterou jste založil a řídíte, sídlila po dlouhých dvanáct let v budově Základní školy na Lyčkově náměstí v pražském Karlíně. Ale do Karlína přišla velká voda.
V to kritické pondělí jsme seděli s mou maminkou v restauraci Don Giovanni a dívali se na to, jak se stavějí protipovodňové hráze. Říkali jsme si: klid, kancelář naší školy je tři a půl metru vysoko, nám se nemůže nic stát. Druhý den jsem viděl Karlín v televizi a poněkud jsem strnul, ale pořád jsme se uklidňovali, že není možné, aby voda došla až k nám. Když nás po opadnutí vody krizový štáb pustil dovnitř a viděli jsme kompletně zničenou kancelář, nebyl to příjemný pohled. Zvlášť proto, že jsme v červnu změnili pojišťovnu a nepojistili jsme se proti povodním, protože to tehdy prostě nikoho nenapadlo. Spočítali jsme ztráty zhruba na milion dvě stě tisíc korun. Pomalu nám také začalo docházet, že v Karlíně nemůžeme zůstat. Dnes je to zcela mrtvé město, kdo tam nebyl, ten to nepochopí. Záběry z televize nemůžou vystihnout tu hrůznou, depresivní atmosféru. Zničené obchody, restaurace, nové pizzerie. Nebylo ani technicky možné, aby rodiče své děti do školy vozili. Čirou náhodou nás napadlo přesídlit do budovy Základní školy na náměstí Svobody v Dejvicích. Toto rozhodnutí je spojeno s řadou podivných náhod, protože do této školy chodila kdysi moje maminka i já, i řada našich dalších spolupracovníků. Zatím se nám tam moc líbí. Je to krásná škola a navíc spolupráce s radnicí Prahy 6 je bezvadná.

Nevzala vám voda například seznamy vašich žáků, jejich data, adresy?
Všechny počítače, které ve škole byly, jsou samozřejmě zničené. Měli jsme však obrovské štěstí. Seznamy všech žáků jsme shodou okolností čtrnáct dní před povodní odvezli k nám na chalupu, protože jsme potřebovali rozeslat pozvánky na nový školní rok. Zní to sice banálně, ale pro nás to bylo nesmírně dramatické. Nebýt toho, nemáme jediný kontakt na naše žáky a jsme zcela v koncích. Je to vlastně zázrak. Navíc já bydlím na Praze 1, na Smetanově nábřeží, odkud jsem byl vyplaven seshora, což je docela absurdní. Zatímco dole byly třímetrové protipovodňové stěny, nám praskla střecha. Takže jsme stěhovali tentýž den Bambini i náš byt.

Škola sborového zpěvu vznikla proto, aby vychovávala nové členy vašich koncertních sborů Bambini di Praga a Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu?
Funguje to tak, že pětileté dítě přijde k nám do školy, učí se zpívat, hrát na flétnu, hudební teorii, angličtinu, pohybovou výchovu. Po pěti letech se dostane do přípravného oddělení, které vychovává nové členy Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Rozhlasový sbor pravidelně jednou měsíčně natáčí nahrávky pro Český rozhlas, což je pro zpěváky vynikající škola. Z nich si potom vybírám adepty do Bambini di Praga.

Bylo to riziko, postavit se na vlastní nohu a založit soukromou školu?
Vůbec ne, my jsme byli na vlastní noze odjakživa. Poté, co v roce 1973 tehdejší šéfredaktor hudebního vysílání vyhodil moje rodiče z Československého rozhlasu. Jenže měl tu smůlu, že s nimi odešly všechny děti, takže rázem rozhlas neměl sbor. Tehdy nám náhodou nabídl ředitel Základní školy na Lyčkově náměstí, abychom přišli zkoušet k nim. A tam už jsme zůstali.

Sbor Bambini di Praga a Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu mají tak zvučné jméno, že zřejmě nemáte strach o to, aby vaše škola měla dostatek uchazečů.
Možná do budoucna trochu strach mám, protože dětí se rodí čím dál míň. Základna sboru musí být velmi široká, aby bylo možno vybrat jen ty nejlepší. Navíc muzikalita u dětí podle mých zkušeností stále klesá. Asi si s nimi maminky doma nezpívají nebo co, ale často přijdou k přijímacím zkouškám děti, které místo zpěvu recitují. To je docela smutné.

