František Kreuzmann (často na etiketách gramodesek též jako Kreutzman nebo Kreuzman) se narodil v roce 1895 do herecké rodiny. Otec Adolf Kreuzmann účinkoval například v zahajovacím představení pražské smíchovské scény Aréna (byla jím ve "výstavním" roce 1891 hra J. K. Tyla Paní Marjánka, matka pluku), sestra Anna Kreuzmannová vystupovala nejprve po dlouhá léta po boku profesora Josefa Skupy v jeho Plzeňském loutkovém divadle (na řadě gramodesek s výstupy Spejbla a Hurvínka ji slyšíme jako Máničku) a po roce 1950 patřila do základního kádru loutkoherců pražského Ústředního loutkového divadla (Minor). Herečkou se později stala i Františkova dcera Alena Kreuzmannová.

František Kreuzmann zahájil svoji hereckou dráhu v roce 1913 u divadelní společnosti A. Morávka, od roku 1919 působil v činoherním souboru Městského divadla v Plzni. V roce 1923 nastoupil do souboru Národního divadla v Brně, odkud přešel v roce 1926 do činohry pražského Městského divadla na Král. Vinohradech. Od roku 1940 působil až do své smrti v roce 1960 v pražském Národním divadle.

Jako filmový herec se Kreuzmann poprvé objevil ještě v němém filmu v roce 1926 (drama Román hloupého Honzy), do roku 1945 pak účinkoval ve více než osmdesáti hraných filmech - jmenujme například tituly Revizor (1933), Rozpustilá noc (1934), Panenství (1937) či Mlhy na blatech (1943).

Podobně četné jsou gramofonové snímky, který po sobě zanechal tento bezpochyby pilný herec a zpěvák. Byly jich více než tři stovky - ty úplně první nazpíval bezprostředně po svém příchodu do Brna, tedy již v roce 1923. Tyto jeho rané nahrávky byly natáčené ještě mechanickým způsobem ve Vídni na gramodesky značky Gramophone-Record rakouské pobočky německé značky Grammophon s vínově červenou etiketou (a později na zelenou etiketu Polydor) v řadě objednacích čísel od 422xx výše. Nejvíce těchto nahrávek pocházelo z pera osvědčených domácích autorů Karla Hašlera, Johna Gollwella, Karla Ballinga či Rudy Juristy a repertoárově se jednalo zpočátku hlavně o staropražské písničky a ozvěny šansonů provozovaných v době těsně před vznikem Československé republiky, například v kabaretu Červená sedma. Opět jmenujme jen několik titulů: Jen Praha a ten Pražský hrad, Když z jara první vonný květ, Já se ženit nebudu, Jídelní lístek.

Do počátku třicátých let vyšlo Kreuzmannovi na značce Polydor více než 200 snímků lisovaných v Rakousku a Německu, na nichž ho provázela vojenská hudba brněnského kapelníka pěšího pluku č. 43 Fr. Zity, anonymní Polydor-Jazz Orchestr či jazzový orchestr pod řízením kapelníka Miloše Smatka. Od roku 1926 byly tyto nahrávky pořizované již elektrickým způsobem, na poslední z nich Kreuzmann nazpíval také řadu šlágrů z prvních zvukových filmů. Velice dobře dopadla na této značce v jeho podání například známá "černošská ukolébavka" F. A. Tichého Dobrou noc.

Od roku 1928 natáčel Kreuzmann gramodesky také pro další německou firmu Homocord, která vedla český repertoár již asi od roku 1924. Tyto nahrávky (Creola, Ramona, Alahův den, Katinka) vznikaly v Berlíně za doprovodu orchestru Freda Birda pod řízením kapelníka Johna Gollwella. Patřila mezi ně i písnička Saxofon Suzi, kterou složil Karel Hašler ke stejnojmennému německému němému filmu s Anny Ondrákovou v hlavní roli. K jejímu složení autora nejspíš inspirovala představa saxofonu jakožto módního hudebního nástroje (do nedávné doby ovšem návštěvníky "lepších" podniků ještě odmítaného) v rukách ženy: Krásná slečna Suzi, to je dívka líbezná, vypadá jak usměvavá, krásná princezna. Jenom k hudbě má vždy sklon, fouká ráda saxofon, kde se zjeví, tam je velký shon...

Některé z prvních Kreuzmannem zpívaných nahrávek pro značku Homocord vyšly také na etiketě Rubinton, kterou si objednával největší pražský obchodník s gramodeskami Jan Kettner. O okolnostech vzniku těchto snímků se zmiňuje ve své autobiografii Hvězdou operety Jára Pospíšil, další z řady účastníků těchto nahrávacích zájezdů do Berlína.

V roce 1930 natočil František Kreuzmann na značku Homocord také dvě písně z Weilovy a Brechtovy zpěvohry Žebrácká opera, kterou měla na repertoáru jeho tehdejší domovská scéna, pražské Divadlo na Král. Vinohradech: Spolu s Libuší Freslovou nazpíval Pirátskou píseň, se Zdeňkem Štěpánkem pak Kanonýrskou píseň. Tyto snímky byly natočeny - spolu s dalšími písněmi z této zpěvohry - v Praze za doprovodu orchestru pod řízením kapelníka Erno Košťála. V témže roce natočil Kreuzmann pro Homocord ještě asi třicet dobových šlágrů, z toho dva bůhvíproč pod pseudonymem Bedřich Křižík.

Od roku 1931 začal Kreuzmann - podobně jako řada dalších domácích zpěváků a komiků - nahrávat pro novou českou gramofonovou firmu Ultraphon a její sesterské značky Orchestrola a Ultraphonet (tyto desky měly průměr 20 cm). Zpočátku ho na těchto snímcích provázel orchestr kapelníka J. J. Libora a Fr. Cinka, později také soubory R. A. Dvorského, K. Pečkeho, J. Jankovce, A. Drábka a Hudba Národní gardy. Několik písniček nazpíval v duetu s Fandou Mrázkem, J. J. Liborem a dalšími dobovými populárními zpěváky. Společně s Libuší Freslovou, Otomarem Korbelářem, Medou Valentovou a Františkem Smolíkem také zpíval v roce 1932 v průřezu operetou Oskara Nedbala "Polská krev", který vyšel na dvou gramodeskách značky Ultraphon. Své poslední snímky pro firmu Ultraphon Kreuzmann natočil v březnu roku 1933 - patřila mezi ně i úderná polka s názvem Když ti řeknu pojď sem, koukej, abys šla, která byla vydaná pouze na levnější firemní značce Artona. Později již žádné další snímky populárních písniček na gramodesky nenahrával.

Během nacistické okupace František Kreuzmann často hostoval v Zöllnerově divadelní společnosti. Od roku 1940 až do své smrti 28. prosince 1960 byl členem činohry pražského Národního divadla.

GABRIEL GÖSSEL goessel@volny.cz

Příště: Ultraphon v roce 1932