Často se o vás říká, že jste poslední německy píšící autorka v Česku. Jak se vám to líbí?
Obrovsky, nosím to jako čestný titul. Však je to taky pravda, neznám nikoho jiného, kdo sedí v Praze a píše německy, tvrdohlavě jsem to vydržela a stále držím jenom já. Je to nejlepší titul, jaký jsem mohla dostat.

Čeho si ve svém životě vážíte, s čím jste spokojená? Se svým podílem na pomoci německým uprchlíkům před Hitlerem? S prací za války v emigraci? Se svými knížkami, či s úspěchy a poctami?
S čím jsem u sebe spokojená, za to vděčím spíš přírodě než své práci nebo okolnostem. Uspokojuje mě, že si za všech okolností zachovávám pozitivní postoj k životu. To je myslím hlavní. Bez toho bych nemohla dělat, co dělám. Každé ráno děkuju za ten skvělý dar: je mi tolik let a pořád ještě můžu dělat! Mám radost i z toho, že se stále ještě dokážu měnit, mé názory se vyvíjejí. Ještě i v tomhle vysokém věku. To je dobře, vždyť leccos jsem během let poznala, co jsem dřív nevěděla, leccos pochopila, co jsem dřív chápat nemohla.

Dopustila jste se omylů? Třeba kvůli své mladistvé "víře uhlířské"?
Dobře, říkejme tomu omyly. Samozřejmě dopustila. Ale musím říct: Moje generace dozrávala v okamžiku, kdy bezprostřední nebezpečí fašismu hrozilo nejen tady, ale v celé Evropě. Náš hlavní cíl byl něco proti fašismu dělat, a to jsme si ještě ani nedovedli představit, co všechno dokáže. Ostatní věci byly pro mladé lidi jako já méně důležité. Rozhodující byl řvoucí Hitler na hranicích, který nás stmelil do antifašistické fronty. Mluvím o tehdejší atmosféře, o atmosféře, kterou vytvořila například občanská válka ve Španělsku. Mnozí moji přátelé do ní šli a nemuseli, někteří tam padli.

Takže moskevské procesy, pakt Moskva-Berlín o neútočení a jiné věci jste pomíjeli?
Tím nechci omluvit, že jsem některé věci neviděla a jiné možná vidět nechtěla. Jen přibližuji tehdejší atmosféru, v níž jsme my, tehdejší mladá generace, viděli priority trochu jinak, než se to zdá z dnešního pohledu. Ostatně současná mládež má také své víry a hrdiny, jsou jen jiné, protože jiná je celá společnost. A třeba někdy v budoucnu se ty dnešní ideály mládí budou taky zdát méně pochopitelné.

Snad i kvůli trpkým životním zkušenostem jste si kdysi umínila, že už nikdy nevstoupíte do žádné organizace. Ale ten záměr vám nějak nevyšel - v osmdesáti jste vstoupila do Židovské obce, v pětaosmdesáti do Amnesty International. Proč?
Poněvadž jsem nakonec došla k názoru, že dokud to člověku myslí, měl by zaujmout nějaký postoj. Někam se ve společnosti přiřadit. Do Židovské obce mě přivedla má sounáležitost k tomuto etniku. Moje babička, maminka a osmiletý synovec - vybírám úmyslně různé věkové kategorie, holokaust se jinak týkal všech příslušníků mé rodiny - zahynuli za války jen proto, že k tomuto etniku patřili. Byl to jediný důvod, jediný jejich "hřích". A pořád to mají Židé proklatě těžké. Všude ve světě. Antisemitismus stále žije i u nás, v demokratickém státě, neříkejte, že ne. Takže se mi zdálo samozřejmé manifestovat, že k této skupině patřím. Do Amnesty International mě přivedly zkušenosti z vězení. Problém stále trvá: v mnoha zemích světa jsou lidé stále pronásledováni, vězněni a týráni.

V knize Kavárna nad Prahou vzpomínáte na některé známé kulturní osobnosti Prahy. Například na Franze Kafku, Františka Langera, Jaroslava Haška, Maxe Broda, Jaroslava Haška či Norberta Frýda. Každému věnujete pár úsporných stránek, snad jen vyprávění o Kischovi je delší. Nemáte chuť napsat o nich něco rozsáhlejšího, třeba o Eduardu Goldstückerovi, o němž pokud vím ještě nic delšího nevyšlo?
To jsem ráda, že se vám mé vyprávění zdá uměřeně stručné, tak jsem to chtěla. Ale je zajímavé, že se zmiňujete právě o Goldstückerovi, to byl totiž můj velký kamarád. Do knížky se dostal až v českém vydání - já mám v Kavárně totiž jen hosty, kteří se na nás dívají opravdu už z výšky nadpozemského lokálu. A Eda byl živ. Znali jsme se od roku 1936, kdy byl v Praze tajemníkem Ligy pro lidská práva, dostala jsem se s ním do styku při práci s německými uprchlíky z Třetí říše. Spřátelili jsme se a zůstali si blízcí celý život. Když umřel, velice se mě to dotklo. Pak ve dnech kolem jeho pohřbu mě napadlo doplnit ho do české verze své Kavárny. Měla jsem pocit, že tam patří. A když byl text hotov, můj žal se trochu zklidnil.