Vy jste Bambini di Praga zdědil jako rodinné stříbro.
Zlato, pozor! Já jsem je nezdědil, já jsem se do toho v šestnácti letech vrhl. Založil jsem si svůj vlastní malý sboreček a od té doby jsem se s tatínkem hádal, neustále jsme byli velcí soupeři, protože on mi říkal, ať to nedělám, a já jsem říkal, že to dělat chci. Takže jsem to nezdědil, spíš jsem si to vydobyl. Ale nechci, aby to znělo nafoukaně. Je to největší koníček, který mám, a úžasné osvěžení, protože můžu pracovat s absolutní špičkou svého oboru. Je to stejné, možná i lepší, než pracovat se špičkovými orchestry.

Ve vedení sborů spolupracujete se svou maminkou, sbormistryní Blankou Kulínskou. Jak si rozumíte?
Kupodivu velmi dobře. Maminka totiž pochopila už v mých šestnácti letech, že bude "jenom" ten nejbližší spolupracovník, a nechává všechno rozhodování na mně.

To je docela zázrak, ne? Maminkám se to často nestává.
S maminkou máme velmi blízký a vzácný vztah synovsko-mateřský a vedle toho ještě vztah pracovní. Někdy to přináší komplikace, ale mamča je naštěstí tak moudrá, že umí ustoupit, když je problém. Protože ví. To se těžko vysvětluje. Já musím poslouchat v některých situacích a ona zase v jiných. Já musím poslouchat jako syn a ona jako spolupracovník.

Vraťme se ještě k Dětskému pěveckému sboru Českého rozhlasu. Ten existuje pod záštitou vaší soukromé školy, ale zároveň patří k rozhlasu?
Asi před deseti lety nás rozhlas oslovil, zdali bychom se s maminkou nechtěli vrátit a vést rozhlasový sbor. Souhlasil jsem s podmínkou, že tento sbor bude začleněn do systému naší školy, protože mít vedle ní ještě nějaké jiné těleso nelze. Do předloňska to fungovalo bez problémů, ale pak se pan ředitel rozhodl, že přestane dávat finanční prostředky na chod tohoto sboru. Kromě maminčina skromného platu. Už dva roky se mu snažím vysvětlit, že není možné, aby Český rozhlas na provoz svého sboru nepřispíval. Pan ředitel slíbil, že se přijde podívat a že se rozhodne. Samozřejmě pro nás by bylo nejjednodušší spolupráci ukončit, ale vzhledem k šedesátileté tradici tohoto tělesa mi to připadá hloupé.

Vy ale nejste jen známý sbormistr špičkových dětských pěveckých sborů, máte za sebou také strmou dirigentskou kariéru. Stál jste v čele mnoha významných orchestrů a pět sezon jste také působil jako šéfdirigent orchestru opery Národního divadla v Praze. Proč vaše působení v tomto stánku múz tak prudce skončilo?
Důvodů bylo více. Myslím si, že Národní divadlo mělo své nejlepší období v uplynulé sezoně, kdy uvedlo několik vynikajících inscenací. Dnes mám dojem, že úroveň začala jít tvrdě dolů. Nejsem sám, kdo tento pocit sdílí. Zdá se mi, že začala převažovat jiná měřítka než kritérium vrcholné umělecké úrovně. Odcházejí nejlepší dirigenti, režiséři.

Váš odchod přišel uprostřed práce na přípravách inscenace Verdiho opery Macbeth, kterou režíroval Vladimír Morávek. Člověka v první chvíli napadne, zdali v tom nehrálo roli třeba neporozumění s touto poněkud svéráznou režisérskou osobností.
Naopak! S Vladimírem jsme se domlouvali dlouho dopředu a velmi jsme si rozuměli. Na Macbetha v jeho režii jsem se moc těšil. Z toho, že jsem odešel těsně před dokončením, mám vůči němu pořád výčitky svědomí, ale připadalo mi směšné, hloupé a absurdní, dovést inscenaci k premiéře pár dní před tím, kdy divadlo opustím. S Vladimírem Morávkem jsme byli od prvního okamžiku na stejné vlně. Podobného člověka jsem v divadle nikdy nepotkal. Vlastně potkal, Píťu ještě, Antonína Pitínského, to je srovnatelný typ. Taky cvok v dobrém slova smyslu, taky někomu sedí a někomu ne. Ale když někdo řekne, že Vladimír Morávek je špatnej režisér, to já bych vraždil. To není pravda!

JITKA ŠKÁPÍKOVÁ