Neděle 27. 10. 2002 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04, repríza 31. října v 0.04

Někdy na začátku roku 1606 se Rudolfovi II. připomenuly staré zdravotní obtíže. Ještě v prosinci 1605 se papežský nuncius Ferreri zmiňoval ve své depeši z Prahy jen jaksi mimochodem o císařově přechodné trudnomyslnosti, ale v relaci za dva měsíce nato hovořil o záchvatech "obvyklé melancholie", která potom trápila císaře až do června. Týž Ferreri ještě v květnu obšírně informoval o Rudolfově hněvivém výbuchu, při němž ohrožoval dýkou Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a mrštil vztekle svícnem po svém oblíbeném komorníkovi Filipu Langovi. Je pravděpodobné, že tehdy jiní zpravodajové posílali z Prahy o zdravotním stavu hlavy státu zprávy mnohem neutěšenější, a obzvláště nepříznivé informace dostával (jak se zdá) od svých agentů arcikníže Matyáš a tím pádem viděl situaci svého císařského bratra velice černě. Vracela se Rudolfova stará choroba, která ho opět vyřazovala z běžného života a bránila mu, aby odpovědně vykonával vladařské povinnosti? Nenastával právě nyní okamžik, kdy musejí Habsburkové ve vlastním zájmu odhodit všechny ohledy na nemocného císaře a svěřit vládu v monarchii i v říši nejschopnějšímu z nich? Takové a podobné otázky se honily mladšímu Rudolfovu sourozenci Matyášovi zřejmě hlavou. Císařovy potíže byly opravdu vážné a vskutku mohly ohrožovat zájmy celé dynastie, ale všem bylo současně jasné, že Matyáš považuje Rudolfovu chorobu především za vhodnou záminku k uchvácení dědictví, a proto si maloval Rudolfův zdravotní stav v ještě temnějších barvách. Dlužno přiznat, že sugestivní Matyášův výklad zněl přesvědčivě, takže se ve Vídni prosadilo mínění, že u pražského dvora nastala kritická situace, kterou je třeba okamžitě řešit. Koncem dubna roku 1606 se konala z Matyášova podnětu ve Vídni schůzka všech mužských členů rodiny - kromě Matyáše ještě dva bratranci ze Štýrského Hradce (tedy zdaleka ne všichni, ale dost natolik, aby mohli s Matyášem uzavřít dohodu připouštějící, že se nástupnická otázka může řešit v případě nutnosti ještě za Rudolfova života). Kdyby byl Rudolf proti, tak by to platilo i bez jeho souhlasu. Tím případem nutnosti se mínil císařův zdravotní stav. Arciknížata uznala Matyáše jako nejstaršího mužského člena vídeňské větve za skutečnou hlavu rodiny, vyslovila se pro jeho nástupnictví po Rudolfovi, slíbila mu plnou podporu v případě volby v říši. Tak se dubnová dohoda stala Matyášovým prvním krokem k získání dědictví po Rudolfovi.

Podle mínění některých historiků byla i jednou z počátečních událostí Matyášova povstání proti vlastnímu bratrovi; podle názoru jiných počátkem velké rodinné krize, zaviněné přinejmenším rovnou měrou Rudolfem i Matyášem. Počátek neshod mezi oběma bratry tkvěl někde daleko v minulosti, domnívá se historik Josef Janáček. Roku 1606, kdy jejich vzájemná averze znovu nebezpečně ožila, si vlastně už nikdo nepamatoval, že by si Rudolf s Matyášem někdy opravdu rozuměli, zato pamětníků jejich rozmíšek se našlo dost a jako původce těchto hlubokých (ale opravdu hlubokých) nedorozumění se jevil zpravidla Matyáš. Rudolfovi působil od jeho nástupu na trůn svou nezodpovědností a neukojitelnou ctižádostí ustavičné nepříjemnosti a jeho přepjatá touha po moci se ještě vystupňovala, když roku 1595 nečekaně zemřel jejich bratr, arcikníže Arnošt, a Matyáš postoupil podle věku v rodině na druhé místo hned za Rudolfa. Tehdy mu svitla konkrétní naděje na nástupnictví a Rudolfovo váhání se sňatkem, kterým by založil vlastní rodinnou odnož, mu vlastně přišlo vhod. Matyáš si vůbec nepřipouštěl pochybovačné úvahy o tom, zda může v osmatřiceti letech ještě doufat na velkou státnickou kariéru, a začal přemýšlet o nástupnictví po Rudolfovi velmi cílevědomě. Ptá se snad někdo, zdali to všecko arcikníže Matyáš sám, z vlastní hlavy? Inu, málokdy se jedna myšlenka vylíhne pouze v jedné hlavě. Daleko častěji je tomu tak, že projde inkubací v úplně jiné lebce a že teprve posléze se - již jak náleží zabalena - dostane do hlavy jiné, aby v ní mohla definitivně zahnízdit. Ona původcovská, mohli bychom přímo říct inspirátorská hlava patřila - Melchioru Kleslovi....