Řada turistů procházejících Prahou stihne či chce vidět jen povrch věcí; koupí si tričko s obrázkem Kafky, hrníček s Hradčanami. Nevadí vám to?
Obecná komercionalizace zasahuje i do vnímání památek a samozřejmě hlavně do obchodu se suvenýry. Ze všeho je možno vytřískat peníze, pitomá trička jsou jen jedním z průvodních jevů. Netýká se to pouze Kafky, vzpomeňte si, když tu byl papež, taky se to hemžilo hrnky s jeho portrétem. Mnoho jich pak zbylo.

Přijíždí však i mnoho těch, kteří by si rádi odnesli hlubší dojmy. Čeho by si podle vás měli všimnout?
O Praze se právem říká, že je magická - měli by tedy vnímat její magii. Podle mě spočívá v podivuhodné kontinuitě tohoto města. Za druhé světové války naštěstí unikla - na rozdíl od mnoha jiných evropských měst - bombardování, a kontinuita zůstala zachována od románských dob až po modernu.

Citlivější vnímání souvislostí by určitě prospělo i nám domácím, nemyslíte?
Je to nedocenitelná hodnota, která by se neměla nepromyšleně porušovat. Čímž míním třeba tu hroznou skleněnou bednu novostavby na Karlově náměstí, postavenou nešetrně proti kostelu sv. Ignáce, kousek od Faustova domu a Nové radnice. Zrušila něco, co bych nazvala duchem náměstí.

Když ono to na první pohled vypadá tak světově!
Nedávno jsem byla v Berlíně, který se celý přestavuje, a vždycky mě to znovu děsí. Stává se pro mě nepřehledným městem, nemá už svou tvář. Staré domy a památky jsou pohlcovány novým trendem, trendem světové metropole. Ale trend není hodnota, hodnota je l'esprit, duch města. A ten se ztratil.

Praha by tak dopadnout asi neměla. Ale třeba Karlín se po povodních bude muset přestavět.
To mi nepřipomínejte, záplavy jsem nesla moc těžce. Zvláště v Karlíně. Narodila jsem se tam a prožila prvních osmnáct let života. Byla to svým způsobem pěkná čtvrť s hezkými měšťanskými domy. Měla svou atmosféru, bylo to vlastně takové městě samo o sobě. V Karlíně se říkalo "jdu do Prahy" , čím se myslelo od Prašné brány vejš.

Žijete tu od narození, mluvíte česky, píšete německy i česky. Jakou národnost považujete za vlastní?
Jsem především Pražačka. Mám jeden nesplnitelný sen: strašně ráda bych vlastnila pas, ve kterém by stálo, že jsem občanka Prahy. To by mi moc vyhovovalo.

Zdejší kulturní veřejnost vás začala objevovat s jistým zpožděním. I GEN o vás možná mohl být natočen před čtyřmi lety, ne až teď. Nevadí vám to?
Spíš to považuji za zvláštní. V Německu vycházím poměrně dlouhou dobu, mám tam už jistou čtenářskou obec, a bylo mi upřímně řečeno mírně trapné, když se mě dříve ptali - a co u vás doma? A já na to vždycky musela říct: Nic. Takže jsem ráda, že se to prolomilo, že vycházím už i doma.

Mimochodem, když jste se na magistrátu zeptala, za co vám bude uděleno čestné občanství Prahy, co odpověděli?
K tomu ještě musím něco doplnit. Mou otázku vlastně sami vyprovokovali, v tom telefonu totiž tenkrát zaznělo: "Jste Lenka Reinerová, ročník 1916? Sdělujeme vám, že vám bude uděleno..." Tak jsem se tedy zeptala: "Proč? Protože jsem ročník 1916?" Koneckonců, i to by se mohlo stát - být vyznamenán prostě za "zásluhu" let, že. Ale řekli mi, že je to za celoživotní dílo a hlavně za příspěvek k soužití české, německé a židovské kultury v Praze. To beru.

AGÁTA PILÁTOVÁ