43
vychází 14. 10. 2002

Zpět na obsah         

Televize
a film


POZVÁNKA DO KINA

Waterloo po česku je opravdu Waterloo

Vít Olmer si napsal (podle povídek publikovaných v Playboyi) scénář, režíroval a zároveň namluvil zbytečně vzletný a šroubovaný komentář k jednotlivým příběhům svého nového filmu Waterloo po česku. Dokonce jej srovnává se svým zřejmě nejlepším filmem Jako jed - "Všechno jsou to v zásadě intimní a křehké příběhy manželských vztahů".

Opravdu zpracovává manželské vztahy, jenže k distingovanému, nahořkle směšnému pohledu, kterým kdysi tolik poutal, má stejně daleko jako jihoamerická telenovela k dramatu Ingmara Bergmana. Přímočaré a naivní vyprávěnky, obydlené jednorozměrnými postavičkami, se snaží obohacovat vizemi a představami, výsledek je však velice rozpačitý. Režisér sice odolává nástrahám vulgárního pitvoření, jenže schází mu smysl pro jemnější postřehy, pro výmluvnější vypravěčství. Do všech povídek obsadil Jiřího Krampola, jenž měl každé z postav dodávat odlišné motivační a charakterizační rysy, jenže nakonec vše zplošťuje do polohy neobratně nadsazeného chlapíka, hudravě bodrého a vybaveného chrčivou mluvou vesměs ochotnicky přednášenou. Krampola zdá se definitivně "převálcovalo" účinkování v zábavném pořadu Nikdo není dokonalý a vytěsnilo poslední zbytky herecké dovednosti.

Jestliže Krampol diváka sužuje prázdnotou předváděného typu (a nepomáhají ani průběžně vedené komentáře, ani "osvětlující" představy, v nichž si však libují i jiné postavy - toto paralelní pásmo nemohoucích historických reminiscencí asi nejvíce odrazuje), další herci inklinují k primitivně karikujícímu šklebu. Postihlo to například Evu Holubovou, Simonu Chytrovou i Janu Paulovou. Pokus vnést procítěnější výraz se rozpadl Oldřichu Víznerovi coby psychicky rozvrácenému podnikateli, jenž si nedokáže odpočinout ani u moře. Z případných konfrontací různých očekávání, paradoxů, postřehů se nedaří nic vytěžit. Stačí připomenout scénu z lékařské čekárny, kde hašteřivě vlezlá žena (Holubová) neustále vyrušuje z libého snění dívku, která si čte jakýsi milostný románek.

Jednotlivé epizody hřeší nejvážnějším nedostatkem - jsou jaksi nudné, bez potřebné nápaditosti, schází jim přiměřenější dramatické vyklenutí, které se co chvíli hroutí v bezbřehém tlachání. Velice výrazné je v "přímořské" povídce, kde se snaží zlepšit sebevědomí i na dovolené zaneprázdněnému podnikateli. Často se vkrádá nicotnost rozehrávaných motivů, které nedokáží ani pobavit, ani vypovídat o něčem závažnějším. I bakalářské historky blahé paměti si dokázaly lépe poradit s mužem simulujícím hluchotu, aby unikl mentorování své nepříjemné ženy, se zestárlým muzikantem, jenž se stane rukojmím prchajícího zločince, s důvěřivostí podváděného manžela, s památkářem, jenž sní o tom, jak vystupuje coby Napoleonův generál.

Waterloo po česku je komedie, která nanejvýš vzbudí trpný úsměšek. Slibované erotické pnutí se převtělilo do několika přihlouplých bonmotů, vrch získala výrazová impotence, nemohoucnost vyjadřovat se alespoň trošku gramotně. Jen jsem zalitoval nad smutnými konci kdysi talentovaných vypravěčů.

JAN JAROŠ